Kdykoliv jsem se s ním v Olomouci setkal, musil jsem zevrubně prohlédnouti sbírky Vlasteneckého musea. Činil jsem to s radostí, protože mne vždycky zajímavý výklad nadšeného strážce těchto pokladů, přítele Wurma, osvěžil a povznesl.
Vybudování důstojného stánku Vlasteneckého musea v Olomouci byla stěžejní touha jeho pozdních let. Nedospěl k této metě, avšak upevnil základy svého zamilovaného úmyslu tak, že zůstane na vždy světlým památníkem svého původce.
Teprv příští pokolení důstojně a plně ocení toto dílo Wurmovo.
V Olomouci mne seznámil se všemi památnostmi, posvátnými mu byly nádherné pozůstatky románského sídelního hradu při hlavním chrámu, pokládaje je za hlavní klenot umění z doby Velké Moravy.
Wurm byl typ vlasteneckého kněze státoprávníka, jakých již málo máme. Netajil se svým vlastenectvím a státoprávnictvím. Byl upřímným přítelem svého lidu a nadšeným Slovanem. Trval v důvěrných stycích s biskupem Strossmayerem, v němž spatřoval ideál slovanského kněze a od něho očekával obnovení slovanské liturgie a nejvydatnější pomoc při obnovení někdejšího lesku Velehradu, o němž přímo blouznil.
Nebyl přítelem naší hierarchie a také v její kruzích nenalézal přízně. Vytýkal — mnohdy ostře — že naše knížata církevní jsou pouze římskými kněžími a že zapomínají na své poslání, jako kněží lidoví, že nepečují o povznesení národa, neúčastníce se jeho kulturní práce a j. V tom spatřoval Wurm také velké nebezpečí církvi. — —
Posledně jsem se s Wurmem setkal na konci r. 1910. Oživuje naše parlamentární styky, projevil přání, aby se dočkal ukončení mých pamětí. Nedočkal se toho — a já se toho také nedočkám!
Když jsem počínaje 26. září r. 1910 počal v »Národních Listech« uveřejňovati některé statě z prvého svazku: Mé paměti z doby Taaffovy, obdržel jsem 5. října 1910 následující dopis lgn. Wurma:
Milý příteli! Píšu tužkou, poněvadž levice, když mi v 79. roce mého věku odřízli pravici, nenaučila se již psáti pérem. Vaše paměti jsou mi útěchou; poněvadž, možno-li ještě národ český vyvolniti z objetí »Boa Constriktor«, nezbytno podniknouti správnou diagnosu jeho vleklé choroby. Píšu pro vás a nikoli pro veřejnost, tedy bez ladu a skladu, jak mi moje paměti na mysl přijdou, z nichž si můžete vybrati, co se pro dotčenou diagnosu hodí.
I. Náprava u nás možná, jestli naši politikové poznají chyby, jichž jsme se dopustili my staří, aneb jsme způsobilí na ně poukázati. S tím »Boa Constriktor« má se to tak: Aliance vídeňsko-berlínská tajila se dlouho, ale jednoho dne — kdy to bylo, nezaznamenal jsem si, — přišel jsem do nuntiatury, jako její upřímný a poctivý důvěrník a tu mi pravil Vanutelli, titul. nuntius: »Zvěděl jsem, že utvořen svaz mezi Vídní a Berlínem.« Já: »Aby Prušáci (Němci) nezradili opět Rakousko, jak se to již stalo.« On: »Tentokráte se to nestane, poněvadž Němci potřebují Rakousko.« Já: »A co tomu říká Lev XIII.?« On: »Považuje to za veliké neštěstí«, a doložil: »Boa Constrictor.« Vyrozumněl jsem z po-
