A takových případů dalo by se uvést více, v nichž prokázal se Wurm svou neobyčejnou odvahou a neohrožeností a také s úspěchem se neminul, ale dostačuje, co jsme pověděli, poněvadž opravdová neohroženost není podmíněna jen jistými okolnostmi, nýbrž dostavuje se vždy, kdykoli je jí třeba. O čemž ostatně přesvědčíme se i zde ještě.
Wurm měl své ideály, své tužby a snahy, do nichž se vžil a od nichž neupustil, neohlížeje se na to, jsou-li ve shodě s názory a někdy snad také s předsudky běžnými. Jej to nelekalo.
A právě fakt, že Wurm vžil se tak intensivně do svých ideálů, do smělých svých kombinací, do svých tužeb a snah, že nikdy s mysli jich nespouštěje po celý život na nich hloubal, o nich pracoval a druhé pracovati pobádal, vysvítá také neobyčejné hloubka a důkladnost jeho povahy. Wurm nespokojil se jen povrchním nazíráním na věci, nýbrž žádal a přál si míti vše náležitě osvětlené a doložené, proto také těšil se z bádání druhých, povzbuzuje k vytrvalosti i v dalším bádání.
A že vůbec měl tu velikou smělost a odvahu postaviti se v některé příčině proti současným názorům vůdčích a nedotknutelných vědců, od nichž všeobecně všeliké názory jako neomylné se přijímají a že v tom vytrval, svědčí jednak o tom, že přece jen byl myslitel samostatný, na mínění druhých nezávislý, ale zároveň také povaha silná, neohrožená, pevná a důsledná a nad veškeré slabosti a předsudky lidské povznesená.
Nikdo zajisté nepopře, že jest na to potřebí neobyčejné síly duševní, aby se vytrvalo v něčem, co nejen nepřináší žádného osobního prospěchu a žádného uznání druhých, nýbrž vystavuje nás spíše jejich pohrdání, jejích úsměškům a potupě. A že Wurm tu sílu měl, aby přes to v tom vytrval, poněvadž tak za dobré uznal, nemůžeme nepřipustiti, že zjevuje se nám jako obdivuhodný velikán.
Wurm neznaje strachu a nikdy neoddávaje se malomyslnosti, neklesal vůbec pod tíhou žádných sklíčujících okolností nebo událostí. I za nejkrutějšího tělesného utrpení, když odňata mu byla pravá ruka a těžkým jazykovým operacím bylo se mu podrobiti, prokázal se vždy jako trpitel heroický.
A tak rovněž netesknil, kdykoli neúspěchy národní nejkrutěji na nás doléhaly, ačkoli veškeré jeho bytí a žití platilo jen národu, jeho blahu a jeho prospěchu, nýbrž klidně tvrdíval, přišla-li věc na přetřes, že musí býti ještě hůře, máme-li nabýti konečně rozumu, když nestačuje ani to vše, co nás již postihlo, aby nás vyvedlo z tuposti a neprozíravosti.
»Buďto jsme schopni života«, říkával, »a to musíme dokázat svým jednáním, nebo nejsme schopni, setrváme-li ve své neprozíravosti, a pak padneme a nebude nás škoda. Spasit může nás toliko Velká Morava, k ní musíme se navrátit, z ní musíme vycházet, na ni musíme navazovat a důsledky z ní vyvozovat, tam to vězí, to jest naše spása. S českým státním právem ničeho nepořídíme. Je již beztak pochováno. A kdyby nebylo, nevyhovuje opět po každé stránce. Totiž pokud se týče poměru k uherským Slovákům, k Čechům dolnorakouským, ba i k Jihoslovanům«, dodával. A to byl jeho oblíbený výrok, který slyšeli jsme bezpočtukráte
