Stránka:Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, issue 112.pdf/19

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 183 —


provinění vůči vlastní jeho osobě nedotýkalo se ho nikdy příliš hluboce alespoň nikdy nedal toho na sobě znáti. A také nikdy o něm nemluvil. Dotkl-li se ho však přece někdo v jeho přítomnosti, zamával několikrát odmítavě rukou a z nelibého výrazu jeho tváře bylo patrno, že si nepřeje, aby se o tom mluvilo.

Za to tím více dojímalo ho utrpení druhých. Tím býval vzrušen mnohdy i měrou nejvyšší. A pokud fysická jeho spůsobilost to připouštěla, neskrblil ani kroky ani prací, aby zjednal pomoc aneb alespoň úlevu. A to neprodleně, hned, pamětliv jsa přísloví: kdo pomůže hned, že pomáhá dvakráte.

Když zemřel soused Wurmův, vikář Kořalka, a jeho hospodyně, jak často se udává v takových případech, ani v několika nedělích žádného bytu dopíditi se nemohla a Wurmovi přišla si stěžovat, pravíc: »že by třeba na Novou Ulici se odstěhovala, kdyby jen vůbec nějakého bytu se domohla«, vypravil se Wurm neprodleně na Novou Ulici, aby po nějakém bytě se ohlédl. I byl nad míru šťasten, když podařilo se mu ještě do večera, za přispění farské hospodyně, přiměřený byt sehnati; což také, navrátiv se domů, ihned hospodyni po zesnulém kollegovi radostně vzkázal, těše se z toho nemálo, že prý bude již klidněji spáti.

Ba nejednou se přihodilo, že byv o něco požádán za oběda, neodkladně lžíci odložil, klobouku se chopil a již z domu odcházel, aby žádosti prosícího vyhověl, ani nedoobědvav.

I nesčetný jest počet oněch, jež Wurm z různých nesnází vyprostil, ba které i zaopatřil, zaměstnání jim zjednav, aneb jim podporu vymohl, aneb sám udělil atd., atd. Bylať to jeho rozkoš druhým pomáhati, tu byl teprve v pravém svém živlu.

Kdysi o prvotinách událo se, že matka nově vysvěceného kněze pozbyla tobolky s penězi, jimiž uhraditi si měla zpáteční cestu k domovu. Nejvýše vzrušena, neboť nevěděla, jak si pomůže, proplakala usedavě celou první synovu bohoslužbu. V kostele bylo přítomno veliké množství kněžstva, ani vyšší hodnostáře nevyjímajíc. Ale žádný z nich nepovšiml si sklíčenosti ženiny, toliko Wurm přistoupil k ženě a s účastenstvím se dotazoval, proč tak usedavě pláče, když má spíše příčinu, aby se těšila.

»Ach, milostpane, ztratila jsem peníze, i nevím, jak dostanu se domů«, pláčíc pravila žena. »To je arci nemilá nehoda«, odpovídal soustrastně Wurm, »ale upokojte se, já vás založím.« A již vytahoval z kapsy tobolku, z níž vyňal desítku, kterou ženě podal, aniž ve své důvěřivosti snad jakéhosi zajištění své zálohy od ní byl se domáhal. Žena arci vděčností se rozplývala, zdali však své povinnosti vůči Wurmovi zadost učinila a dluh svůj splatila, nelze nám jistiti. Tolik však s jistotou můžeme tvrditi, že to nebyla první ani poslední peněžní záloha, jíž Wurm v životě svém druhým poskytl, nýbrž že jich bylo dosti mnoho a daleko větších i do set se páčících a stejně nezaručených jako předem uvedená. Ve své důvěřivosti v lidskou správnost nepokládal toho Wurm potřebným.