Nehledaje nikdy uspokojení v osobním svém úspěchu, podřizoval velkodušně vždy a ve všem zájmy své zájmům celku, tedy národu a všemu Slovanstvu jako dokonale vlastenecký lidumil.
l zde bylo mu vůdčí hvězdou učení Kristovo: že ode dne svého narození až do smrti nesplatitelným dluhem zavázáni jsme těm, kteří žili před námi, kteří nyní žijí a kteří žíti budou po nás, rovněž jako tomu, co bylo, co jest a co bude. A celou duší přimkl se Wurm zvláště k tomu, co bylo. V tom spatřoval velikou výhodu pro lidstvo a pro Slovanstvo zvlášť. Neboť pravým životem pokládal toliko takový, který navázán jsa na minulý, jakýmsi pokračováním jest svérázné minulosti u každého národa, třeba ve smyslu časovém. Přiměřeného pokroku nebylť Wurm nikdy odpůrcem. Ale po jeho mínění může prospívati každý národ lépe v přítomnosti i budoucnosti, nesetřel-li se sebe své národní individuality. Svou individualitou že označuje každý národ teprve svou duši, v ní že spočívá všechna jeho moc a síla. Bez individuality že jest národ jako člověk bez duše, jako plavec bez vesla.
Proto také pokládal nejpřednějším naším úkolem, abychom se snažili individualitu svého národa opět náležitě seznati, poněvadž, bohužel, vytratila se nám již z obzoru. A když do ní náležitě vnikneme, abychom v jejím duchu mládež opět jali se vychovávati.
Tímto směrem pracoval sám vytrvale a neúnavně a neopomínal povzbuzovati i druhé, aby pracovali.
A tu opět zjevuje se nám již známý rys vznešené povahy Wurmovy v uznalosti, které neodnímal žádnému pracovníku, žádné práci, třeba rozměrů nejnepatrnějších, poněvadž cenil v ní vždy dobrou vůli a snahu, a že beze vší řevnivosti popřával upřímného obdivu a nejvyššího uznání lidem takovým, kteří pracovali mnoho a třeba ne ve smyslu jeho. Vznešenost jeho povahy toho ani nepřipouštěla, aby snad projevoval jakési nelibosti vůči osobám názoru od jeho se odchylujících. Byl vůbec pln shovívavosti a omluv vůči každému, třeba i značně chybujícímu, ba i jemu ubližujícímu.
Připomeneme zde jen differencí, které nastaly mezi Wurmem a hr. Belcredim, se kterým byl Wurm blíže spřátelen a které zavinily, že přátelství mezi oběma pojednou ochladlo. Arci nikoli vinou Wurmovou, nýbrž podivným, vlastně ne příliš karakterním jednáním hr. Belcrediho. Hr. Belcredi byl r. 1873. zvolen do říšské rady za okres brněnský, tedy ne šlechtou. Přes to však podlehl nátlakům se strany šlechty na něho činěným a postavil se rozhodně proti aktivitě na říšské radě, ačkoli slíbil, že zachová shodu se svými národními kollegy a aktivity že rušiti nebude. Což rozhodně pěkně jednáno nebylo. A přece Wurm nikdy nepříznivě o něm se nevyjádřil, nýbrž spíše v ochranu ho bral, kdykoli proto byl odsuzován, poukazuje k tomu, že Belcredi jako rozený šlechtic v ovzduší šlechtickém vychovaný, tradicemi feudalismu, arci jen v dobrém smyslu, nasáklý, jinak nemyslil, než že jedná dobře a správně, ačkoli bylo mu to zazlíváno.
Jest to vzácný rys povahy Wurmovy, se kterým setkáváme se v jednání jeho všady, kdekoli naskytla se k tomu příležitost. Proto ani
