uznalým. Ne snad pouze vůči zasloužilé své opatrovnici, nýbrž vůči všem a každému, kdokoli prokázal mu sebe nepatrnější službičku. Zde jaksi pozbýval svého jindy správného měřítka, jež přikládal všemu, co dovolil si posuzovati. Byl totiž spravedlivým až do krajnosti, o čemž jest nutno, abychom se také zmínili. Ale spatřuje ve všem, co dobrého bylo mu prokázáno, vždy něco daleko většího, podceňoval mnohdy příliš vše, co sám dobrého druhým byl učinil.
»Ale vždyť vás mám tak rád«, ujišťoval každého, kdokoli za něco díky mu vzdával. »A na pátera Ignáce také ještě nezapomněli, ještě vždy rádi radost mu spůsobí, že přání jeho vyhoví«, dodával pak s jakýmsi vnitřním uspokojením, podařilo-li se mu pro druhého něco vymoci.
Ale koho také neměl dobrák Wurm rád? Vždyť láskou svého vroucího srdce obepínal celý svět. Tedy ne pouze lidstvo, v něm žijící, nýbrž stejnou měrou i zvířata a rostliny. I těmto dostávalo se jeho obvyklé otcovské péče a láskyplné něhy spůsobem nezkráceným. Z toho snad vyjmuti byli toliko opravdoví škůdci národa a Slovanstva vůbec. A i pro ty měl ještě plno omluv, říkávaje, že nevědí, co činí, že tomu jinak nerozumějí.
V tichosti a úkrytu tlouklo to jeho zlaté srdce v posledních letech, ale vřelost jeho tlukotu zaléhala vždy ještě daleko, až do nejzazších končin širých vlastí slovanských.
Wurm vůbec cele jsa oddán vznešenému učení Kristovu, jež založeno jsouc na lásce a bratrství, vysvobozuje člověka ze začarovaného kruhu osobního egoismu, pociťoval hluboký žal, že všechen náš život jeví se v pravém odporu s tímto vznešeným učením, že spíše založen jest na síle a převaze. Silný že vládne nad slabým, bohatý nad chudým, učený nad nevědomým, nadaný nad nenadaným.
Wurmovým ideálem byla naprostá rovnost všech. Dobře však věda, že naprosté rovnosti nikdy mysliti si nelze, poněvadž lidé také nikdy nebudou se vykazovati stejnými přednostmi, aby požívati mohli stejných výhod, které podmíněny jsou a věčně budou v popředí lepší spůsobilosti člověka, přál si alespoň, aby byla přibližná. Především aby zmizelo veškeré kastovnictví, jehož zapřísáhlým byl nepřítelem, jako vůbec každého rozlišování stavu. Jemu nelíbila se mezera, která dělila ve společnosti t. zv. intelligenci od lidu a zvláště od lidu dělnického. Také se tím netajil a často nepoměr ten kárával. I v tomto vypínání se jistého stavu nad druhým, jak to nazýval, spatřoval mnoho egoismu a ten rovněž příčil se mu do duše.
Jak velice nezištná, ba i nejmenšího nádechu zištnosti a sobectví prosta byla povaha Wurmova, vysvítá rovněž z jeho života.
Či lze si snad mysliti člověka, všemi těmi četnými přednostmi se vykazujícího, jimiž vynikal náš Wurm, aby sešedivěl a skonal jako vetchý kmet 86tiletý v poměrech tak skromných jako on, kdyby se byl obíral ve svém životě vlastním prospěchem jen poněkud a svého prospěchu byl dbal jen měrou nejslabší?
Zajisté nikoli. Wurm neobíral se nikdy svou vlastní osobou a její prospěchem, ale za to tím více prospěchem svého národa, Slovanstva a lidstva vůbec.
