„No, to nás těší, že se dětem líbíme,“ řekl pejsek; „my pejskové a kočičky jsme rádi, když se nám děti smějí a když nás přitom netrápějí a nedráždějí. Víte co, pane Čapek, napište něco o těch klucích z Domažlic!“
„Také si myslím, že byste měl o těch domažlických klucích něco napsat, když to tak chtějí,“ řekla kočička.
„Ale jemine!“ zvolal pan Čapek, „jakpak mohu o těch domažlických klucích něco napsat, když je neznám a když jsem je jakživ neviděl?“
„I co,“ řekl pejsek, „kluci jako kluci, oni jsou všude stejní.“
„To jistěže jsou,“ řekla kočička. „To máte zrovna tak jako s koťaty nebo se štěňaty: jedno je bělejší, druhé mourovatější, třetí černé, čtvrté třeba rezavé nebo strakaté, ale rozpustilé jsou všechny stejně.“
„To je pravda,“ zaradoval se pan Čapek. „Tak já tedy napíšu, že domažličtí kluci jsou jeden bělejší, druhý mourovatější, některý že je černý a jiný třeba zrzavý, že mají na packách drápky a že jsou všichni stejně rozpustilí.“
„To zase ne,“ řekla kočička. „Drápky na packách, to mají domažlická koťata a štěňata, ale domažličtí kluci jistě žádné takové drápky na packách nemají.“
„A víte co, chaso?“ povídal pejsek a seskočil z pohovky, „já vám něco povím: pojďte se do těch Do-
