„Co bych nedovedl?“ kasal se pejsek. „Koukej: Rrrrrr! Hňauf! Hňaf! Hňaf! Hňaf!“
„I kdežpak! to není žádné mňoukání,“ smála se kočka.
„Tak ty zkus hafnout!“ řekl pes.
„Mňááááuf, mňáaauf, ňauňauňáuf!“ udělala kočka.
„Ó je, copak myslíš, vždyť ty mňoukáš, to vůbec není žádné pořádné hafání!“ smál se kočce pes.
„Inu, každý, co umí,“ řekla kočka. „Tak teď se raději dáme do toho psaní, a když tam budou chyby, tak je to jen od toho, že jsme se správnému psaní ve škole neučili. Však si to ty děti mohou opravit; mohou si to naše psaní na tabuli napsat správně a bude to.“
„Tak piš,“ řekl pejsek, „já ti budu předříkávat, co.“
Kočička sedla a psala, co jí pejsek předříkával, a napsala děvčatům z Nymburka toto psaní:
Čtěné šlečni v Nimbuce
Dě kujeme vam zavaše psa ní a o znám u jemevám žesepří do bremz dravý vína trefujeme. Totéš jdou fámeiu vas
fuctě
k očička a pejsek
„Já nevím,“ povídala kočička, když se pejsek podepsal, „myslím, že ses podepsal špatně. Psát se přece
