„Tady jsou nějací lidé,“ zvolal pejsek, když došli s panenkou k postýlce a Věře a Jendovi. „Hej, pane, hej, paní, nepotřebovali byste dcerušku?“
„I třeba bychom potřebovali,“ řekla Věra, „právě nějakou hledáme.“
„A co umí ta dcera?“ ptal se Jenda.
„No, umí všecko,“ řekl pejsek. „Umí vařit a poklízet a prát prádlo a kotrmelce umí dělat taky.“
„Takovou bychom mohli potřebovat,“ povídaly děti. „A co umí ještě?“ vyptávala se Věra.
„Moc věcí,“ odpověděla kočička. „Ona umí spát a papat, hopsat, sedět a ležet, a taky i po zdi umí lézt, když se jí pomáhá.“
„A když při tom spadne, tak ani nepláče,“ řekl pejsek. „Takovou právě hledáme,“ prohlásily děti. „A co stojí?“
„Nic,“ řekl pejsek. „Dáme vám ji zadarmo, když ji budete mít rádi.“
Děti měly panáčka v červených a modrých šatech, ten, řekly, bude princ, daly mu tu panenku za ženu a udělaly svatbu. Na svatbu si pejsek s kočičkou zas oblékli zástěry, to byly královské pláště, a byli zas král a královna.
Tak si pejsek s kočičkou zahráli s dětmi na divadlo a za týden už byly děti docela zdravé a směly ven. To bylo zrovna svatého Mikuláše.
