„Co aby se ti z toho neudělalo?“ divila se kočka.
„No, vřes aby se mně z toho neudělal. To se přece někdy z takových bolístek udělá velká bolenice, napuchne to, až je z toho velká boule, kolem je to červené a uvnitř bílé a tomu se říká vřes. A ten pak moc bolí.“ „Aha! — ty myslíš vřed!“ pochopila kočička.
„Ale ne! Vřes myslím. Přece vřed roste u lesa a dává se do vázy!“ řekl pejsek.
„Ale kdepak!“ řekla kočička, „to si to pleteš. Přece vřes se dává do vázy, a ne vřed. Hihihi, kdopak by si dával do vázy vřed! To se přece nedělá, to ne, to ne!“
„Ty si to pleteš!“ hádal se pejsek „Z bolístky se někdy udělá vřes a u lesa roste vřed. Tak je to!“
„Tak si tomu tedy říkej jak chceš, ale já se ti musím smát, až to povím dětem, tak se ti budou smát taky,“ řekla kočička a položila pejska na polštář.
Pejsek seděl na polštáři s tlapičkou zavázanou a čekal, až se mu na ní udělá ten vřes.
Čekal dlouho, vrtěl sebou všelijak, ale běhat nemohl, a tak mu byla dlouhá chvíle. „Co mám dělat, co mám dělat!“ naříkal, „já mám dlouhou chvíli. Prosím tě, kočičko, povídej mně něco.“
„A co bych ti povídala?“ řekla kočička.
„Povídej mně nějakou pohádku!“ řekl pejsek.
„A jakou?“ ptala se kočička.
