Stránka:Úvaha posl. P. Wurma o narovnání s Uhry.pdf/2

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


důležitý ústav říše po právu připuštěno býti nemůže, aniž by základy dualismu otřeseno bylo.

Přátelům dualismu však, kteří zastávají zásady, na nichž téměř před čtvrt stoletím založen byl, a kteří přejí poměrům zákony stvrzeným, sloužiž k úvaze, že pro společné záležitosti obou polovic říše máme společné ministry, zvláště také říšského ministra financí, a že jsou na světě také delegace a že nemůže to ležeti v zájmu říše, aby ku společným záležitostem přibývaly neustále nové a nové jen tím, že vyjímají se z působností společného ministerstva a delegací a pak aby byly předmětem výpovědi na 10 let.

Než k vylíčení této nespravedlnosti ještě dojde, především na paměti mějme ty nesmírné oběti, jež Maďarům přinésti máme při nastávajícím obnovení vyrovnání s Uhry. Maďaři hlásí se o opětné zvýšení podílu na celním výnosu, oni domáhají se zvětšení svého vlivu na bankovní záležitosti, než jak zaručen byl jim vyrovnáním z r. 1877, dožadují se nové opravy cukerní daně, jakko-li nemohou se vykázati ani desíti cukrovary. A kam konečně směřují přehnané, mnohdy až směšně malicherné, ukojení vyhejčkané marnivosti sloužící požadavky, jimiž chtějí činnost společné vlády, až na nejmenší míru stlačenou, ještě dále omezovati? A na nás bylo by pak útraty maďarské slávy platiti, po každém desítiletí tíženi máme býti novými neoprávněnými daněmi a břemeny a nad to přispívati máme ještě ku rozšíření trhliny dualismu, osvědčovaného při každé maličkosti, a působiště společných ministerstev neustále zkracovati.

Jaké sny a úmysly chovají zvláště v tom směru přátelé Maďaři, vysvítá z druhého odstravce XII. článku předloh narovnávacích. Článek ten stanoví kroky, jež podniknouti se mají v případě tom, že by nastal utěšenější stav financí a tak umožněno bylo placení kovem. Tu však potřebná zařízení nemají býti svěřena jediné komisi pod správou společného říšského ministra financí, nýbrž jsou k tomu vyhlídnuty dvě komise na dvou rozličných místech, ve Vídni a Pešti, jenom aby bylo veškeré ústní nevyhnutelné dorozumění a vzájemnost nemožnou učiněna. Nová měna má se pak nazývati beze všeho spravedlivého a rozumného odůvodnění „rakousko-uherskou“, o kterýž název již z předu jest postaráno. Dualistická svéhlavost maďarská jde tedy tak daleko, že i v komisích, jež podati mají předběžná dobrozdání o společných finančních záležitostech, obcházejíc společné ministerstvo, utvořiti chce takové složité spletitosti, jak mohou se vyskytnouti jedině při komisích místem i vzdáleností od sebe oddělených. A rakouský parlament má se propůjčiti ku schválení toho, aby rakouská měna, která vyšla z narovnání od r. 1867 bez porušení, najednou změněna byla v rakousko-uherskou, beze všeho rozumného důvodu! A takovými prazvláštními nároky se bankovní statut zrovna hemží. Zajímavým v ohledu tom jest 53. článkem ustanovený smírčí soud ku neodvolatelnému rozsouzení sporných názorů, vzniklých snad mezi vládami a generálním shromážděním banky v příčině zastavených usnešení a t. p. Soud tento sestávati má ze sedmi členů a sice tak, že určeno býti má k tomu po třech členech nejvyššího soudního dvoru ve Vídni a král. kurie uherské v Pešti, předsedou dotyčného soudního dvoru na dobu jednoho roku. Předseda a správce smírčího soudu volen býti má od šesti členů jeho, kdyby nebylo možno dosáhnouti většiny, má býti předseda jmenován jednou presidentem nejv. soud. dvoru ve Vídni a jednou presidentem král. kurie peštské střídavě. Kdo ve jmenování počátek učiní, rozhoduje lós. Nyní může se však velmi snadno přihoditi, že komisař rakouské vlády neschválí nějaké usnešení bankovního řiditelství rakouského, jež zajisté zabývá se správou výhradně rakouských záležitostí bankovních; usnešení to musí se následkem toho předložiti generální radě, než i proti usnešení této vystoupí vládní komisař a sporný předmět, týkající se výhradně bankovních záležitostí této polovice říše, předloží se k rozhodnutí smírčímu soudu sestávajícímu z tří rakouských a tří uherských členů, řízenému nad to předsedou, určeným náhodným rozhodnutím hřebí. A tento případ, v němž rozhodují podle čl. 53 uherští soudci o čistě rakouské záležitosti vnitřní, může se tolikrát opakovati, kolikrát svého hlasu pozvedne komisař rakouské vlády proti usnešení generální rady banky cedulové.

Naší povolností vyhýčkaní Maďaři nejsou s tím spokojeni, že mají v Pešti svoje zvláštní bankovní řiditelství, jehož usnešení zastaviti může prostý výnos vládního komisaře, oni hotoví se k tomu dokonce podrobiti si akciový spolek ve Vídni sídlící a nad míru důležitý a tak vlastně vládnouti z Pešti i Rakouskem, docela s pominutím finančního ministerstva, v němž tak skvěle zastoupeni jsou.

Nejpádnějším důvodem energie, lepší věci hodné, s jakou Maďaři neustávají plésti se do nejvnitrnějších záležitostí naší polovice říše rakouské hledíce podrobiti je svému rozhodujícímu vlivu, jest pak nově navržené znění 82. čl. bankovního statutu, kterýmž nařizuje se, aby bankovky na jedné straně opatřeny byly textem maďarským a na druhé německým, jakkoli bankovkám těmto, jak známo, je i vyrovnáním z r. 1867. ponechána jest stará, zákonem ustanovena podoba, a změna ve směru tom nastala teprvé po vyrovnání z r. 1877., když Maďarům povoleno dualistické zřízení banky.

Svůj náhled, že ústupky, jež vynuceny byly na nás při druhém vyrovnání r. 1877., nemohou míti pro nás v zápětí žádnou závaznost na věčné časy, dovodil jsem již dříve, a nic tedy nepřekáží spravedlnosti našich nároků, aby poměry a záležitosti bankovní, a zejména vzhled a zavedení bankovek, jak vyšly z vyrovnání z r. 1867. tak i nyní uspořádány byly. Avšak nehledě ani k tomu, že Maďarům podařilo se dosíci dualistického roztříštění rakousko-uherské banky, a že ponechána jim celá jedna strana bankovek, aby otiskli na ní výhradní ráz vnitřní uherské záležitosti, páni Maďaři neoštídají se ani rozhodovati o vnitřních našich záležitostech a vyhražují si také rozhodující slovo o vzhledu a formě rakouské strany na bankovkách.

Leží to tak docela v povaze pánů Maďarů, těchto znásilňovatelů jiných národností, že, poškozujíce tmel a vážnost Rakouska v rade velmocí, rovnoprávnost národů, proti všem zákonným ustanovením, urážejíce co nejtrpčeji národní sebevědomí všech neněmeckých národností rakouských, hodlají uskutečniti svůj záměr, a na rakouské straně bankovek dopomoci němčině k výhradní platnosti. A pod vládou Bachovou, již právě Maďaři obviňují z násilné germanisace, byly veškeré bankovky rakouské vydávány s textem a zněním všech řečí rakouských národností. Dnes ale, kdy před ústavou jest rovnoprávnost všech národů říše císařské zaručena, nemá se většina obyvatelů Rakouska ani se dvěma slovy své řeči na papírových známkách peněžních shledati, na bankovkách, které ve výhradném oběhu se nacházejí a privilej nuceného kursu požívají? My však nezávidíme Maďarům jich stranu na bankovkách s výhradou maďarského jazyka, ačkoli jest výmluvným svědectvím a křiklavým spůsobem tlumočí znasilnění všech národností Uher, Chorvatska a Sedmihrad, my nechceme mísiti se do této vnitřní záležitosti jejich, povrhujíce jakýmkoli vlivem na ní; nechť si Maďaři upravují, pokud dualistické zřízení cedulové banky na bankovkách vidno býti má, svou stránku bankovek jakkoli, proti tomu však, aby oni byli i na naší straně bankovek rozhodujícími pány, a zásadě znásilňování národností i na naší straně byl výrazu popřáno, proti tomu vzepřeme se co nejrozhodněji, tím spíše, že znásilnění národností v této polovici řiše základními zákony státními, jichž Uhersku se nedostává, vyloučeno jest.

Než zřízení rakouské banky, tak, jak jest nyní, a dle předloh zákona i příštích deset let trvati má, poškozuje těžce i hmotné zájmy Rakouska, jmenovitě pak některých zemí jeho, to vysvítá nad potřebu zřejmě z resolucí pražské obchodní komory, znamenitě odůvodněných, k nimž přidaly se i obchodní komory plzeňská a budějovická. Přání tato, dostatečně známa z hlasů novinářských a případných brožur, týkající se hlavně eskomptu platných směnek spořitelen a úvěrních ústavů jakož i hospodářských záložen, tedy bezprostředně domáhají se přiměřených ohledů na úvěrní potřeby malého obchodu a průmyslu vůbec, dále zavedení warrantů, zabezpečení přiměřeného podílu na 200 milionech zlatých obnášejícím bankovním kontingentu Čechám, a nepatrné změny v nynější bankovní organisaci, po případě hlavní filialky v Praze, na niž popřáno bylo by vlivu zemědělské rady a obchodních komor českých přiměřené platnosti. Není mi ovšem neznámo, že proti těmto přáním nejpovolanějších kruhů z vážných stran pozdviženy byly námitky jmenovitě proti zřízení hlavní filiálky v Praze a proti vymáhané změně v organisaci banky, a že zvláště obchodní komory v Brně, Opavě a Černovicích zaujaly proti tomu rozhodné stanovisko, a že přání česká označena jednak za neoprávněná a jednak bankovním a peněžním záležitostem naším za škodlivá. Pozorujeme-li však blíže tyto námitky a důvody proti uskutečnění přání těchto učiněné, shledáme, že všechny jak leží a stojí kotví v onom národnostním antagonismu, který při každé, byť i sebe méně vhodné příležitosti propuká.

A přec není přání větší oprávněnosti, jako ono, mimochodem řečeno, základ svůj mající v potřebě všeobecně pociťované, aby totiž banka ve větší míře, než posud činí, brala ohled ku úvěrním poměrům menšího obchodu, a eskompt řádných směnek jmenovitě spořitelen a úvěrních ústavů jakož i rolnických záložen, připustila. A přec bylo přání toto zamítnuto, že prý příčí se povaze cedulové banky, poněvadž tato na zřeteli nemá jisté druhy směnek, nýbrž jedině jich bezpečnost, jakkost a původ, jakož i správné vyplacení co do času. A zatím resoluce obchodních komor českých nic jiného nemají na paměti užívajíce slov „bezúhonná“ v směnkách takových. Než i přání, aby totiž banka rozšířila svoje úvěry též na warranty, jeví se býti slušným a samou povahou věcí odůvodněným. Jestliže pak namítá se proti tomu, že u nás prozatím pojem varrantů zákonem vymezen není, a z toho činí se odpor proti žádosti pražské obchodní komory, proti kterémuž odporu mohlo by se s výsledkem poukázati na dávno již vybroušený názor o warrantech v obchodním světě našem, tož přece nevysvítá z toho, že žádost obchodní komory pražské jest neoprávněnou, spíše zajisté přísluší vážené této korporaci dík za upozornění na předmět tento a vybídnutí k vyplnění této mezery v zákonodárství, jestliže skutečně v něm nachází se A přání, aby se ze 125 miliónů, jimiž banka pro naši polovici říše vládne, věnovala 50 milionů výhradně na český eskompt a obchody úvěrní, kteráž suma by pak přidělena byla hlavní filialce v Praze na podělenou filialkám vedlejším, na poskytnutí úvěru i žadatelům o něj, a kdyby nestačilo, aby užilo se 25 milionů zálohy, toto přání jest veskrze oprávněno a spravedlivo, poněvadž vyšlo ze skutečnosti poměrů a zkušenosti o potřebách opravdových. A právě proti požadavku tomuto z mnohých stran nastupováno s tou námitkou, že by muselo podobným spůsobem i ostatním zemím vyhověno býti, že by to bylo federalisování banky cedulové, které by muselo míti různou výši úroků v různých zemích v zápětí, by že by to bylo ještě vykročení za hranice ústupků učiněných východní polovici říše.

Avšak tyto námitky postrádají veškeré platné opory důvodů, jak po zralé úvaze shledáme. Zvláště hlavní námitka, že požaduje se pro Čechy více než poskytnuto bylo východní polovici říše, nemůže vykázati se žádným důvodem, ať již na zřeteli máme kvotu bankovní, jaká má obrácena býti na potřeby české, anebo uvažujeme li spůsob, j kým se to díti má po názoru pražské obchodní komory. Poukázání k okolnosti té, že kvota pro Čechy po návrhu obch. komory pražské statutem vyměřena býti má, zatím co Uhři spokojili se s kvotou smlouvou přijatou, nemůže bráti se vážně.

Neboť Čechy právě nemohoce dosáhnouti žádného zabezpečení nároků svých smlouvou, musí nároky své k platnosti přivésti statutem, nechtějí-li tvářiti se jako samostatný stát po způsobu Maďarů. Stanovisko toto nemůže se obchodní komoře zazlívati, tím méně za přechmat vykládati. Podobně má se to s pražskou hlavní filialkou. Ona nemá míti svoje ředitelství jako filialka peštská se svým viceguvernérem, nýbrž má to býti prostě hlavní filialka a nedá se tedy následkem toho umírněný vliv, jaký by na ni měla zemědělská rada a obchodní komory české, ani z daleka porovnati s tím, jaký mají Maďaři na pešťskou. Ovšem byly učiněny pokusy vylíčiti vliv maďarský, pokud jej totiž mohou vládní činitelé provozovati jakožto bance méně nebezpečný než vliv volených korporací, které jako obchodní komory hájí více méně působení poměrů politických.

Proti tomu může se vším právem namítnouti, že právě v Uhrách tak zvané zodpovědné vlády jsou vlivům politickým co nejvíce vystaveny, kdež nyní k. př. liberální strana parlamentární vládne, zatím co strana konservativní, vyznamenávajíc se státnickým vzděláním, majetkem a vzdělaností vytlačena jest a velká většina nemaďarských národností nic neplatí. Kdo může zaručiti se, že dnešní nepřirozená nadvláda nepatrné menšiny, kteráž má naproti sobě vzdělanost, majetek a porobené vrstvy lidu, nebude musit co nejspíše ustoupiti zdravým poměrům, kteréž na prospěch utiskovaných náboženských, národnostních a hmotných zájmů spíše či později nastoupiti musí? I námitky, že bankovní kvota Čechům poskytnutá v zápětí míti bude kolísání úrokové výše, již tím jalovost svou jeví, že vůči Maďarům, jimž přec určitá kvota bankovek přirčena jest, učiněny nebyly, ačkoli peštské bankovní řiditelstvo co se týče rozdělování kvoty nemá v skutku o nic menších práv, než jaká mají přiřknuta býti pražské filialce. Zbývá tedy promluviti několik slov o domnělém federalisování cedulové banky. „Federalismus“ toť slovo, kteréž od některé doby užíváno, má naznačovati nebezpečí hrozící jednotě říše a hlavně tehdy do úst se béře, když jedná se o splnění spravedlivého požadavku některé neněmecké národnosti, a pro odmítnutí rozumných a platných důvodů není. A s takovým případem máme i tuto co jednati.

Když chceme rozuměti federalismu podle všeobecně přijatého pojmu a užiti jej o skutečných poměrech, musíme přede vším doznati, že organisace naší národní banky od roku 1877 federalismem skrz na skrz prosáklá jest, že však federalismus ten neleží ve kvotě bankovní Maďarům přiznané, aniž v složení a působení pešťského řiditelstva, za to ale zajisté v té okolnosti, že Maďaři ingerenci svou na všechny bankovní záležitosti neděkují snad zákonodárství rakouskému, nýbrž smlouvě mezi oběma zákonodarnými sbory rakouským a uherským, od sebe odděleným, a že požívají práv těch skutečně jako od věků zděděných na úkor bankovní správy rakouské, kteráž vlivem maďarským při každém počínání svém vázána jest. Jestliže tedy máme před sebou dobrozdání, návrhy a petice tří českých komor obchodních, kteréž směřují k tomu, aby dosaženo bylo zákonodárstvím rakouským