Staroskotské ballady/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Úvod
Autor: Ladislav Quis
Zdroj: Soubor:Ladislav Quis - Staroskotské ballady - 1900.djvu, str. 3—18
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha: J. Otto, 1900
Licence: PD old 70
Index stran
Ladislav Quis - Staroskotské ballady - 1900.djvu

Podávaje v této knížce několik málo ukázek z přebohatého pokladu staroskotské ballady lidové, z něhož, bohužel, pro nás dosud tak málo bylo vyváženo, žádám předem, by na práci mou pohlíženo bylo jako na pouhý skromný pokus, nemající jiného cíle, než upozorniti širší obecenstvo české znova na tyto krásné květy básnivé duše severního lidu. Na první pohled cizí, dobou i věkem vzdálené, jsou nám, zabereme li se do nich, zpěvy ty přece tak blízké a příbuzné. Byl to germanský lid, který je pěl, vězí namnoze kořeny svými hluboko v dávných bájích nordických národů a jsou ovšem nejbližší zpěvům a zkazkám islandským, norským, švédským, dánským a německým; ale přes vše to, co tu podobností se slovanskou, s českou poesií lidovou!

Obmezuji se zde pouze na balladu skotskou, ponechávaje stranou vlastní její sestru, balladu anglickou, však i z oné pomíjím ještě také t. zv. pomezní ballady (border-ballads), zabývající se stoletými boji mezi Angličany a Skoty; to vše obsáhnouti, bylo by úkolem, na který by v našich těžkých poměrech snad nestačil ani celý život. A my máme velkých a to bližších úkolů tak mnoho a sil tak málo! Stačtež tedy zatím tyto ukázky, k nimž snad časem jiní, mne povolanější, přidají další a další.

Stará lidová ballada skotská, jíž forma, podání a částečně též obsah dodává zvláštní ráz, jest, jako každá lidová píseň, srostlá se svým nápěvem, s nímž současně povstala. Jako zpěvy srbských slepců při guslích, bývala zpívána obyčejně za průvodu harfy a to od potulných lidových pěvců) minstrelů, kteří namnoze sami byli též skladateli těchto ballad. Předmětem zpěvů těchto byly jednak hrdinské činy válečné (to jsou dotčené již pomezní ballady), jednak staré nordické báje, vlivem křesťanství a pokračující civilisace víc a více pozměněné, ba často až k nepoznání přetvořené a vždy víc a více do pozadí ustupující; dále, a to čím dál tím hustěji, šťastné i nešťastné příběhy milostné; konečně i rozličné historické události nejrůznějšího druhu. Tragika i humor se satirou a vše, co leží mezi tím, nalézá zde plný výraz. Karakteristickou známkou těchto ballad jest jejich dramatičnost, jež zhusta nabývá i zevnějšího výrazu dialogisovanou formou. Děj bývá často temný, pouze naznačený a zůstaveno mnoho domyslu. Ale bylo by snad omylem, prohlašovati to za zvláštnost ballady, vyžadující jakéhos tajemného pološera; věc tu lze ve velmi četných případech vysvětliti jednak těsností formy, jednak tím, že pěvec u svých vrstevníků předpokládal, že znají událost, již opěvoval; když tato klesla v nepamět, stala se ovšem píseň, jež ji přetrvala, temnou. Konečně, a to měrou dosti značnou, přispívají k této zatemnělosti četné mezery, povstalé časem v balladách těchto vypadnutím jednotlivých veršů neb i celých slok, neb zase odpory vzniklé změnami, jež se v tyto, jak přirozeno, vloudily staletou tradicí. Ale pravda, že právě v této zatmělosti leží velká část kouzla, jímž tyto zpěvy na nás působí.

Jiný důvod této působivosti jest ona naivní bezprostřednost, kterou se tu pronášejí původní, prvotní city, jež tvoří nejhlubší vrstvu lidské podstaty a jsou proto všelidské. A to právě příčinou, že zůstávají a zůstanou tyto staré ballady věčně svěží a nám blízké.

Řeč jejich jest rovněž prostá, nehledaná, bez příkras a řečnických figur; zhusta vyskytují se — podobně jako v Homerovi a v lidových epech jiných národů — kde běží o to vyjádřiti obecné, často se naskytující úkony, výjevy neb pocity, stejné, stereotypně užívané verše a rčení, na př.: »as fast as he could gang« (tak rychle, jak mohl jen jít), neb: »She hadna sailed but twenty leagues, but twenty leagues and three« (Plula sotva dvacet mil, sotva dvacet mil a tři) a p.

Mluva jest ovšem veskrze lidová a oplývá obraty a slovy anglické spisovné řeči cizími (scottismy).

Forma skotské ballady byla s počátku velmi prosta. Verše, počínající vesměs kladem, měřeny jen dle dvihu; sloka skládala se ze čtyř takých veršů, z nichž první a třetí měl po čtyřech, druhý a čtvrtý po dvou dvizích; jen tyto se z pravidla rýmovaly; rým ten byl vždy mužský, jednoslabičný. Ale již tu se vyskytovaly tu i tam vnitřní rýmy. Velmi zhusta opakují se celé verše neb i sloky bez proměny; často užíváno refrainu. Zvláště karakteristické — ovšem ne vždy chvalitebné — jsou tu refrainy obkročné, jaké se nacházejí na př. v podaných zde balladách »Sestra ukrutnice« a »Krásné břehy Fordieské«, kde skrze celou báseň, často bez ohledu na smysl, druhý a čtvrtý verš každé sloky náleží refrainu. Zcela ojedinělá formou jest ballada »Synu Davie, synu Davie!« Mnohdy skládá se refrain (jako též někdy — ač ne tou měrou — v našich písních) z pouhých artikulovaných slov bez patrného významu.

Dalo by se tu vytknouti ještě mnoho takových formálních zvláštností skotské ballady, jako na př. stereotypně se vracející výkřik »O« na konci veršů neb slok a j., ale to náleží již do podrobné studie, kterou tyto řádky nejsou a býti nechtí.

Později stala se forma skotské ballady ovšem složitější a umělejší; verš nabyl jakési pravidelnosti a přecházel čím dále tím více v čistý jamb, sloky narůstaly na osmi- ba až i dvanáctiveršové; délka veršů se měnila, užíváno mužského i ženského rýmu, tento uměle splétán — ale ballada sama, zbavena své původní prostoty, a to nejen ve formě, ale i u výrazu a řeči, klesala a zvolna se zvrhovala, pozbývajíc původní jadrnosti, ušlechtilosti a především obsahu. Zároveň počala též ustupovati epika a lyrický živel stejnou měrou nabýval vrchu. Úpadek ten nastal v Anglii o něco dříve než ve Skotsku.

Nejkrásnější rozkvět skotské ballady padá do XIV. a XV. věku; v dobách Shakespearových, který jí několikráte užil ve svých dramatech, na př. v Hamletu, v Othellu (»Willow, Willow, Willow«), byla již v úpadku a zvrhla se v XVII. a XVIII. století v pouliční, jarmareční písničky o vraždách a strašidlech, i upadla v opovržení a v zapomenutí.

Stejný byl osud minstrelů, interperů a pěstitelů lidové ballady. Také jejich zlatá doba padá do XIV. a XV. století; tehda požívali také vážnosti, že měli v některých hrabstvích Anglie vlastní soudní dvůr, ba že dána jim i výsada voliti si krále a čtyři úřadníky, kteří jejich společné záležitosti řídili. Avšak během XIV. století poklesli již v takové opovržení, že královna Alžběta r. 1597 vydala nařízení, dle něhož potulní minstrelové měli býti trestáni jako tulácí. Po té záhy zanikli, a to rovněž dříve v Anglii, kdežto ve Skotsku se udržovali ještě za panování krále Jakuba VI., ba i později.

Třeba však zanikla její sláva, stará ballada žila mezi lidem dále, dědíc se s pokolení na pokolení. A nejen to; písně ty nejen že lidem zpívány, ale také zapisovány, a hojné přepisy dovedly lépe než stále měnící ústní podání zachovati jejich původní podobu. Záhy však, a to již v XVII. století, otiskovány také v rozličných sbírkách zpěvů, madrigalů, »balletů« a p.; avšak sbírkám těm, nemajícím za účel nijaké soustavné, neb dokonce kritické sbírání těchto starých zpěvů, nelze přikládati žádného významu.

Teprve počátkem XVIII. století vyskytli se sběratelé vážnější, určité snahy. Prvním z nich byl James Watson, který r. 1706 vydal v Edinburgu sborník pod názvem »A Choise Collection of Comic and Serious Scots Poems. Bot Ancient and Modern. By several Hands«.

Až do r. 1765 vydáno pak — pokud známo Childovi, dle jehož udání se tu řídím — ještě osm dalších sbírek, z nichž pozoru nejhodnější jsou publikace Tomáše D’Urfeye z l. 1719—20, anonymní z r. 1723—1725, Allana Ramsaye »The Evergreen« z r. 1724; konečně anonymní »The Tea-Table Miscellany« z r. 1724.

Avšak sbírky tyto zůstaly nepovšimnuty.

Za to dosáhla neobyčejného úspěchu a trvalého, dalekosáhlého účinku kniha, již v dotčeném již r. 1765 v Londýně o třech dílech vydal biskup Dromorský, anglický básník Tomáš Percy (nar. 13./4. 1728, † 30./9. 1811) pod názvem »Reliques of Ancient English Poetry«.

Jak zřejmo již z tohoto hlavního titulu, kladl Percy důraz na starobylost podaných ballad a zpěvů a přijal tedy do svého díla vedle skutečně lidových věcí také práce umělých básníků starší doby, jako Chaucera, Earla of Rivers, Jakuba V., ale i novějších, jako Mulleta, ba přijal sem i dvě španělské romance: »Gentle River, Gentle River« a »Almanzor and Zayda«.

Z velké rukopisné sbírky (folio M. S.), jež se mu do rukou dostala (kromě níž měl ještě k disposici hojně otisků), vybral Percy jen 43 ballad a písní lidových, ale neotiskl jich tak, jak byly napsány, nýbrž opravoval je, doplňoval úryvky podle své libosti, některé úplně přepracoval, jiné pak napsal dle zbytků starých ballad sám a to v zcela jiném rozměru. A tak není v tomto ohledu sbírka jeho ani úplná, ani správná.

Nebyla to tedy nikterak sbírka lidových písní, jak jí nyní rozumíme, a dokonce již nikoliv publikace kritická. Ale kniha jeho přišla v pravou dobu, v dobu, kdy omrzel již ten škrobený pseudo-klassicismus ovládavší téměř až do té doby básnictví anglické, a touženo po něčem novém. A to nalezeno v těchto starých, zapomenutých zpěvech, a možno bez nadsazování říci, že »Reliques«, třeba že je přímo nezahájily, zajisté uspíšily a připravily nové romantické období anglické poesie.

Tím se vysvětluje veliký úspěch této knihy, jež dožila se patera vydání (II. 1767, III. 1775, IV. 1794 a V. 1812, nečítaje v to patisky: dublinský r. 1766 a hamburský 1790), a její veliký účinek nejen na literaturu anglickou, ale i na písemnictví jiných národů, především Němců.

Ponechávaje si zmíniti se o tom níže, spěchám, bych letmo načrtl ohromnou a pilnou práci, jež od té doby vykonána k sebrání, a pokud bylo ještě možno, neporušenému podání a zachování těchto skvostných památek staré lidové poesie.

Od Percyho, který má nehynoucí zásluhu, že zpěvy ty vyrval zapomenutí a obrátil na ně pozornost všeho vzdělaného světa, který však, jsa synem své doby a nad to ještě jako básník přívržencem klassicismu, neměl a nemohl míti pravého pochopení toho, co jest lidové, a který mimo to, nejsa filologem, nestaral se příliš o správnost svého textu, pokročeno záhy dále.

Shora vypočtené i jiné vady sbírky jeho záhy poznány; zvláště ostře vytknul je J. Ritson, který sám r. 1783 vydal sbírku anglických zpěvů (»A Select Collection of English Songs with their Original Airs and an Historical Essay On the Origin and Progress of National Song«) připojiv k ní nejen původní nápěvy, ale i důkladné pojednání o vzniku lidových písní; a vydav mimo to ještě tři jiné a to r. 1787, 1791 a 1795.

V letech 1802—1803 uveřejnil pak Walter Scott ve 3 svazcích své známé »Minstrelesy of the Scottish Border«, kde dílem dle rukopisu, hlavně však dle ústního podání otiskl pečlivě a pokud možno věrně veliký počet ballad, sebraných v jižních (tedy pohraničních) hrabstvích skotských, mezi nimi značné množství dosud neznámých. Knihu svou opatřil obšírným a věcným úvodem; rovněž uvedl při každé balladě, kde, jak neb od koho ji získal, připojiv zároveň literární a historické vysvětlivky. Byla to po Percym a jest dosud jedna z nejvážnějších publikací v tomto oboru.

Sbírek těchto, které od sbírky Watsonovy a Percyho stále hojněji a hojněji se objevovaly, jest nyní již veliké množství; Child (I. XVII. až XXXV.) uvádí jich až do r. 1865 na dvě stě. Kromě dříve již dotčených jsou z nich nejdůležitější: Herdova (z r. 1769), Johnsonova (1787 až 1803, v VI sv.), Jamiesonova (1806), Buchanova, dvě (1825 a 1828), Cunninghamova (1825 a 1835), Kinlochova, dvě (1827) Motherwellova (1827) a konečně Aytounova (1858).

Avšak právě následkem tohoto neunavného a nesoustavného ruchu sběratelského, jehož se kromě jednotlivců súčastnily též celé společnosti, jako: »The Percy Society«, »The Shakespeare Society«, povstal konečně chaos; vynesen sice na světlo ohromný počet ballad, ale také nesčíslně variantů, mezi to vše pak přimícháno též množství, ovšem ze zřetele lidovosti, bezcenných padělků, ba otiskovány jako staré ballady skotské neb anglické také překlady! (Tak nalezl jsem na př. v anonymní sbírce »Ballads«: Scottish and English, Edinbourgh, William P. Nimmo, udání roku (???) na str. 291 překlad Bürgerovy Lenory od Waltra Scotta pod názvem »William and Helen«; děj ballady přenesen do věku křižáckých válek). I byl již nejvyšší čas, aby v tento zmatek uveden byl konečně pořádek.

Tohoto nesnadného úkolu chopil se Francis James Child (nar. 1825 v Bostonu) a také jej skvěle provedl. Jeho »English and scottish Ballads« (Boston 1861, 8 sv.) a úplnější ještě, téměř všemi známými versemi doplněná sbírka »The english and scottish popular ballads« (Boston 1884—1891) v 8 svazcích, jsou konečně knihou, v níž podáno kriticky a spolehlivě celé to veliké bohatství anglické a skotské ballady ve vzorném a přehledném uspořádání s vyloučením všech nepatřičných příměsků a restituováním původních textů dle nejspolehlivějších rukopisů.

Práce Childova stojí veskrze na moderním stanovisku, a ne nejposlednější její zásluhou jest, že v úvodech k jednotlivým balladám poukazuje, odkud která látka převzata a u kterých národů a s jakými úchylkami se vyskytuje. Bohužel, mohl jsem se, a to ještě s velkou obtíží, dopíditi jen prvního vydání této znamenité knihy, druhé, vydané na subskripci jen v obmezeném počtu výtisků, jest, aspoň u nás, na ten čas nepřístupné. Podle této Childovy knihy upravil jsem těch několik málo překladů, jež tu podávám a jež byly původně vesměs založeny buď na textu Percyho neb Waltra Scotta. Též při úvodech k balladám užil jsem, pokud se týče věcí anglických a nordických, po většině díla Childova, pokud neudávám tu neb onde prameny jiné. Poznámky, jež jsem přičinil o látkách i lidových balladách českých, zvláště pak slovanských, nečiní nároku na úplnost; jsou to spíše pouhé lehké pokyny, pouhá upozornění.

Zbývá ještě dodati, jaké účinky mělo objevení zapomenutých těchto starých ballad na poesii anglickou a jiných národů. Všeobecně bylo to naznačeno již dříve: přispěly ku vzniku romantického básnictví. Z básníků anglických, na něž přímo působily, stačí jmenovati jen Burnsa, který skotskou lidovou poesií byl odkojen; Waltra Scotta — jenž sám též napsal ballady, vystihující podivuhodně lidové vzory — a Byrona.[1]

Ale stejně, ne-li mocněji, působily tyto staré zpěvy na literaturu německou. Již r. 1777 vydal v Berlíně Aug. Fridrich Ursinus překlad četných těchto ballad pod názvem »Balladen und Lieder altenglischer und altschottischer Dichtungsart«. Následujícího roku (vlastně 1778 až 1779) objevily se v Herderově sbírce národních písní, teprve později Janem Müllerem »Stimmen der Völker« nazvané, překlady další řady těchto zpěvů. Jest významné, že Herder v předmluvě k této knize výslovně se přiznává, že jej k jejímu vydání pohnuly anglické písně, jež as deset let před tím z Percyho převedl; praví doslovně: »od těchto písní jsem vyšel a k nim se vracím.«

Ale již dříve, a to r. 1774 objevila se slavná »Lenora« Bürgerova. Látku k ní převzal B. ovšem ze staré lidové písně německé (viz úvod k balladě »Williamův duch« č. VI. zde), ale k lidové písni a k balladě uvedly jej dle svědectví G. G. Gervina (Neuere Geschichte der poetischen National-Literatur der Deutschen, Leipzig 1842, V, 34) teprve Percyho »Reliques«, Herderovy články o »Ossianovi«, o písních starých národů a o Shakespearovi (»Fliegende Blätter über deutsche Art u. Kunst«, Hamburg 1773). Ba možno říci, že »Reliques« měly na Bürgera vliv až přílišný, vždyť mezi těmi patnácti až šestnácti jeho balladami a romancemi jest neméně nežli pět zpracováno dle staroskotských neb staroanglických ballad, a to: »Der Bruder Graurock und die Pilgerin« dle »The Friar of Ordres Gray« (Percy I. 226); výtečná »Frau Schnips« dle »The wantous Wife of Bath« (Percy III. 146, 1. vyd.); »Die Entführung« dle »The Child of Elle« (Percy I. I 12); »Der Kaiser und der Abt« dle »King John and the Abbot of Canterbury« (Percy II. 329) a »Graf Walter« dle »Child Waters« (Percy III. 94); u posléze jmenované ballady, ale jen u té, udává Bürger sám »Nach dem Altenglischen«. U jiných jeho ballad pak lze pozorovati aspoň stopy tohoto anglického vlivu, který více neb méně působil též na Göthe, Schillera, Uhlanda, Heineho a j. Že zejména Göthovy dialogisované ballady »Der Edelknabe und die Müllerin«, »Der Junggesell und der Mühlbach«, »Der Müllerin Verrath«, »Wanderer und Pächterin« mají vzor staroanglický, to řekl o nich básník sám; ballada »Gutmann und Gutweib« pak jest — až na nepatrné změny v posledních třech slokách — prostý překlad staroskotské ballady »Get up and bar the door« uveřejněné ve sbírce Herdově (II. 159) a Ritsonově (Scottish Songs I. 226, Child VIII. 125). Ale to jsou nepatrnosti proti tomu, jak bohatou žeň krásných původních ballad připravila Němcům kniha anglického básníka.

Prostřednictvím Bürgerovým a Herderovým dostala se staroskotská i staroanglická ballada záhy také do Čech a zanechala v naší literární historii, a ne jen v té, nevyhladitelné stopy, stopy hlubší, než by se na první pohled zdálo. Avšak není místa věc tu zde vylíčiti šíře, tak jak by toho zasluhovala; uvádím zde tedy jen krátce některé důležitější okolnosti.

Není to nahodilé, že první počátky ballady spadají u nás téměř v jedno s počátky novočeského básnictví vůbec; událo se probuzení české poesíe právě v době, kdy proud Percym vyvolaný dosáhl v Anglii a v Německu největšího účinku.

A tak potkáváme se již v prvním Puchmayerově »Sebrání básní a zpěvů« (Praha r. 1795) hned s několika balladami, z nichž pořadatelův »Král Jiří« a »Vaněk Všeboj« jest, jak rovněž známo, lokalisovaná a zpracovaná Bürgerova ballada »Der Kaiser und der Abt«, kterouž, jak výše bylo uvedeno, Bürger právě tak převzal z anglického a rovněž jako Puchmayer vydal za svou původní práci. Tu máme tedy první anglickou balladu z druhé ruky. Za to jiná, v knize té též jako původní otištěná ballada, totiž »Lenka« Vojtěcha Nejedlého, přeložena přímo z angličiny. Bohužel to není ballada lidová, již si tu Nejedlý z Percyho vybral, nýbrž báseň Davida Malleta († 1765) »Margarets Ghost«. (Viz další v úvodu k balladě »Krásná Markéta a sladký William«.)

Další balladu anglickou, zmíněnou již »The Friar of Ordres gray« (Percy 1, 226), kterou však Child, nepokládaje jí za lidovou, do své sbírky nepřijal, přeložil a uveřejnil r. 1818 v »Hlasateli« Josef Rautenkranz pod názvem »Poutnice« z Bürgera, z téhož přeložil ji pak ještě r. 1822 Mirovít Král, uveřejniv ji r. 1822 v »Čechoslavu« jako práci původní. R. 1822 otiskl Fr. Lad. Čelakovský jiné, volné a mnohem delší zpracování této ballady pod č. 9. ve svých »Slovanských národních písních«, uváděje ji jako píseň znárodnělou, a vím sám, že se píseň tato ještě v mých dětských letech mezi lidem městským zpívala. Zajímavo jest, že se vyskytla u nás, jakoby štěpovaná na tuto balladu, ještě též čistě lyrická písnička, opěvající žal »od lásky zraněného zahradníka, v klášteře zavřeného«, jenž právě rekem ballady Čelakovským uveřejněné. Nalezl jsem ji ve »Sbírce 118 světských písní k obveselení vlastenecké mládeži«, vydané v Táboře tiskem Aloisa Josefa Landfrasa 1845 švabachem a na šedém papíře. Jest rovněž anonymní, zařazena tam pod č. 98. na str. 317 a počíná:

»Smutný zahradník zpívá
od lásky zraněný;
kvítím se obírával,
po milence vzdýchával,
[: v klášteře zavřený :]«

Konečně přeložil, vlastně »zpracoval« »Poutníci« z anglického Vojtěch Nejedlý. (Viz bližší v článku Ferdinanda Schulze »Česká ballada a romance«, »Osvěta« 1877 str. 380.)

Ballada Jana z Hvězdy »Jezd pro nevěstu«, »Sebrané spisy« I. 37, silně připomíná zvláště ukončením skotskou balladu »Lord Lovel« (Child, II. 162.), ale nezdá se, že by ji byl český autor znal v anglickém originale, neboť v Percyho »Reliques« se nenalézá. Běží tu tedy as jen o nahodilou podobnost, ale i ta jest významná, ukazujíc sílu vlivu té romantiky, jež se z Anglie přes Německo k nám šířila.

Zbývá ještě uvésti Kamarýtův překlad Bürgerova »Únosu« (»Child of Elle«) a Čelakovského překladů ballad »Tři havrani« a »Dva havrani«; o těchto promluveno však níže v úvodech k balladám »Smutná píseň o Douglasovi« (č. VI.) a »Dva havrani« (č. XII.). Posléze poukazuji ještě na konec úvodů k balladám »William a dívka Markéta« (č. VIII.) a »Synu Davie, Synu Davie!« (č. IX.).

Jest patrno, že těmito několika poznámkami toto thema ještě ani z daleka není vyčerpáno; myslím však, že již to postačí k odůvodnění mého tvrzení o velkém vlivu staroanglické a staroskotské ballady na poesii českou; ba ne jen na tu, ale i na naše básnictví lidové.

Zbývá mi jen dodati, že jsem hleděl, pokud jen bylo možno, podati překlad co nejvěrnější i co do formy i co do výrazu, střeha se zvláště všelikého vykrašlování neb jakéhokoli měnění, třeba bych si byl vědom, že následkem toho mnohé bude zníti tvrdě a nezvykle.

Přátelům Jaroslavu Vrchlickému a Jaromíru Boreckému děkuji za veškerou ochotu, prokázanou mi při shledávání materialu.

V Přelouči dne .

Ladislav Quis.


  1. Viz o tomto úvod k »Lord Maxwell’s Goodnight«.