Staré pověsti české/O králi Václavovi IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: O králi Václavovi IV.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 10. vyd. Praha : Jos. R. Vilímek, 1930. s. 168-178.
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Václav IV.

Po letech pokojné vlády počaly řád a právo v Čechách velmi trpěti, když se král Václav nepohodl s pány zemskými. Nedbal na ně a neužíval jejich rady, důvěřuje více milostníkům svým stavu zemanského i městského. Proto žalovali páni na krále, že béře zemské úřady, jež zastávali, v lehkost a jejich hlas že nic neváží.

Když pak se jim nestalo po vůli, spikli se proti němu s Uherským králem, jeho bratrem; tak po dlouhých klidných a požehnaných časích strhly se bouřky a války. Došlo tak daleko, že páni přepadli svého krále, když jel z hradu Žebráka do Prahy, a že jej jatého zavezli na staroměstskou radnici. Tu jej chovali ve vězení, jež slulo Špinka.

V tom vězení byl držán přes patnácte neděl, a proto pak byl již velmi teskliv.

Za parného léta, při čase sv. Bartoloměje, poslal svého strážce k Pražanům, žádaje, aby mu dovolili do lázně, kteráž by byla nejblíže od radnice. Páni konšelé dlouho se radili, až pak přece královi po vůli učinili. Tak se dostal král Václav opět u volnosť, třeba jen nakrátko, a ne jako král, nýbrž jako Pražský měštěnín. Smělť jen v měšťanském rouše vyjíti, nad to pak ho střežili čtyři sluhové.

Jimi provázen vkročil do lázně, která byla nejbližší, zrovna u Kamenného mostu. Aby nikterak odtud nemohl ujíti, zůstal jeden ze sluhů u síně, v domovních dveřích, druhý při šatech králových; dva pak vešli s králem do lázně a koupali se s ním. Po chvíli, když se král vykoupal, požádal svých strážců, aby se směl na čerstvém povětří ochladit. Byloť parno, až dusno.

Sluhové mu povolili, neboť neměl svého oděvu a prchnouti nemohl. Tak vyšel král, zahalen plachtou z lázeňské komory na pavláčku u samé řeky. Ta leskla se a šuměla. Za řekou zelenaly se břehy křovím a stromy, zelenal se Petřín, za ním dále na vrchu třpytily se zlacené střechy na věžích[1] královského hradu. Všude volno, milo pod jasným nebem, všechno tak krásné v záplavě Božího slunce.

I zatoužil tu král po svobodě víc nežli ve vězení. Opodál u břehu pod starou vrbou odpočíval člun, tiše, nehnutě a veslo leželo na něm. V tom vešla na pavláčku žena, kteráž v lázních posluhovala. Jen ji král zočil, již jí kynul a tiše a rychle se jí zeptal, umí-li veslovat. Když přisvědčila, řekl jí:

„Převez mne na druhou stranu, odměním se ti hojně, nebudeš litovat. Ale honem, nežli ti tu v komoře vyjdou z mýtele.“

Sběhl po schůdkách z pavlače, lazebnice za ním; král do loďky, ona za ním, a již loďku rychle odvázavši, odrazila od břehu, a veslovala na příč k druhému břehu. Veslovala prudce, vší silou a dovedně; nežli strážcové vyšli z komory, přirazil člun ve tmavém stínu pod košatými stromy ke druhému břehu. Jen na břeh vyskočili, a již dále utíkali ve stínu těch stromů a křovinami, podél houští na břehu, pořád vzhůru proti vodě, až se dostali poblíže vesnice Chuchle.

Tu nalezli u břehu prázdný člun, do něhož ihned usedli, a Zuzana, tak slula ta lazebnice, veslovala zase na druhý břeh. A šťastně se tam dostali. Král byl zachráněn. Vešliť do lesů a les a šero je chránily; sami pak nebloudili, ač nastal již večer, neboť král Václav znal předobře všecku tu krajinu, kde často honíval. Nežli dvě hodiny minuly, stanuli na kraji Kunratického lesa u potoka pod návrším, na kterém strměl králův Nový hrad. Svítili tam a záře světel padala do tmy. Na tom hradě měl král posádku věrně oddanou. Purkrabí nechtěl stráži ani uvěřit, když hlásila, že před branou stojí Jeho Milost, sám král. Když se purkrabí přesvědčil, přijal pána svého poctivě, hned mu dal přinésti královský oblek a připraviti znamenitou večeři. Král Václav pozval k té večeři také Zuzanu lazebnici, a když povečeřeli, kázal jí přinést sto zlatých[2] českých, kteréž jí dal před purkrabím, a řekl:

„Tu je, co jsem od přívozu slíbil. Za ostatní pomoc se ti ještě odměním.“

I radoval se purkrabí a všichni a nemálo, že král jejich je zase na svobodě. —

Král Václav po té na Zuzanu nezapomněl. Když se opět ujal vlády a s pány učinil narovnání, dal starou lázeň u mostu zbořiti a jinou, velikou, nákladnou vystavěti. Jakmile ten dům vystavěli, a na lázeňský zařídili, povolal král Zuzanu a daroval jí tu lázeň i dvacet kop ročního platu, řka, že to vše jí dává za prokázanou věrnost, že ho z vězení vysvobodila.

Nadto dal všem lazebníkům a jejich řemeslu listinu velmi milostivou, neboť je tím listem učinil rovné všem jiným řemeslníkům. Při tom jim dovolil, aby užívali za znamení v zlatém poli modré točenice uzlem svážené, prostřed níž stojí zelený papoušek.

Od těch časů až po dnešní den se ta lázeň u kamenného mostu „královou“ jmenuje. Na statečnou pak Zuzanu připomíná obraz na klenutí mostecké staroměstské věže, jenž zpodobuje lazebnici v bílém podkytlí, držící v levé ruce zavěšenou džbernici, v pravé pak ruce zelený věník.

— — —

Mysl krále Václava, jindy tak jasná a veselá, zachmuřovala se víc a více. Dožilť se mnohého sklamání a nevděku. Nedůvěřoval lidem, zvláště od té chvíle, co jeho protivníci chtěli jej otráviti. Již jedu nevěda požil, ale v čas pomohl si protijedem.

Zůstal naživu, hrozná však palčivost zůstala mu v útrobách po tom jedu. Aby se jí zbavil, aby ji alespoň stišil, hasil ji pitím; když pak více pil, a krev vínem rozpálená vstoupila mu do hlavy, zahořel vždy divokým, slepým hněvem a dopouštěl se i ukrutností.

Chmurno bylo mu v duši. Zasmušile s obavou, teskně pomýšlel na budoucnost; lekal se jí víc a více. Obával se pánů, uherského krále, svého bratra, pánův spojence, lekal se tuhých sporů o víru, co z nich bude, jak vše to skončí, jak jeho vláda, jak i on sám.

Tak jednou, nemoha pro starosti spáti, sklíčen takovými úzkostmi, dal si zavolati svého hvězdáře, učeného mistra. Zasmušilý král seděl ve své ložnici u okna, odkudž bylo viděti na volné nádvoří královského hradu, na nedostavěný chrám sv. Víta, na jeho hojná lešení.

Dvorní hvězdář, učený mistr, ve tmavé sukni, přistoupil k oknu, jak mu král pokynul.

„Vidíš-li do budoucnosti,“ řekl zachmuřeně, „pověz, co mne čeká, jak se mnou bude —“

Starý mistr okamžik mlčel, pak vztáhl pravici, a ukázav jí ven, tam kde nad nedokončenou kostelní stavbou černě strměla její věž k nočním nebesům, řekl:

„Té se rač chrániti, té věže tam chraň se Tvá Milost.“

„Proč?!“ zvolal král žasna.

„Je v hvězdách psáno a věčnou vůlí určeno, že zahyneš před touto svatovítskou věží.“

„A jak zhynu? Spadne na mne, nebo sletí s ní kámen a zabije mne? Mluv!“

Hvězdář však nevěděl. Toho se ve hvězdách nedočetl. Popudlivý král tím podrážděn, vzkypěl hněvem a vzkřikl:

„A což dám-li tu věž zbořit, co pak?“

„O tom nic není psáno, milostivý pane.“

„Tak věz, učený mistře,“ a král se prudce zasmál. „Dám-li tu věž zbořit, bude pryč, zmizí, a já před ní nezhynu.“

Té chvíle ještě dal si povolat mistra stavby, a nedbaje úžasu jeho, zármutku i proseb, poručil mu, aby zbořili svatovítskou věž, hned, aby po ránu se dali do práce. Král sám pak hned na úsvitě dal si koně osedlat a ujel s několika dvořany z Hradčan na Nový hrad u Kunratic. —

Zedníci smutně se dali do uložené práce; neradi, nechutě začali bořit krásnou věž. Díla jim pomalu ubývalo, ale přece ubývalo a s ním i věže.

Zatím meškal král Václav na Kunratickém hrádku. Den po dni míjel trudně; již ani honba ho netěšila. A vážné zprávy docházely do jeho zátiší, o velikém pohnutí myslí po veškerém království, o schůzích na horách, o velkém obecném rozčilení v Praze, že z něho strach veliké bouře.

Pak uhodilo. V neděli[3] okolo hodiny nešporní přiharcoval z Prahy jízdný posel na Nový hrad a oznamoval králi, že dopoledne bylo procesí všech podobojí, v jeho čele že nesl kněz Jan Želivský tělo Páně. Když procesí přišlo z kostela sv. Štěpána, kterého se násilím zmocnilo, před Novoměstskou radnici, že žádali, aby byli propuštěni všichni, kteří poslední dobou tu byli zavřeni pro náboženské nepokoje; konšelé však že jejich žádost oslyšeli a v radnici se zavřeli. Tu že se lid na radnici obořil, konšely že smetali dolů z vysokých oken, dolů do zástupů, a tam že chytali padající na sudlice, oštěpy, na meče a že všechny konšely zabili na místě —

Král Václav sesínal, oči mu zahořely. Zlost jím zalomcovala, a třásl se na celém těle. Nemohl promluviti, hlas uvázl, ale pojednou vyrazil mu z hrdla křik jako lví řvaní a v tom již klesl mrtvicí poražen. A za nedlouho skonal.

Zemřel, jak starý hvězdář mu prorokoval, před Svatovítskou věží, to jest před jejím rozbořením. Vzal dříve zasvé nežli ona, zhynul před ní. Králova smrt ji zachránila.[4] Zedníci hned ustali v bořivém díle. Ale část věže byla zničena a teprve později byl svršek nově zbudován, jak na pohled je patrno.

Král Václav neměl ani po smrti pokoje.[5] Minulo několik let, nežli klidně spočinul v kostele Svatovítském poblíže svého šťastnějšího otce. Ticho bylo v královské hrobce a ticho nad ní, v kostele a kolem. Kladiva již neklepala, nepřitloukala, nebušily rány tesařských seker na lešeních, v kamenické huti bylo prázdno, hlomozem nepronikal skřípot vozů s kamením a pískem, neozývalo se volání dělníků ani dole, ani nahoře. Stavba velebného kostela, již začal Karel, v níž pokračoval syn Václav, uvázla nadobro.

Slavné dílo Matěje z Arrasu, Petra Parléře a jeho syna Jana, chrám sv. Víta, stál nedokončen a zůstal tak po celé věky.

Lid však věřil, že tak nezůstane, že bude dostavěn v té velikosti a kráse, jak jej chtěl mít sám Karel IV., a že stavbu tu dokoná mocný a slavný panovník. Pak, až kostel sv. Víta dostaví, že vyžene Turky z Evropy na věčné časy, že dobude Cařihradu a obnoví zase křesťanskou bohoslužbu v kostele sv. Sofie.

Leopold I., římský císař a český král, dověděl se o tomto starém proroctví, a poněvadž bylo jeho touhou vypudit Turky z Evropy, chtěl dostavět chrám sv. Víta, aby bylo, jak pravila věštba. Již položil základ k dokončení díla Karlova, již konány různé přípravy ke stavbě, v tom se obořili Turci na Uhry, a císař, aby jejich nebezpečný útok odrazil, musil peníze na stavbu Svatovítského chrámu uchystané dáti na vojenské potřeby. A tak zůstal kostel sv. Víta zase nedostavěn a Turek v Evropě. —


  1. Dvě z nich byly pozlaceny na rozkaz Karla IV.
  2. dukátů.
  3. 30. července 1419.
  4. Věž svatovítská, nedosáhnuvší původní, určené výšky, utrpěla hrozným požárem r. 1541. Po tom ohni opatřili ji báni slohem valně se lišícím od slohu věže samé. Pověst však jinak změnu tu vykládá.
  5. Mrtvola jeho převezena z Nového hradu na Vyšehrad, odtud do kostela sv. Víta. Když pak pro bouře v městě nemohl být slavně pochován, pohřbeno jeho tělo v kostele kláštera zbraslavského. Po letech pak uloženy jeho ostatky v královské hrobce na Hradčanech.