Společnice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Společnice
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 1–64. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Ovdovělá gubernialní raddová, paní Nováková, platila mezi svými známými za nejšťastnější osobu pod sluncem. — Měla všecko, co člověka v tomto slzavém údolí blažit může: panství, domy, ekvipáže, diamanty, četné služebnictvo — a konečně syna, kterému neodolalo ani to nejhrdější ženské srdce.

Paní raddová nezapomínala nikdy, že imponující chůze a důstojné držení těla dámě jejího jmění, jejího stavu a jejích konnexí přísluší; ale o rámě krásného Edmunda opřena, vykračovala si ještě jednou tak pyšně.

Všecky významné pohledy, všecka polohlasitá úmyslná i mimovolná vyjádření podivu, jež platily neobyčejně zajímavému mladíku, přijímala s velmi vážnou, vznešenou tváří; neboť jí byl povinován tribut za to, že svět tak roztomilým občanem obdařila. Paní raddová byla vůbec dáma, která znajíc svá práva a svoje přednosti do podrobna, jim i náležitého uznání získat dovedla.

Edmund ale nevšímal si tuze důkazů něžné pozornosti, kteréžto byl všude předmětem. Zplácel sice sladký pohled sladkým pohledem, tisknutí ruky při quadrille rovněž vřelým tisknutím; zdálo se ale, že se to více ze vrozené dobrosrdečnosti, než z jiného hlubšího citu stává. Neboť nikdy dále nesledoval kořisť svého lehkého vítězení, odříkaje se napřed všelikého sladkého ovoce. Ba v dívčím světě kolovala hrozná, neslýchaná pověsť, že prý jeho srdce ještě nikdy urychleně nezatlouklo, když se pohled jeho ve dvé krásných očí zahloubil; že prý ani těm nejohnivějším se ještě nepodařilo, by jej roznítily, ani těm nejjemnějším, by jím pohnuly!… Věru, tato chladnosť, tato tvrdosť byla skoro k víře nepodobna, obzvláště jestliže se mu člověk v jeho vřelé oči, v jeho jemnou, nejkrásnějšími zlatými kučerami oplývanou tvář podíval. —A přec tomu bylo tak! Množství outlých srdcí jej z tohoto ohavného hříchu potajmu vinilo!…

čas ubíhal závratnou svou rychlostí, a změnil takořka okamžikem (tak aspoň tvrdily přítelkyně paní raddové) sličného jinocha ve veleinteressantního muže, blouznivého studenta — v usedlého bezplatného, přespočetného pana oíficiála! —

Celá Praha nad touto událostí trnula! Jak mohla raddová při tom velkém jmění, při těch velkých statcích, mužskou intelligentní správu nanejvýš potřebujících, jedinému synu dovoliti, aby vstoupil v státní službu!… Každý jí nerozumnou mateřskou lásku vytýkal, domlouvaje jí, aby nebyla synovi po vůli, ale aby raději na statná ramena jeho složila správu znamenitého majetku, pro dámu tak namáhavou a obtížnou. — Raddová se při takovémto hovoru obyčejně jen pousmála, dávajíc mu jiného obratu — ale Praha krčila rameny nad její slabostí…

To ale snad nikdo netušil, že Edmund teprv na její neustálé dlouhé domluvy úřednickou dráhu nastoupil, ačkoli v sobě té nejmenší chuti k tomuto povolání necítil. — Jsa zvyklý, poslouchati přísnou matku na slovo, uposlechl i tenkráte; ale nikdy s tak těžkým srdcem, s tak odporující myslí, jako tentokrát. Paní raddová měla nesmírnou vášeň pro titule. Člověk bez titule byl u ní jen polovičním, podle poměrů i pražádným člověkem. — Kdyby byla měla voliti mezi svým titulem a mezi svým jměním, byla by se paní raddová bez rozmýšlení pro svůj titul rozhodla! —

Neboť jak veliký to rozdíl, nazývati se docela krátce a sprostě „paní Nováková“ a nazývati se „paní gubernialní raddová“! Každému i tomu nejtupějšímu, tuším, musí napadnout okamžitě ohromná propasť mezi oběma jmeny, nemluvíc ani o tom, které z nich obsahuje více effektu při ohlášení aneb při představování ve společnosti. O vzdělanosti a o dobrém tonu „paní Novákové“ bylo každému pochybovati dovoleno; ale „paní gubernialní raddová“ stála vysoko nad každou podobnou pochybností! Každý slyše její titul věděl hned, jak s ní zacházet, jak ji oslovit, s jakou tváří její hovor poslouchati, na jaké místo ji posaditi. „Paní Nováková“ si musila teprv namáhavě svým chováním úctu získati; „paní gubernialní raddová“ byla již napřed oprávněna, žádati vážnosť a obdržeti úctu. — Neocenitelný to prospěch pro dámy, jako je paní raddová!…

Mezi jinými skvělými a obdivuhodnými vlastnostmi paní raddové (věčně toho litovati budu, že pro obmezenosť místa mi dopřáno není, o všech pojednati obšírně) byla jistě nejpohnutlivější její věrná láska k nebožtíku panu raddovi.

Již tomu patnácte rokův, co spočíval pod mramorovým monumentem, na němžto byly veškeré jeho cnosti v bas-reliefu zcela důkladně a málo umělecky vyvedeny a zlatými literami zaznamenány; a ještě musila při zpomínce naň utírati slzy pomocí batistového, zlatem vyšívaného šátku! —

Ale byly též bohaprázdné osoby, které znajíce raddovou déle a blíže, těmto perlám manželské lásky drze se posmívaly, vykládajíce si bolesť paní raddové na příliš ohavný způsob, než abych mohla opominout, zmíniti se o tom. Tvrdily s jistotou, že neoplakává ve svém málo příjemném a o třicet let starším manželi ztrátu chotě, nýbrž pouze zmaření nejskvělejší naděje svého života. Pan gubernialní radda byl totiž po tolik let vzorným a neunavitelným úřadníkem, a měl býti za své četné zásluhy konečně odměněn. Chystal se proň čestný řád a souvisící s ním povýšení v rytířský stav.

Paní raddová nespala za tuto zprávu pýchou a radostí. Zkoušela, kdykoli se domnívala býti beze svědků, velmi graciosní a přiměřené úklony, s kterými co šlechtična gratulace přijímati bude. — Tu měl pan radda tu neobratnosť a právě v rozhodné době se nechal mrtvicí ranit. — Pravý div, že neranila i jeho ušlechtilou choť! — Radda umřel a s ním veškerá čáka ctižádostivé, velkoduché paní, že se vyzuje ze špíny plebejského jmena, vyšinouc se do oslněných sfér vyšší aristokratické společnosti.

Po čem ale paní raddová po celý svůj život tak dychtivě a vždy marné bažila, toho se chtěla dočkati aspoň na synu.

Domnívala se, že otcovy zásluhy, vydatná protekce a velké její jmění Edmunda nejdříve a nejjistěji na úřadní cestě k žádoucímu cíli dovede. Několik vysokorodých příznivců, jichž za radu požádala, schválilo úplně její plán, slibujíce žádaného výsledku za málo let — a Edmund, jeden z nejbohatších dědiců v celém království, musil se bez odmluvy státi přespočetným, bezplatným officiálem, co zatím jeho panství vysílela nesvědomitostí správců.

Edmund nesdílel matčinu ctižádosť, její vzletné plány jej nenadchnuly. Snívalť o tichém, poetickém životě v lůně přírody, a matka, neberouc pražádného ohledu na tuto často jí projevenou náklonnosť, jej uvrhla v dav městského života.

Nebylo divu. že svůj úřad velmi nedokonale zastával. Přicházel pozdě a odcházel velmi časně; jevil tak málo snahy a pilnosti, byl tak málo potřebným, že jeho představení vzdor přátelství k paní raddové jej na vyšší místo dosaditi nemohli. Raddová si zoufala! K čemu všecko její namáhání, její nesčíslné oběti, když on sám pracoval proti úmyslům všechněch! —

Edmund si ale myslil, že matce dosti vyhověl, nechal-li ze sebe bez reptání udělat bezplatného přespočetného officiála, a nezměnil ani dost málo své chování, tak jako matka od svých záměrů neustoupila.

Jejich poměr se stal obapolnou nespokojeností nucený a nepříjemný. Edmund chtěje ustavičným výčitkám matky ujíti, navykl si, vzdor své antipatii k hlučnému společenskému životu, večeřeti mimo dům, a raddová se stávala od týdne k týdnu víc a více samotná.

Z počátku neprotivovala se jeho vycházkám; myslila, že s chutí pro radovánky světa i chtivosť se v něm probudí, aby zaujímal záviděného vznešeného místa ve světě. Ale syn neměl ani kapky matčiny krve v žílách, jak se raddová sama sobě vzdychajíc vyznala; zůstal v záchvatu zábav a kratochvílí, v spolku mladých lidí, jen přednosti rodu a jmění uznávajících, tím samým skromným, zamyšleným, dobrosrdečným mladým mužem, jako kdy jindy. Opět si raddová nad ním zoufala!—

Kdykoliv se synem svým o samotě se nacházela, obsýpala jej trpkými výčitkami, napomínajíc ho, aby se konečně snažil ve svém povolání nějakým způsobem se vyznamenati. Za to Edmundovy večerní vycházky, dříve výminkou, staly se teď pravidlem.

Kteréhosi poledne stěžovala si paní raddová více než jindy na svou opuštěnosť.

„Ale proč večír nevycházíš, proč si nesezveš k sobě společnosť, když se sama nudíš?“ tázal se jí konečně Edmund trochu netrpělivě.

„Z těchto slov vysvítá tvoje lhostejnosť k matce teprv jasně a zřejmě,“ vzdychla si raddová hluboce. „Mluvíš, jako bysi nevěděl, že se k vůli své migréně večír nesmím rozčilovati. — Ostatně mám-li upřímně mluvit, nejsem ani dost málo tvou zapomenlivostí překvapena; neboť jak tě může zajímati věc tak nepatrná, jako je moje zdraví?“

Edmund se tvářil, jakoby byl narážky její přeslechl. „Není-li ti možná, večír na větší společnosti se zúčastniti,“ pokračoval chladnokrevně, „mohla bysi snad návrhu baronky N. trochu více pozornosti věnovati.“ —

Barončiny výroky byly od raddové vždy s takovou svatou úctou přijaty, jako delfická věštba od starých Řeků. — „Co pravila baronka?“ tázala se velmi živě, zapomínajíc úplně na dřívější sentimentální tón uražené mateřské důstojnosti.

„Sešel jsem se s ní včera v koncertě,“ vypravoval Edmund, podávaje raddové talíř s dessertem, „a ona pokynuvši mi, abych k ní přistoupil, uložila mně, abych tě přemluvil, bys přijala společnici. Ví prý právě o velmi hodné dívčině ze schudlé ale správné rodiny. Připojila, že dáma tvého stavu a tvého jmění se nemůže bez takové dívky ani obejíti; že to teď dobrý tón požaduje atd. Bylo toho příliš mnoho, abych si to byl mohl pamatovat. Až se s ní sejdeš, poví ti to beztoho zevrubně.“

„Je to v skutku smutné, že matka majíc vlastních dětí, k cizím své útočiště bráti musí,“ počala raddová po krátkém přemítání. „Ale návrh baronky prýští z příliš soucitného srdce a z velmi osvíceného ducha, než abych to uvážiti neměla.“

Edmund spolkl opět hořkou pilulku. Byl přesvědčen, že matka navrženou od baronky společnici na každý pád přijme, a potěšen nadějí, že jej aspoň z této strany mučiti přestane, nemohouc si více stěžovati na samotu, vzdálil se, opouštěje s myslí tak klidnou pokoj své matky, jak to již po mnoho měsíců nebyl učinil. Raddová dala zapřáhnouti a jela v největší galle k baronce. —

Několik dní na to upravovala si raddová skvělou toilettu. Chystala se na velkou gratulaci k jisté vznešené, blahorodé přítelkyni, a Edmund byl kommandován, aby ji doprovázel.

Leže na pohovce čekal s tváří netuze vlídnou, prohlížeje patrně z dlouhé chvíle módní žurnály, jimiž byly obyčejně stoly elegantní paní pokryté, — a čekal, brzo-li se jeho matka unaví, jednu mantillu po druhé, jeden klobouk po druhém zkoušeti a s panskou se raditi, který z těchto předmětů působí nejlepší effekt, jsa při tom nejpřiměřenější k tak slavnému aktu. Konečně se rozhodla pro velkolepý klobouk s nesmírně dlouhým vlajícím perem a pro pařížskou, umělým vyšíváním pokrytou mantillu. Edmund si oddechl, vida, že jí panská již rukavičky zapíná a šátek podává, a domnívaje se, že aspoň jednu čásť muk tohoto dne již přetrpěl, sahal také po klobouku. V tom vešel sloužící. Tázal se, má-li slečnu předpustiti, která dle nařízení paní baronky N. u milosť-paní se představiti žádá.

„Ach, to bude nejspíše nová má společnice! — Ať vejde!“ pravila paní raddová, ačkoli nesmírně spěchala. — Bylo jí milo, že se bude své budoucí podřízené v celé své nádheře moci ukázati, domnívajíc se, že zahalená v aksamit a hedbáví se musí pro všechen čas nevyhnutelně státi předmětem její úcty.

Edmund klesl znova na pohovku, tenkráte ale ještě mrzutěji než prvé, a oddával se mlčky do osudu svého, že dnes dlouhou chvílí zahyne.

Paní raddová se ale s tím větší důstojností, s pravou španělskou grandezzou umístila ve velkou, pluchem potaženou lenošku jako v soudnou stolici, očekávajíc dívku, až vejde.

Lokaj otevřel dvéře, a do pokoje přepychem knížecím oplývajícího vpustil s nepříliš uctivou úklonou mladistvou outlou dívčí postavu.

Jako oslněna třpytem vysokých, až k hladkému parketu dosahujících zrcadel, svěží barvitostí lyonských čalounů, leskem zlatých řims a rámců, zastavila se dívka na prahu, pozvednouc ruku, jakoby si oči před nádherností proti ní se hrnoucí zastíniti chtěla; ale zpamatovala se ještě v čas. Místo nenuceného a jednoduše vychovanému dítěti přirozeného hnutí poklonila se hluboce, velmi hluboce — jak ji tomu snad matka její naučila; neboť sotva by byl tak něžňounký, lehkohbitý tvor jako Aninka sám na tak nehezké, jejímu věku a zevnějšku tak nepřiměřené pohnutí připadl.

S bojácnými krůčky, chvějíc se nejen před tou přísnohledou dámou tam v skvostné lenošce, jejíž hedbávné šaty při každém pohnutí tak vznešeně, ach tak vznešeně zašustěly, že se jí až srdce uctivou hrůzou v prsou zastavovalo, ale také bázní, by neklouzla na neobvyklé, jako náledí hladké podlaze, blížila se k paní raddové, s vnitřním uspokojením její zaraženosť pozorující. Nádherná dáma se nesnížila, aby vlídným slovem aneb úsměvem dívku osmělila; nechala ji k sobě přikročiti a dala si ruku od ní políbiti, měříc ji od hlavy až k patě chladným, zpytujícím pohledem.

Dívka, nanejvýš sedmnáct roků počítající, chvěla se před ní jako list na stromě. Snad nebyla nikdy dříve bez ochrany v cizí dům vstoupila: teď stála sama, bez podpory, bez přímluvčího před tak velkou dámou, v jejížto rukou spočíval částečně její los, její budoucnosť! —

Raddová započala s ní pravý výslech. Tázala se jí s vážností velinquisitora po jméně, po stáří, po rodičích velmi jasně, určitě a vznešeně, ale ani dost málo přátelsky a šetrně. Aninka zodpovídala její otázky hlasem jemným ale i slzami přihlušeným, stojíc tak skroušeně před raddovou, jako hříšnice ortel svůj očekávající.

Tu zazněl vedle ní příjemný mužský hlas. „Nelíbí se slečno posaditi se?“ pravil Edmund, velmi zdvořile jí sedadlo podávaje s vyčítavým pohledem hledě na matku, která se zardívala hněvem nad jeho prostřednictvím. „Matka vás více za cizinku ve svém domě nepovažuje,“ pokračoval, „jinak by nebyla opominula, vás poprositi, abyste přijala místa.“

Dívka se zapýřila jako pivoňka, obrátíc se ostýchavě k mladému muži. Kdyby se nebyl již odvrátil, než ona si srdnatosti dodala, k němu své dětské modré očí pozdvihnouti, aby mu děkovala, byl by jej musil výraz skoro vášnivé vděčnosti v nich hluboce dojmouti. Edmund se postavil mrzutě k oknu, prohlížeje si lhostejně okolojdoucí.

Nebylo to ponejprv, co jej matčina hrdosť k podřízeným zabolela, co se mezi ni a uraženou osobu postavil; ale bohužel vždy bez výsledku. Raddová se od svých práv a zásad nikdy nevzdalovala, a právem jejím bylo, co bohatá paní vystupovati a na méně šťastné pohlížeti s výše své buď milostivě buď nemilostivě, jak jí to právě rozmar vnuknul. Přijala každé upozornění na nepřiměřenosť svého jednání za urážku, a její zakaboněné čelo, její temný pohled ukazoval zřejmě, že Edmundovi i tenkráte jeho napomenutí nepromine.

Aninka měla vzdor své nezkušenosti tolik taktu, že sedadlo nepřijala; zůstala s tou samou pokorou před raddovou státi, jako před tím, než se jí byl zajímavý advokát ujal. Tato skromnosť uchlácholila poněkud hněv budoucí velitelky; a jakmile byla Aninka spokojena s polovičkou platu, co raddová své kuchyňské dávala, svolíc ochotně, že se i jiným pracím mimo předčítání, vyšívání a co se více od společnice požaduje, podrobí, slibujíc v každém oboru potřebnou se ukázati: propustila ji skoro vlídně, a stín příznivého úsměvu si zahrál okolo tenkých, vznešených úst.

Roztržitě vrátil Edmund dívce její hlubokou rozpačitou staromodní úklonu, která dosti špatně její okrouhlé růměnné tváři slušela, a hleděl zas na ulici, jakoby tam byl něco před tím zahlídl, co jeho pozornosť ještě teď požaduje.

„Kdybych s jistotou nevěděl, že se můj bratranec teď někde po uherských pustách toulá,“ pravil k raddové, „přisahal bych, že onen důstojník, právě k našemu domu zaměřující, je on! Celý to Jiřík, na mou česť!“

Raddová si byla umínila, že syna za předešlou jeho smělosť velmi odměřeným a chladným chováním potrestá. Ale zaslechnouc jméno Jiřího, jediného to syna po zemřelé sestře, který byl jejím návodem vojenskou dráhu nastoupil, zapomněla na své předsevzetí a rychle přistoupila k oknu.

Jiří byl jejím miláčkem. Byl čilejší, podnikavější a hrdější než Edmund, a že se ušlechtilá povaha tohoto bez zášti do toho vpravila, zaujímati v matčině srdci teprv druhé místo, byl si Jiří již co dítě celou náklonnosť své tety získal.

Stal se záhy sirotkem, jsa jedině na milosť raddové poukázán, a to bylo příčiny dost pro Edmunda, že mu projevovanou přednosť u matky od srdce přál, že jeho chyby nikdy nevyzradil a že se méně dobrým chováním v matčině lásce upevnil, než Jiří lichocením a podlízáním.

„Můj Bože! jak můžeš jen pochybovati,“ zvolala raddová sotva blížícího se důstojníka spatřivši. „Je to on, v skutku on! Rychle, rychle spěš mu vstříc. Pro dnes nebude z naší vycházky nic! — Jak bych mohla odejíti, když Jiří přichází!“

Edmund uposlechl, ale nekvapil právě s nedočkavou netrpělivostí svému bratranci vstříc. Jejich poměr býval vždy nucený a chladný; ale tenkráte se mu blížil bratranec s takovou buď hranou aneb skutečnou srdečností, že nemohl jinak, než spláceti mu stejnou měrou.

Raddová přivítala synovce s otevřenou náručí. Pro něj nalezla tóny lásky, které by byla pro syna nadarmo hledala! Ale byl to také švarný chlapík, ten setník! — Velký, snědý, temnohledý — jako syn jihu. A jak se dovedl svůdně pousmáti, a jak pyšně znal okem mrštit — nejinak než jakoby blesk toho projeti měl, jehožto pohledem svým zažehne!

Musel ve svých prsou sopku skrývati, že se z jeho očí takové plameny řítily!

A což teprv jeho uhlazené, dokonalé chování, jeho vybraný elegantní hovor! Vypravoval, kterak pobyl v cizině, kterak se mu tam zastesklo po tetě, kterak se radoval, když obdržel rozkaz, by se s plukem do Prahy odebral, kde doufá že se několik měsíců pozdrží — v jakém tónu a s jakými obraty to vypravoval — raddová jej poslouchala jako okouzlená!

Toť se samo sebou rozumělo, že se nesměl nikde jinde ubytovati, že bude jejím milým, vítaným hostem! Hned byl sloužící pro jeho věci vyslán a nejelegantnější pokoj v elegantním domě setníkovi za byt vykázán.

„Josefe,“ pravil setník neobyčejně vážně k svému starému lokaji a důvěrníku, když se s ním o samotě nacházel, „zde žádných hloupostí! Rozumíš? Znáš můj stav a víš, že jsem své věřitele jen poukázaním na bohatou tetu ukrotil — ona je jediná má naděje! Protož, dokud pod touto střechou spíme, nesmí býti ni láhev, ni karty, ni okrouhlá tvář dívek a lesklé jejich oko pro nás na světě! V těchto věcech jedině nerozumí teta žertu!“

Josef porozuměl velmi dobře; tak dobře porozuměl, že platil setník a jeho sluha za málo dní v přísně zařízeném, nanejvýš pořádném domě za pravé vzory panské a lokajské dokonalosti. K této nanejvýš pochlebné pověsti nemálo přispívalo ovšem vypravování vychytralého Josefa, který vždy večír kuchyňské obecenstvo velmi pohnutlivými příběhy ze života pána svého bavil. Věděl, že ústy kuchařky a panské k vznešenějším a před historkami ze vzdálených krajin právě nepříliš přísně uzavřeným uším průchodu naleznou a že žádaného ovoce ponesou. —

Poměr mezi bratranci se nebyl změnil. Jako za dávných let, tak i teď ukazovala raddová svému synu Jiřího co vzor uhlazených mravů, což Edmund s tou samou chladnou mlčenlivostí přijímal jako dříve, chovaje se k němu se zdvořilou odměřeností, vyhýbaje se však každému bližšímu přátelštějšímu se-zblížení.

Raddovou naplňovala jeho netečnosť k jejímu vyvolenci hněvem. Jiří, ač opatrnější, leč rovně tak vášnivý jako ona, stavěl se, jakoby si toho ani dost málo nepovšimnul. —

Zatím byla Aninka svou službu co společnice její milosti blahorodé paní gubernialní raddové nastoupila.

Jednou vkročila za soumraku do domu tak tiše, představila se své velitelce tak nesměle a zmizela tak nepochopitelně rychle na rozkaz raddové, aby si ještě téhož večera své věci v pořádek uvedla: že neměl nikdo ani času, aby si ji prohlédnul.

Byl to snad nejnevlídnější koutek v celém světlém prostranném domě, který jí byla raddová za obydlí vykázala. — Mráz ji přejel, když do nizounké, jen jediným uzounkým oknem osvětlené komůrky vešla. Zůstala dlouho u vchodu státi a oko její bloudilo úzkostlivě po nepohostinném prostoru. Byla to cizina, pravá, neuprositelná cizina, co ji v tomto dusném, uzavřeném vzduchu ovanula, co na ni nepříznivýma, lhostejnýma očima z každého pustého koutku, z každého kusu starého, nehezkého nábytku, z těchto bíle natřených, žádným obrazem neoživených stěn hleděla, vinouc se jako had v ledových kruzích okolo jejího mladého srdce, aby v něm zastudila každé vřelé, radostné hnutí!…

Nadarmo hledala stopu přátelského pohledu, nadarmo pátrala po znaku příznivého pro ni citu — nadarmo! — Cizá, nedbalá ruka, netečná, snad i nepřátelská mysl byla zde vše uspořádala, aby jí tento domov uchystala, nezasvětivši jej žádným, ach žádným dobrým přáním. — Aninka to trpce cítila! Teď teprva, v této smutné komůrce se jí zdálo, že je v skutku od své rodiny odloučena, že svůj domov ztratila, že je vyhoštěna, opuštěna — že je nebohá cizinka.

Již se chtěl tok horkých slzí, jak je lidské srdce jen v cizině prolévá, z jejích očí vyřítiti; ale zadržela je zmužile, nutíc se k úsměvu, smutnějšímu nad její pláč. Byla si na svou matku, na tu starostlivou, dobrou matinku s tou utrápenou, ubledlou tváří zpomněla, jak jí byla svatě přislíbila, že se nebude rmoutiti, že bude pevnou, silnou, že bude její dcerou! Viděla shrbenou, trampotami před časem sešlou postavu svého otce, jak žehnaje jí, tak hořce jako ona sama zaplakal, že ji musí pustit mezi cizí lidi. Slyšela, jak ji malým bratřím a sestrám za vzor dětské lásky stavěl, jak jim vypravoval, že z vlastní vůle své místo u krbu otcovského opouští, aby rodičům starosti ubylo — ještě hořely její tváře celováním, ještě cítila na svém čistém čele stopy jejich vřelých slzí, jichž nebyla setřela. — Vzchopila se odhodlaně a střásla svůj stesk co neslušnou, nevčasnou slabosť. Od jejího rozumného chování, od její obratnosti záviselo mnoho, velmi mnoho! Její skromná mzda byla určena, aby mnoho v rodině vyrovnala a zlepšila; musila hledět, aby se svému panstvu zachovala. — Rychle si přejela dlaní tvář, jako by byla chtěla aspoň se svých tahů zármutek setříti, když se nedal vypuditi ze srdce. — Jaká to byla hezká, příjemná myšlenka: prospívati své rodině! Aninka se ní cítila najednou jako oživena.

Rychle se pustila do práce. Malý svůj černý kufřík pošoupla do koutka a začala polohlasitě bzučet píseň jako malá včelka, bedlivě svou hrstku prádla rovnajíc. Její skromná, netuze četná garderoba skoro zmizela, když byla s tou samou opatrností rozvěšena ve velké staromodní jarmaře z temného, vykládaného dřeva, skoro polovici ouzkého pokojíka zaujímající. Na viklavý, odřený stůl hodila místo koberce svůj strakatý vlněný šátek — výborný to nápad! Zakryl nejohyzdnější nábytek a obveselil svými živými barvami celý pokoj.

Souměrně seřadila stará sedadla, z nichž každé mělo jiný tvar, jinou barvu, jiný povlak, a vykartáčovala z polštářů mnoholetý prach, že hned veseleji vypadaly.

Teď byla hotova! — Spokojeně se ohlídla; v skutku, již všecko přívětivěji vypadalo. Byla skoro přesvědčena, že se přísným pořádkem a čistotou stane její komůrka i snesitelnou, snad i bytelnou — ale můj Bože! jak se to zajikla, až se jí zatajil dech! Jak jen mohla býti tak zapomnětlivou, na matčino přikázaní tak nedbalou!

Její zrak padl na lůžko a na prázdné nad ním místo… Jak důtklivě jí byla matka na srdce vložila, by s Bohem napřed vešla ve své nové obydlí, aby jí dal štěstí a zdaru pod panskou střechou! Vlastnoručně byla křížek od dětinství nad její postýlkou visící sňala a jí ho s napomenutím doručila, aby přede vším jiným ho na své místo pověsila… A hle, na každou věc byla zpomněla, umístivši ji na pravé místo, jen ne na tu nejpřednější, nejdůležitější! — Co asi matka tomu řekne! Jistě to bude za smutné, neštěstí věstící znamení považovati! —

Aninka si umínila, že o nešťastném případě raději pomlčí, a že se vynasnaží, by zdvojnásobněnou zbožností zlý osud od sebe odvrátila. Chvějící se rukou zavěsila křížek ze slonové kosti za modrou stužku nad svým ložem, a provléknuvši ji větví kočiček na květnou neděli svěcených, klesla před jednoduchým oltářem na kolena…

Ještě nikdy nebyla pod touto střechou tak nevinná modlitba k nebesům vstoupila, jako teď z tiché komůrky Aninčiny.

Zápasíc mocně s upomínkou na drahý domov, snažila se veškeré své myšlénky k novému úkolu svému obrátiti. Jaká to touha, jaká to pevná vůle v těchto slabých dívčích ňadrech, státi se potřebnou, velitelce své se zalíbiti, býti někdy chválenou — ach, jak její srdce po tom prahlo, aby byla někdy vlídným slovem oblažena.

Bezděky si musila dívka na mladého pána zpomenouti, který jí, té nepatrné, tolik laskavosti proukázal. Již dlouho se přestala modlit, a ještě klečela se sepiatýma rukama, s nadšeným pohledem, jako ve zbožném rozjímání. — Zdali pak mohl někdo na světě býti dobrosrdečnějším, velkodušnějším a krásnějším, než mladý pán? — teď „její“ mladý pán! — Dlouho prodlévala při této myšlénce… Jak to příjemně znělo: „její mladý pán!“…

Dívka pozdvihla hlavu. Co se to stalo, že se jí zdál temný pokojík najednou vyjasněný, starý nábytek tak povědomý, a holé pusté stěny jako růžovým světlem ozářeny? Proč nabylo náhle všecko tak půvabného rázu? Její povolání se jí zdálo pojednou tak snadným, její odloučení od domova méně bolestným, její lós skoro závidění hodným. Opět sepiala s líbezným úsměvem ruce, kloníc hlavu pokorně k prsoum — musila se přece ještě za „svého mladého pána“ pomodliti, než ulehne…

Raddová, jakkoli se z toho nikdy nevyznala, měla všecku příčinu, býti paní baronce za návrh a za odporučení povděčnou. Ačkoli byla její nová společnice v elegantním životě nováčkem, a to někdy dosti neobratným: měla přece množství vlastností, které mohly raddovou s tímto nedostatkem smířiti. Ale věrna svým zásadám, neprojevila raddová nikdy svou spokojenosť, nezmínila se nikdy o přednostech své služebné, jak Aninku tvrdošíjně před Edmundem nazývala; ale tím častěji se pronášela o jejích vadách.

Aninka se ale nedala touto neshovívavostí mýliti. Myslila, že to tak musí býti, že si to nesmí dívka jejího postavení ani jinak žádati. Přehlížela, že nikdy není chválena, na co se byla přece tak těšila, domnívajíc se, že to snad ani není způsobem u vznešených, bohatých dám, aby nepatrných zásluh uznávaly. Nejevila při pokárání nikdy nevčasnou citlivosť anebo uraženou samohrdosť, přijímajíc skromně a pozorně každého napomenutí; pracovala tiše a neunaveně, jako ten mraveneček, celý boží den.

Služebnictvo poznalo brzo její neúhonnosť a její snahu, jim se zavděčiti, místo aby se nad nimi, co o několik stupňů výše stojící, vypínala. Všichni se k ní chovali vlídně a úslužně kromě staré kuchařky, která si nechtěla dát vymluvit, že by Aninka nebyla proto od raddové přijata, aby na ni dohlížela. Podle jejího náhledu nemohla míti společnice jiného úkolu.

Setník i mladý pán byli se na Aninku, jak mile první den k stolu přisedla, zvědavě podívali; ale žádný z nich neopakoval svůj pohled. Edmunda, jak víme, nezajímaly ženštiny; choval se k nim ještě tak netečně, jako dříve. Setníkovi byla příliš málo hezká a k tomu věru až k smíchu ostýchavá. Uznal ji od první chvíle za své pozornosti úplně nehodnou, neoblažil ji ani stínem své obyčejné galanterie k dámám, ne vždycky nejvznešenějšímu stavu náležejícím.

Podle úmluvy měla Aninka jiného postavení v domácnosti paní raddové zaujímati, než se jí teď vykázalo. Byla přijata, aby svou velitelku bavila, ji na vycházkách doprovázela a s lehkými, přiměřenými pracemi se zaměstnávala.

Ale raddová zneužívala její nezkušenosti a skromnosti. Jak mile viděla, že se dívka nezpouzí, a že ku každé službě upotřebiti se dá, chápajíc se ochotně každého díla, aby se jí zavděčila: propustila náhle ze služby svou panskou, uloživši Anince beze všeho zvýšení platu největší díl její práce.

Ovšem netušila, že jí tím velkou, nesmírnou radosť spůsobuje. Aninka si ani nezpomněla, že se jejím slabým silám příliš mnoho ukládá. Vždyť jí připadl nový, panské dávno záviděný úřad, mladému pánu posluhovati, třeba se musila i pro nedostatek času teď úplně odříci potěšení, navštěvovati rodinu svou; třeba jí bylo i těch několik prázdných večerních hodin odňato a ona prácí až do hluboké noci zanešena! Teď měla práva, bez vtíravosti nad jeho potřebami bdíti, o jeho pohodlí se starati — s kým by byla teď svůj osud vyměnila? Pod jejím dozorectvím měly služky jeho prádlo pořádati a pokoj jeho uklízeti; ale žádná z nich nesměla na věci mladého pána ani prst přiložiti — přiosobila si sama tuto práci.

S podivným pohnutím vstoupila u jeho nepřítomnosti v jeho komnatu. Každá od něho používaná věc byla pro ni předmětem úcty. S tlukoucím srdcem sbírala po pokoji rozházené knihy a papíry, dotýkajíc se jich s tak zbožnou myslí, jako věřící pozůstatků svatých. Byla by si tak ráda prohlížela tyto obrazy, tyto knihy, na nichž jeho oko bylo prodlévalo; ale nepochopitelná ostýchavosť v ní tomu bránila. Zůstala-li ale náhodou kniha rozevřena, tu si přece troufala plachý pohled v ni uvrhnouti. Byla by tak nevýslovně ráda věděla, co to je v nich, že jej to dovede po celé hodiny poutati, že ani očí neodvrátí.

Byly to nejvíce něžné, krásné básně, pějící o žalu osamělého srdce, o touze po vzdálené milence, o blahu lásky — uzardělá, s uslzeným zrakem čtla tato žhoucí slova, která se jí zdála tak povědomá, jakoby je již byla jednou uměla, anebo snad ve snu zaslechla. Nemohla se již na to upamatovati; ale toho byla jista, že tóny tyto již jednou její duší prochvívaly.

Ráda by byla dala několik roků svého života za to, kdyby se byla směla v jejich kouzelný obsah s celou duší ponořiti, stránku po stránce do sebe vssáti. Smutně, se srdcem k přetýkání plným sestavila skvostně vázané svazky do knihovny, a — přestala se čím dále tím méně diviti, že mladý pán nad nimi celý svět zapomíná. Ale tím častěji se tázala sama sebe, zapýřivši se nad svou neslušnou zvědavostí studem, zdali asi mladý pán na tyto dívčí postavy, plné grácie a půvabu v básních jako ideály planoucí, také někdy myslívá?…

Den jako den se sluncem vstávajíc, poslední v celém domě ulehajíc, beze všeho vyražení jejímu věku přiměřeného, beze všeho jí potřebného odpočinutí, bez uznání, i beze všeho laskavého povzbuzení byla by snad podlehla — jedině myšlenka na mladého pána ji udržovala při síle.

Obyčejně zamyšlený, málo se obíraje světem, ale, jak Aninka nevinně v duchu hádala, tím pilněji obsahem svých kněh, byl si přece vzdor své snivosti brzo vědom, že teď bedlivé, nezištné oko nad jeho potřebami bdí.

Málomluvný a nepřítelem všech frásí, dovedl své uspokojení na dojímavější pro dívku způsob projeviti.

Prohlásil své matce docela jednoduše, že nechce jinou kávu píti, leč je-li rukou Aninčinou připravena; že nechce jiné prádlo nositi, než je-li od ní žehlené. Jeho lampu jen ona rozsvítiti dovedla, s jeho psacího stolku jen ona prach utříti směla, a límce, které ona nešila, což s podivuhodnou pronikavostí poznal, poslal rozhorlené raddové nazpět — mohla míti sladší odměny? —

Že se ale při všech těch znameních spokojenosti sotva na ni podíval, že ji nikdy neoslovil, leda kázala-li to nutnosť: toho si asi sotva na delší čas povšimla. Myslila opět ve své prostotě, že se mladý pán k matčině společnici ani jinak chovat nemůže. — Unavena, klesajíc, vstoupila pozdě večír do své komůrky přece s veselou tváří.

Přikročila k svému těsnému okénku, kde stálo několik bledých květin, z pokojů paní raddové vyhostěných, že doba květu a krásy jim vypršela, a jež teď bez slunce a beze vzduchu, jako z vděčnosti k soucitné pěstitelce několik opozdilých poupat rozvíjely. Její poslední prácí bylo je zalívati, a vdýchajíc jemnou jejich vůni, pohlížela k temné obloze tisícerými světy poseté, opakujíc si polohlasitě slova mladého pána: „Jste velmi dobrá, Aninko!“ — „Jsem vaší obratností překvapen!“ — „Jak jste laskavá!“ — „Jste věru příliš ochotná!“ — a nebylo snad v této noční mlčenlivé chvíli pod těmi diamantovými hvězdami dokonalejší spokojenosti, vyššího štěstí, nežli v tom tichém, skromném jejím srdci! —

Aninka se nemohla dlouho do nebe dívati, aby si při tom nebyla zpomněla na mladého pána; hleděla tak dlouho k hvězdné obloze, až jí napadlo, jak jí její chůva vypravovala, že má každý člověk na světě svou hvězdu na nebi, která vzejde, když se člověk narodí, a zhasne, když umře. Hned počala mezi hvězdami hledati, která asi mladému pánu náleží. Nemohla to ani jiná býti, než tam ta nejjasnější, nejskvělejší! — Jako ona všecky ostatní hvězdy svým leskem, tak on právě všecky ostatní lidi přezáří krásou a dobrotou. Nemohlo býti omylu, svítila zrovna tak, jako jeho oči, jen s tím rozdílem, že před jeho očima hned zraku sklopit musila, a na hvězdy že se mohla dlouho, dlouho dívat, než jí oči přetekly.

Z prvopočátku musila hvězdu poněkud hledat — bylo na nebi též několik jiných, jí podobných, ačkoli se žádná z nich tak netřpytila; ale za málo dní ji našla vždycky přede všemi ostatními. I hvězda jakoby ji poznávala. Nejdříve ji pozdravovala jen pohledem; ale čím dále, tím více se s ní seznamovala, a brzo hovořila s hvězdou mladého pána tak, jakoby on to byl sám — jenom že se před hvězdou nestyděla jako před ním, a že před ní neměla žádného tajemství, a před mladým pánem — můj Bože! před ním si netroufala ani ústa otevříti…

Paní raddová vzdor svému jmění o ničem raději nepřemýšlela, než jak by své příjmy zvětšila. Spekulovala tak dlouho, až jí napadlo, na konci své prostranné, až k městským hradbám se rozprostírající zahrady vystavěti pavillon a jej pronajíti.

Zahrada byla ještě i potom dosti velká, nebylo jí to k žádné ujmě, a že budou musit používat nájemníci jejího domu co průchodu do města, nepřekáželo jejímu pohodlí. —

Raddová byla dobře spekulovala; pro poetické položení domku mezi kvetoucími zahradami a lukami, hlásilo se množství nájemníků podávajících znamenitou činži. Ale rozmarná dáma si vybírala; měla každému co vytýkati, nikdo nebyl podle její mysli, odbývala jednoho po druhém rozmanitými a po každé velmi lichými výmluvami, a skoro se podobalo, že zůstane roztomilý letohrádek prázdný. — Tu se představil nový nápadník. Byl to starý plukovník na odpočinku baron P., který, jak raddové vypravoval, na doléhání své dcery, romantickým obydlím okouzlené, se přišel o ně ucházeti.

Ačkoli plukovník, jen od své pense žijící, o čtvrtinu nájmu méně podával než ostatní: přece mu raddová ihned s největší ochotností byt přiřkla.

Bydleti se šlechticem takořka pod jednou střechou, s jeho rodinou se scházeti, v aristokratických způsobech se docvičiti — to bylo pro ni ještě silnějším lákadlem, než o několik set zlatých ročních příjmů více.

Pan baron byl přijat, všemožné ohledy mu připovězeny, a na jeho podotknutí, že se svou dcerou Almou velmi monotonní život vede, byl od raddové velmi vřele požádán, aby jí slečnu co nejdříve uvedl a dovolil, aby ji směla s velkým světem seznámiti.

Plukovník přijal s patrnou radostí vlídný návrh, a nájemník se rozloučil s domácí paní co nejlepší přítel. —

Edmund se nikdy o matčiny plány nestarával. Raddová — svéhlavá a pánovitá — zařízela všecko podle svých zastaralých náhledů, neberouc nikdy na synovy námitky ani nejmenšího ohledu. Uvykl si poznenáhla mlčeti, a uražen její netečností, ponechal jí ve všem vlády a vůle, tváře se jakoby mu do jejího hospodaření pranic nebylo.

Nechal jí klidně nejkrásnější čásť zahrady zastavěti a domek pronajíti, a poslouchal velmi lhostejně její zvěstování, že vysokorodí obyvatelé se již ráčili přistěhovati. —

Jiří byl otce i dceru již zahlédl, a souzvučil s tetou v enthusiastickém se obdivování barončině neobyčejné sličnosti a ryze kavalírskému vzezření starého pána. Edmund pak, znaje matčinu přemrštěnou náklonnosť k této třídě společnosti, a setníkovu podlízavosť, každému jejímu úsudku přisvědčující, nevěnoval jejich hovoru pražádné pozornosti. — Více dní uplynulo, a Edmund byl skoro na nové nájemníky zapomněl. Tu se vrátil jednou večír časněji než jindy z procházky, ubíraje se volně po širokých schodech nahoru do svého pokoje. Ruměnný paprsek zacházejícího slunce padal celou šířkou velkého okna na mramorové, sochami ozdobené schody, prodlévaje jako se zalíbením v čistém, vysokém stavení, kde nejen i nejmalichernější okrasa, ale i každý sebe lhostejnější předmět o blahobytu obyvatelů svědčil.

Edmund byl dnes zamyšlenější než obyčejně; škoda že jej Aninka neviděla! Byla by jistě uhodla, o čem sní. — Tu něco zašustilo jako hedbávný šat — on pozdvihl hlavu — jemu právě vstříc přicházela, ne vznášela se mladá dáma.

Edmund se zalekl; zatřáslo to jím, jakoby jej byl někdo uprostřed srdce střelil. Jako k svému místu přičarovaný zůstal bez hnutí, beze slova státi — anděl, dívka, víla: čím bylo toto nebeské zjevení? — Dáma zavadila plaše okem o něj, a on pořád stál a hleděl na ni; nesmekl klobouk, nepozdravil ji ani jediným slovem, ba ani z cesty jí neustoupil, když lehce jako gazella, zardívajíc se nad červánky na večerní obloze, okolo něho spěchala a v stínu klenutého průjezdu zmizela. —

Již dlouho neslyšel Edmund šustění hedbávného šatu a lehké kroky malé dívčí nohy, a ještě pořád hleděl na místo, kde se byla její světlá postava v soumraku ztratila.

Tu se otevřely kdesi dvéře; rychle v největším kvapu, jako zloděj vyzrazení se obávající, spěchal do svého pokoje, aby jej nikdo neviděl.

A přece byl to on, který byl zrádně oloupen. Krásná dáma zmizela s jeho poklidem! — A jak mu teprv bylo, když se druhého poledne na to jako obyčejně s pohodlím v matčině pokoji na pohovku rozložil a s knihou v ruce o krásné dívce snil: a dvéře se rozlítly, a pan baron P. paní raddové svou dceru představoval, připomínaje jí laskavý slib, že se dívky ujme a se společenským světem ji seznámí. —

Alma to byla — ta víla, ten anděl, ta bohyně! — Kdyby nebyla raddová dámou „comme il faut“ bývala, byla by se sotva zdržela, samou blažeností zaplakati — ona se měla státi garde-de-dámou baronky, a ještě k tomu tak nevýslovně krásné, tak dokonale elegantní, tak ryze aristokratické…

Opanovavši vznešeně své pohnutí, vyměnila s baronem a s Almou celý slovník uhlazených, v takovémto případu nevyhnutelných frásí. Edmund je neslyšel, a jak se zdálo ani Jiří, jehožto oči při pohledu na dívku se ve dvé plamenů proměnily. —

Anince se zrovna tak dělo, jako těm dvěma mladým mužům. Seděla u okna se svým šitím, a hleděla na slečnu, jakoby svým očím ani věřiti nemohla, že je taková krása, taková půvabnosť na světě možná: — a přece jí tanul někdo na mysli, komu byla mladá baronka podobna! —

Ach, již to věděla — tak, ano tak právě vypadala, jakoby byla ta nejkrásnější báseň z Edmundových kněh obživla, jakoby teď mluvila, se pohybovala, usmívala… „Můj Bože, jaký to anděl!“ zašeptala tichounce — ale Edmund, jindy tak netečný, byl mimovolně její slova zaslechl; obrátil se k polekané dívce, která myslila, že jí chce za její všetečnosť pokárati, a pousmál se na ni… pousmál se na ni takovým zvláštním, blaženým způsobem, že se jí hlava zatočila, že všecko ostatní — i raddovou i mladou baronku zapomněla a chtěj nechtěj celý den po něm se pousmívati musila! Pousmála se i na starou kuchařku, na tu samu, co myslila, že je společnice jí k dozorectví přijata, a že všecko dělá jí na příkoř; pousmála se zrovna tak, když pak sama při šití u stolku zůstala; pousmála se tak i večír na holé, zpustlé stěny své komůrky, kloníc se mlčky nad bledé květiny v těsném okénku, s pohledem k „hvězdě mladého pána“ obráceným… a první paprsky z lůna noci se vynořujícího jitra, zlatící vysoké lomenice a začazené komíny domů, zastihly ještě blahé pousmání na její nevinné tváři.

Mladá baronka přicházela teď každodenně k raddové, provázejíc ji brzy do společností, brzy do divadla, brzy na ples, brzy do koncertu — krátce všude, kde se vznešený, bohatý svět scházíval. Raddová v pravém smyslu omladla samou pýchou, že má tak krásnou průvodkyni, jejížto se objevení ve vyšších kruzích nemalého povyku působilo. Zapomněla úplně, že se nesmí k vůli své migréně večír rozčilovati, a teď by jí byl mohl Edmund zase každodenní, až daleko přes půlnoc se prodlužující vycházky vytýkati, kdyby byl měl k tomu času. Ten se ale zahloubal teď ještě častěji a na delší čas do svých zamilovaných kněh; ale velmi často pozorovala Aninka k svému podivení, že je drží buď obráceně v ruce, nebo že celé hodiny na jednu stranu hledí. —

Opět se sama sebe tázala, zahanbena svou rostoucí zvědavostí, zdali pak také mladý pán poznal, že je to Alma, o které básníkové co nedostižitelném ideálu pějí, umírajíce touhou a bolem po ní? —

Mladá baronka, až posud ve společenském světě cizinkou, jevila dětinskou radosť z jeho zábav, a zahrnovala raddovou nejněžnějšími důkazy své vděčnosti, jevila pro starou dámu sto roztomilých pozorností, a brzo se staly obě nerozlučnými přítelkyněmi.

Ale jako se chovala přátelsky Alma k matce, právě tak cize se měla k synovi, čemu se ostatně raddová pranic nedivila. — Vždyť mu byla již stokrát vytýkala, že nemá žádný „uhlazený tón“, pražádné „noble air“, že se chová „en vrai roturier“, a že jím zůstane, i kdyby se jejímu namahání konečně podařilo, dvířka jeho ekvipáže baronskou korunou ozdobiti. Jak by tedy mohl dámu tak elegantní, jako je Alma, zajímati? —

Cítila-li se baronka jeho nezdvořilostí při prvním setkání v skutku tak hluboce uraženou, že mu nemohla nikterakž odpustiti, aneb nedovedl tichý, snivý mladík v živé, fantastické dívce vzbuditi interesse — krátce její chladnosť k domácímu synu byla věru všem tak nápadná, zrovna jako přednosť, kterou vyznamenávala temnookého, uhlazeného jeho bratrance.

Od raddové za rytíře vyvolený, oprávněn dámy do veřejnosti provázeti, jevil Jiří takt a galantnosť, tetu jeho věru očarující. — Zůstával v mezech delikatní slušnosti, ale dovoloval si k baronce, na nížto spočíval jeho pohled magnetickou intensivností oka chřestejšova, pozorujícího vesele si prozpěvující ptáče, též leckterých uctivých smělostí takové množství, že by jej byl Edmund, jindy tak dobrosrdečný, dal teď s chutí za ně odpraviti.

Nesl jí šál, směl jí vějířem ochlazení váti a při odchodu z bálu zahaloval ji v kožich. Jemu náležel bez odmluvy první tanec, jakož i vonná kytice, v její ruce za noc plesu a veselosti uvadlá. Kdo spočítal muka Edmundova v takových hodinách, radosti zasvěcených? —

Brzo začaly slečnu mladé přítelkyně škádliti interessantním setníkem, a staré dámy si šeptaly s významnými pohledy, že hodlá raddová nejspíše ze svého synovce a z krásné baronky udělati párek.

Alma přijala všecky podobné narážky s obyčejným svým růžovým, potutelným úsměvem, zplácejíc poškádlení vždy trefně mrštným vtipem; ale když ji někdo u přítomnosti Edmunda pro její náklonnosť k setníkovi pokoušel: tu se uzarděla jako malina a pohlížela tajně po očku, co asi on tomu říká… Ale mladistvá tvář Edmundova byla v poslední době ubledlá, jakoby s nemocí zápasil. Vyhýbal se společnosti více než jindy, a jen na určité přání matčino objevil se v jejím saloně, kdežto se jako nástroj bez duše pohyboval, trhna sebou jako ostrou zbraní bodnutý, zahlídl-li v náručí setníkově Almu v dívčí leposti na vlnách lákavé hudby jako svatý květ lotosový se kolébati.

Ale nikdo si proměny ve vzezření mladého pána nepovšimnul. Raddová, beze všeho tázání věci své si jistá (nebo jak by mohla Alma setníkovi a jak setník Almě odolati?), strojila již v duchu svatbu; setník se nikdy po svém bratranci neohlížel, a Alma? ta krásná, ku každému i ku skromné, přehlížené Anince tak nevýslovně dobrotivá a laskavá — ta setrvávala tvrdošíjně ve své zášti naproti nebohému Edmundovi. Jen Aninka sedíc ve svém koutku při práci anebo když večír při čaji posluhovala, zaslechla s těžkým srdcem jeho vzdechy; viděla, kterak jeho oko na slečně tkví, jakoby mocí svého citu ji přinutiti chtělo, aby svou líbeznou tváří také jednou v temnosť jeho bolu zasvítila, kterak ona ale se nikdy v jeho stranu neohlídne — kterak zůstává nesmiřitelnou.

Stokrát se tázal Edmund sám sebe, když ji viděl, ana sedí na pohovce vedle své matky a s dovádivým smíchem pikantní setníkovy anekdoty poslouchá — stokrát se teď tázal sebe sám, jako tenkráte na schodech, kde v poslední záři červánků se k němu vznášela: zdali to dívka? víla? anděl?

S jakou nenucenou gracií splývaly její černé kadeře na její ramena, líbajíce zamilovaně bílé čelo, lehkým ruměncem nadchnuté líce a štíhlý krk sterými hedbávnými prsténky; jak svůdně je dovedla svou podlouhlou, aristokratickou ručkou přehoditi, staly-li se tuze vtíravými, tuze zamilovanými! —

A její oko — toto vždy jasné, vždy zářící oko, které, tak jako řecké nebe, neznalo ni mráčku, ni stínu, ni mlhy slzí — jen věčný blahý úsměv — jen věčnou jasnosť — Bůh ti je zachovej, krásná Almo! —

Aninka se nedovedla hněvat; ještě nikdy, co byla na světě, se nebyla na někoho rozhněvala. Ale v takových okamžicích, kde viděla mladého pána tak smutného a slečnu tak veselou, nechybělo mnoho, aby na ni nebyla na dobro zanevřela. Leč kdo se dovedl na Almu hněvati? kdo v hněvu setrvati? Ne, nebylo možná; nikdo to nebyl v stavu! Ráda by byla Aninka toho viděla, kdo by jí nebyl hned odpustil, kdo by jí byl déle odolal, komu podala svým zpěvným hlasem „dobré jitro“, „dobrý večer!“ —

I mladý pán, ku kterému se přece tak ukrutně chovala, zapomněl na svou truchlivosť, a jeho čelo přeletěl svit radosti, volala-li naň večír při odchodu: „dobrou noc! dobrou noc!“ — a zůstal nepohnutě státi s hlavou ku předu nahnutou, aby mu neušla ani ozvěna jejího sladkého hlasu, doznívajícího v dálce ve veselém hovoru se setníkem, který ji každý večer zahradou se svítícím sluhou k jejímu bytu doprovázel. —

Odebral-li se potom mladý pán s mírnějším výrazem tváře do svého pokoje, pak vešla i Aninka, mír a poklid v duši, ve svou komůrku; viděla li jej ale odcházeti bolestí rozrytého: pak padla na své lože a štkala žalostí nad „svým dobrým mladým pánem“, že se až ty bledé květiny v okně soucitem pozachvěly.

A jestli konečně unavenosť její zármutek přemohla, a příroda a mladosť nad tesklivým srdcem zvítězily: pak ji vyplašily děsné sny a strašlivé obrazy z objetí spánku. Procitnuvši strachem, jakoby nějaké tajné, neurčité nebezpečí proň tušila, vyskočila zděšeně a letěla k oknu, aby se přesvědčila, zdali jeho hvězda neshasíná. — Ale ne, nic nekalilo její mírný, tichý třpyt. — Kolikráte v takových hodinách nepokoje a žalu myslila, že by se ani chvilku nezdráhala, život svůj za něho položit, kdyby mu životem tím vykoupiti mohla poklid — lásku; jak ráda by je byla obětovala, to nebohé své žití, kdyby byla věděla, že se tím jeho smutné oči vyjasní, že budou opět tak míruplně, tak vlídně svítiti, jako ta jeho hvězda tam nahoře. —

Masopustní radovánky utekly, bály vypadly z programmů; nastal půst a ruch společenského života se poněkud zmírnil.

Raddová a její sličná průvodkyně strávily teď častěji večer doma u čajového stolku, a právě dnes se sešel čtverolístek k soukromé zábavě v rodinném kruhu.

V nejlepším rozmaru se malá společnosť sesedla okolo podlouhlého stolu, na kterém skvostná, velmi uměle modellovaná lampa pohostinsky vylévala lahodné měsícové světlo po skvostném stříbrném a křišťálovém náčiní, k čaji uchystaném.

Alma dnes bděla nad jemně zpívajícím samovarem, a připravovala místo Aninky čaj, překypujíc při tomto lehkém, příjemném zaměstnání mladistvou, přerozkošnou bujností.

I Edmunda nakazila svým roztomilým humorem. Vida ji tak šťastnou a bezstarostnou, jako hravé děcko, cítil svou zasmušilosť prchati a bral dnes na hovoru živého podílu.

Komu by dnes nebyl chutnal čaj lépe než jindy, když jej nalévaly nejbělejší ruce pod měsícem, když se při něm usmívaly oči, které padaly do srdce jako záblesky? —

Dovádivě s jednoho předmětu na druhý přeskakujíc, ponavrhla konečně krásná těkavá dívka, aby se provozovala společenská hra. — Kdo v tomto pokoji nepodléhal jejímu vlivu? Návrh jako všecko, co Alma chtěla, byl přijat s ochotou. Přemýšlela s líbeznou, nelíčenou vážností: karty ji nudily; šachy nebyly ani dost málo zábavné, strašlivě pedantické, a ku všemu tomu mohly se hráti jen ve dvou, tak jako dáma a domino. Lotto bylo příliš otřepané: nezbývala než hra v závdavky. — Ano hra v závdavky! Všecko se prohlásilo pro závdavky.

Aninka musila na žádost slečny také ke stolu přisednouti, což již dávno bylo vyšlo z módy; ale Alma pravila, že čím více účastníků, tím zajímavější se stane hra. Raddová svolila; což by nebyla svolila, když to chtěla Alma? —

Zapýřivši se uposlechla dívka, nemohouc pro nesnáze ani odpovědíti, byla-li ve hře tázána. Ale kdo o to dbal! Její slova byla beztoho přeslechnuta a všecka pozornosť obrácena k mladé baronce, která s planoucí tváří a s planoucím okem, se svůdnou rozpustilostí závdavky sbírala do svého košíčku, z něhožto prozatím vyklopila práci na stůl.

Edmund byl jako vyměněný; smál se a dováděl se slečnou o závod, a zachvácen jejím rozmarem zapomínal na svou ostýchavosť, tak jako ona v zápalu hry na svou chladnou zdrženlivosť. Chovala se k němu tak nenuceně, jako k ostatním, a zdála se býti na nejlepší cestě, prominouti setkání na schodech.

Již byl každý položil závdavek; i obratná Alma musila vzdor své veliké komické zlosti zlatý náramek s ramena smeknouti a do košíčku hoditi. Teď se měly závdavky vykupovati za pokutu každému uloženou. Alma byla jednohlasně vyvolena, aby tresty určila, a raddová měla závdavky z košíčku táhnouti.

Na první táhnutí padla úloha, zatančiti menuet. Stará dáma vytáhla své vlastní hodinky. Jsouc dnes v růžovém rozmaru, vykonala svou pokutu bez nejmenšího zdráhání, a hlasitý potlesk byl jejímu tanci. — Raddová táhla po druhé. Zpytavě hleděla Alma do její ruky. Něco se tam blýštilo jako setníkův zlatý lorgnett; ustanovila s koketním na něho pohledem, že tento závdavek se smí vykoupiti básní. Setník se radostí zapálil; nic mu nemohlo býti vítanější. Často se byl na slečnu obracel se slovy, které mu vkládal do úst vřelejší cit, nežli pouhá galantnosť, nežli pouhé se jí obdivování; ale vzdor své zdánlivé přívětivosti byla každé jeho snaze, chtěl-li se jí více přiblížiti, příkře se postavila v cestu. Známý co proslulý a jistý vítěz nad každým ženským srdcem, nepochyboval setník ani chvilku i zde o své moci, maje její chování za dívčí jen vzdory, ačkoliv pochopit nemohl, proč Alma před svědky tak vlídná se ihned v led a v ocel mění, svede-li je náhoda o samotě. Jeho zkušenosť jej učila věřiti u všech ženštin v pravý opak toho, jak se jevily.

Teď mu bylo konečně volno, všecko, co jí říci chtěl, v roušku žertu zahaliti a jí přednésti. Musila jej vyslechnouti, před společností se nesměla zpouzeti. — Mezi tím se byl třetí závdavek vytáhl; bylo majiteli uloženo, její album obdařiti nákresem. Byl to Edmund, kterému příjemný ten úkol připadl. Dal se ihned do vyvedení.

Teď zbyl jen Almin náramek. Měla si jej dle všeobecné žádosti vykoupiti písní. Svolila a přistoupila k piánu.

Edmund předešel tenkráte Jiřího; on otevřel stroj, přišoupl slečně sedadlo, postavil svíčky a vyhledal noty.

Zamyšleně si sedla Alma; okolo úst jí to hrálo, jakoby o nové potutelnosti přemítala. — Sundala rukavičky. Již natáhl Edmund s tlukoucím srdcem ruku, chtěje jí je z rukou vzíti a podržeti; ale ona, jakoby si jeho hnutí ani nevšimla, natáhla rámě, podávajíc je Jiřímu, jehožto oči se vášnivě zasvítily. —

Aninka, která ode všech zapomenutá již byla dlouho od stolu vstala, byla by málem nahlas lítostí zaplakala. Cítila jako on bodnutí u srdce nad touto úmyslnou urážkou. Ouzkostlivě naň pohlížela; zbledl jako smrť a o několik kroků ustoupil šťastnějšímu sokovi. —

Alma zpívala jako anděl, ale nikdo ji neposlouchal. — Náruživý Jiří plesal v divoké radosti pro jisté, brzké vítězství; u raddové bylo všecko už jako vyjednáno. Aninka myslila pořád, jak je asi mladému pánu okolo srdce, a stírala jednu slzičku po druhé. A mladý pán? — Mladý pán se dal mechanicky do svého nedokončeného kreslení. Ale najednou jej začaly tak oči pálit, že si musil do vedlejšího, polotemného pokoje zasednout — světlo prý jej tuze bolelo.

Když se Alma k stolu vrátila a pohled na uprázdněné místo vrhla, bylo po jejím rozmaru. Zasmušila se náhle a umlkla.

Roztržitě přijala báseň, kterou jí podával Jiří rukou rozčilením se třesoucí. Ponejprv klesalo jeho pyšné srdce před dívkou… ponejprv opravdivě miloval — to cítil na rozechvění své hrdé duše, když se její oči jeho řádků dotkly…

Ale jakoby bylo všecko náhle v něm zkamenělo… ona přelítla netečně jeho sloky… ne, to viděl jasně, tenkráte si na lhostejnou nehrála! Položila verše stranou — nucená, ledová úklona jeho básnickému talentu — to bylo všecko! —

Vzdor své vlády nad sebou zůstal Jiří na okamžik jako omráčený. Kdyby se mu byla vysmála, kdyby byla žertovala, jak to bývalo jejím zvykem, kdyby byla vtipkovala: byla by mu zůstala naděje, že se přetvařuje. Ale tato studenosť, toto lhostejné, unavené hnutí, jakým báseň na stůl položila, jakoby toho všeho měla právě dost: to mluvilo pro jeho bystré, zkušené oko až příliš zřejmě…

Co se to tak pojednou stalo? Jaká to nepochopitelná změna? Řekl tuze mnoho, či příliš málo? Byl příliš odvážným či příliš nesmělým? — Ponejprv makal po tmě, ponejprv nepochopil, nedovedl si rozmar ženský vysvětliti — on, který se chlubíval, že v ženských srdcích čítá jako v otevřené knize.

Nedal ale své překvapení na sobě znáti; nikdo nesměl tušiti, že jeho naděje pohromu utrpěly. Všecko snesl spíše, ale soucit a politování nesnesl, a raddová, rovněž tak nemile překvapena jako on, právě podle toho vypadala, jakoby chtěla svému miláčkovi projeviti outrpnosť. Nutil se do hovoru, aby pozornosť jinam obrátil, a raddová se nutila mu odpovídati. Leč Alma si ani tuto práci nedala, aby se do něčeho nutila; opřela si hlavu o dlaň a zamyslila se velmi, upírajíc oči s ouzkostlivou lítostí na dvéře, v kterých byl Edmund zmizel. Stavěla se, jakoby mimo ni nebylo nikoho více v pokoji, jakoby tam nebyl ani zajímavý pan setník.

Konečně vstala raddová, dávajíc znamení, že je zábava u konce. Byla podivně rozladěná. Almu sotva poznávala; jakoby to nebyla ta samá, která ještě před chvilkou tolik pomilování hodných kousků tropila! Alma zůstala nepohnutě stát. Setník se k ní blížil; trpký úsměv na rtech, divoký oheň v očích — sopka v jeho prsou musela mocně pracovati. Prosil jako obyčejně o česť, aby ji směl domů doprovodit. — Alma vyjela ze svého snění, hleděla na něho jako pitomá a vrtěla nevrle hlavou.

Jiří se hluboko před ní poklonil; nechtěl aby viděla bledosť vzteku, jeho tvář jako příkrovem zahalující. Nikdo si nebyl posud troufal, takovýmto způsobem jej veřejně uraziti. — Políbil tetě ruku, a cítil, kterak mu teta tiskla jeho ruku na důkaz účastenství. Pohodil hlavou, jakoby jej byla píchla; její soucit byl nejbolestnější rána zasazená jeho sebevědomí. Skřípal zuby, a dosáhnuv svůj pokoj, měl pravý paroxismus zlosti; kletbu, strašlivou kletbu pronesl nad touto hrdou kráskou, chtěla-li si s ním v skutku jen pohrávati tak, jako on si byl stokrát s lehkověrnými srdcemi zahrál. — On ji miloval, jako posud žádnou jinou; ona jej okouzlila, jako posud žádná jiná! Závrať jej zachvátila, rudé mračno zahalilo jeho zrak při zpomínce na možnosť, že by ona s ním byla nikdy jeho city nesdílela — že jí snad byl jen pouhým nástrojem pro ukrácení dlouhé chvíle. Všecka krev jeho vřela při pomyšlení na toto neslýchané pokoření — ona netušila, s kým si to pohrávala! — Doví se toho ale, a potom běda, běda jí…

Sotva dozněly kroky setníkovy na chodbě, tu se vzchopila slečna. Ohlížela se bojácně po pokoji. Raddová se byla již vzdálila. Rychle se přiblížila k stolu; Aninka poněkud s ní smířená, že setníka tak zkrátka odbyla, přistoupila k ní, aby jí pomohla její práce shledati a v košíček složiti, slídíc zatím plaše po nedokončené kreslině mladého pána. Ach, tam ležela! —

Tu viděla, jak mladá baronka rychlostí blesku hledaného náčrtku se zmocnila, jak s nepochopitelnou obratností do svých prací jej svinuvši v košíček schovala, a kterak opovržlivě báseň Jiřího zahodila pod stůl. Mžikem to všecko vyvedla, a vrhnouc ještě jednou nepokojný pohled na jisté dveře, opustila pokoj nepovšimnouc si ani ve svém napnutí Aninky, o několik jen kroků opodál stojící.

Aninka se musila zadržeti stolu; žhavá, nepochopitelná bolesť ji projela jako ohnivý meč, když viděla slečnu sáhnouti po kreslině. Celý večer ji byla žárlivým okem střežila, a uviděla ji na stole ležeti pohozenou, zapomenutou. Jak dětinsky se těšila, že si ji schová, že ji ve svou modlící knihu co drahou památku vloží — a teď jí byla tak neočekávaně odňata! Její srdce se křečovitě stáhlo; čím déle o výstupu tom přemyslela, tím více se před ní rozednívalo. Jako šupiny to padalo s jejích očí —jak mohla býti tak dlouho zaslepená! Alma Edmunda milovala! Neodmítatelné znaky se jí vnucovaly — byla si toho jista! Rychle si sáhla po srdci; opět jím trhla ona podivná žhavá bolesť. Co to bylo? Vždyť se nejvroucnější její přání uskutečnilo: mladý pán jen potřeboval ruku vztáhnout a držel v ruce růžokřídlé štěstí…

Ale jak jen mohla myšlénkou na sebe mařiti čas, když on o několik kroků dále trpěl, a jak trpěl! —

Veškerou její snahou mělo býti, co nejrychleji jeho žal ukrátiti! Ale ještě nikdy nebyla mladého pána sama oslovila. Musila si dnes dodat smělosti — musila! — Váhavým krokem vstoupila do polotemného pokoje. Ještě tam seděl maje tvář v rukou pohřbenu. Když jeho postavu spatřila, klesla opět její zmužilosť; ne, nemohla se odhodlati, by k němu promluvila…

Tu zazněl zvonek v ložnici paní raddové… Polekaně sebou trhla, musila spěchati, chtěla-li vykonati své předsevzetí, neboť paní raddová nebyla zvyklá čekat!…

Sebravši veškeru svou srdnatosť přikročila k němu. On si nepovšiml blížících se kroků, ani sebou nepohnul. Třesoucím se hlasem pravila Aninka zajíkavě: „Nehledejte svůj nákres, mladý pane; baronka Alma si jej vzala s sebou domů.“

Edmund vyjel ze svého snění. Nemohl ani pochopiti, nemohl uvěřiti; myslil, že se přeslechl. „Co jste to pravila?“ tázal se, neméně rozčileně než ona.

„Baronka si vzala váš nákres,“ začala Aninka znova; „ale báseň pana setníka leží ještě na stole. Zdvihla jsem ji, slečna ji hodila na zem a šlápla na ni.“

„Přisahej!“ zvolal mladý muž dušeným hlasem, chopě ji prudce za ruku. „Přisahej, že čistou pravdu mluvíš, že jsi se neklamala, že mne podvésti nechceš!“…

Chvějící se dívka opakovala slova svá, líčíc na jeho vášnivou žádosť celý výstup. Slečninu truchlivosť po jeho zmizení, její lítostivé pohledy v tu stranu, kde byl zmizel, její urážlivé odbývání setníka a konečně tajné opatrné uschování nákresu… Edmund se zpřímil a stál před ní jako mladý polobůh, plný naděje a lásky. Neznaje se radostí, obejmul vlídnou zvěstovatelku tak nesmírného blaha a tiskl své rty v zápalu vděčnosti na její ústa — a radostí jako šílený odkvapil. —

Paní raddová zvonila zatím co jen stříbrný zvonec stačil — žádná Aninka se neobjevila. Nemohouc se jí ni dozvoniti, ni dovolati, ni dočkati, přehodila šátek a šla dívku hledat, nanejvýš popuzena nad tak neslýchanou nedbalostí. Již měla kázaní na lenivou služku pohromadě; ale hněvivá slova umlkla jí překvapením na rtech. Našla ji na sedadle, skleslou, nad stěnu bledší, na všech oudech se tetelící, jako smyslů pozbavenou, nesouvislá slova odříkávající…

Paní raddová si nedala velkou práci, aby ji zpamatovala. Svolala služky a dala ji do její komůrky odnest. Dívka jako bez vlády nechala všecko sebou dělat.

Paní raddová se vzdálila a zmizela se svou obvyklou imposantností ve dveřích ložnice, obdivujíc se svému hrdinství, kterým se odhodlala, sama se odstrojiti, a nadšena nad svou obětivostí, že trpící dívce potřebného odpočinutí dopřála. —

Paní raddová se druhého rána probudila později než jindy. Byla největší čásť noci probděla. Almin včerejší rozmar ji znepokojoval; nemohla mu vzdor všemu přemítání přijít na stopu.

Nevrle rozhrnula modré hedbávné záclony své postele, zpomněla si na nemoc své společnice a na zmatek, touto nehodou v celé domácnosti způsobený.

Avšak hle, ta tam u okna již zase seděla, právě jako každý jiný den při lehké ruční práci, čekajíc, až její velitelka bude o posloužení žádat.

Zvyklá, svou pozornosť vznešenějším předmětům věnovati, než zevnějšku svých podřízených, nepovšimla si ovšem paní raddová, že je její společnice dnes k nepoznání změněná. Viděla, že jako obyčejně své práce vykonati hodlá, a více nechtěla vědět. Co jiného ji mohlo na ní zajímati? —

Zavolala ji, potřebujíc její služby, a poptavši se stručně, chladně po jejím zdraví, dala se od ní jak obyčejně ustrojiti. Cítila sice, že se ruce dívky jako v horečce chvějí, že se ve svém hnutí brzo přenáhluje, brzo že její síla klesá a tak ochabuje, že sotva hřeben držeti může: ale paní raddová nemohla jakživa vystáti mazlení se služebnými. Podle jejího humánního náhledu měla podílnosť a outrpnosť panstva se služebnictvem jen anarchii v zápětí, a protož neuspořila Anince ani jediného kroku a nechala ji vykonat povinnosť až do podrobna, až do posledního zapíchnutí špendlíku.

Tu vešel Edmund. Byl probděl noc kolísaje se mezi pochybností a mezi nadějí; chtěl s Aninkou ještě jednou mluvit, ještě jednou slyšet potvrzení z jejích úst, že nesní, že je to všecko ryzí, čistá pravda, co viděla a co mu vypravovala, a teprv pak že se k rozhodnému kroku odhodlá, aby sám o svém blahu nabyl přesvědčení…

Obrátil se tak nenucené, tak beze vší nesnáze na ni, jakoby se nebylo nic, pranic neobyčejného mezi nimi přihodilo, vyzývaje ji pohledem, aby mu rozuměla.

Aninka smáčkla rychle mimovolnou slzu zahanbení; cítila se najednou ve svých vlastních očích tak nízkou, tak nevýslovně pokořenou, že by se byla nejraději pod zemí skryla. Zpupnosť raddové, nezpůsoby Jiřího a to, že byla přehlížena v domě ode všech — to ji nikdy bolestně nedojalo; ale Edmundova dnešní lhostejná vlídnosť, jeho úplné zapomenutí toho, co ní až do nejtajnějších hlubin duše zatřáslo a celou její bytosť pobouřilo, že se nadarmo o rovnováhu svých citů pokoušela: to ji naplnilo trpkým hořem…

Tedy i jemu nebyla než věcí, s nížto tak jako ostatní dle libovůle, dle rozmaru nakládal, a nikoli osobou oprávněnou k těm samým citům a nárokům, jako on, jako Alma!… I jemu, tomu spravedlivému, dobrotivému, byla tvorem nejen v pořádku společenském, ale i v soustavě přírodní o několik stupňů níže stojícím, který nedovede tak vznešeně smýšlet, tak jemně cítit, jako oudové jeho kasty?…

Byl by s Almou tak nakládal, jako včera večír s ní? — Ponejprv se v ní cosi ozvalo, jako temná nespokojenosť s tím světem, o kterém byla až posud myslila, že je tak dokonale zařízený. Proč měla ona — tvor s těmi samými city jako jiní, býti vždycky jen jiných hříčkou, jiných podnoží? —

„Co je vám?“ tázal se jí mladý muž překvapený změnou jejích tahů a jejího chování. „Vždyť vypadáte, jako byste to nebyla vy, milá Aninko!“

On se tázal!… Ani vzdálené tušení se v něm neprobudilo, že on by mohl býti toho příčinou, že svým neopatrným políbením rozvíjení se květu jejích citu násilně urychlil, že uvědomil v dítěti ženu, která co žalobnice před ním stála, že se na její panenské pýše prohřešil, přitisknuv ji bez lásky k srdci!…

Ona neodpověděla, zbledla hanbou a zahořela v tom samém okamžiku studem…

Raddová potěšena, že se může před synem také jednou pochlubiti svou lidumilností, počala vypravovati včerejší příhodu široce a důležitě, jak to staré dámy milují.

Dívka se dala do uklízení toaletního stolku. Každá krůpěj krve byla v ní pobouřena, zoufalosť se jí zmocnila při myšlence, že by ji snad prohlédnouti, její boj uhodnouti mohl… Nepohaněl ji ještě dost svou nešetrností, svou lhostejností… měla ještě snášeti jeho opovržení za svou slabosť, jeho posměch pro pošetilé nároky, k nimž se osmělila služka jeho matky?… Viděla, jak neobyčejně pozorně, skoro napnutě matčino vypravování sleduje…

Hřmotný pád a následkem toho roztříštění drahé porcelánové vásy vytrhl raddovou z vypravování právě v rozhodném místě. Proud trpkých výčitek vylil se nad hlavou Aninky, která sbírala střepy s ulehčeným srdcem. Myšlénky raddové vzaly jiného běhu — byla vysvobozena… Edmund ještě nic nevěděl! —

S temným čelem poslouchal tvrdá slova své matky, která ještě neumlkla, i když Aninka jí oznámila, že škodu za vásu sama nahradí. Raddová přijala sice okamžitě její navrhnutí, ale jako vzdálená bouřka neustávala bučeti na neopatrnosť a lehkomyslnosť nynějších služebných, jen věčnou zlosť svému panstvu způsobujících. —

Opět seděla Aninka na svém starém místečku u okna, k zahradě obráceného; opět viděla mladého pána před sebou v lenošce, snivě modravý kouř cigara pozorujícího; opět si pohrávalo slunce na kvetoucích kobercích pokoje — vše bylo jako jindy: jen ona, ona byla tak strašně změněná, že se sama více neznala…

Divné, nejasné, nevýslovně tesklivé pocity proudily jejím nitrem. Ustavičně musila jen o sobě přemýšleti, jen své poměry rozebírati, a nikdy dříve nepoznaná touha — mocný bolestný výkřik po osobním blahu ozýval se nepotlačitelně v jejích ňadrech…

Bezděky klesly její ruce v klín; viděla v houští zahrady něco se zablýsknouti jako bílý šat Almy. Teď mohla uviděti celou stepilou její postavu, jak se prochází mezi pučícím stromovím se zamyšleně sklopenou hlavou. Jak byla bledá a krásná!… Nezdála se jí nikdy dříve tak půvabnou! — Rychle odvrátila hlavu — žhavá bolesť ji pronikla, ta samá jako včera večír, když ji viděla, že si přivlastňuje kreslinu. Nahnula se hluboce nad své vyšívání, a divoký boj se strhl v útiší její duše. Dvé mocností v ní zápasilo silnějších nad její rozum, nepodléhajících její vůli. Nadarmo se snažila je ovládnouti — uznala, že není příhodnější doby pro Edmunda, aby se se slečnou srozuměl, nežli teď, když Alma osamělá po zahradě bloudí. Chtěla jej o tom zpraviti; ale nemohla pochopiti, co se to v ní proti tomu zpouzí — co ji to mocí k sedadlu poutá, bráníc jí přiblížiti se k němu — co to v ní si přálo, teď aby setník do zahrady vešel, slečnu překvapil a slib věrnosti z ní vylákal…

Aninka zděšeně vyjela… lekla se své zlomyslnosti… byla si strašnou hádankou… Co se to s ní dělo?…

Rychle ale použila okamžik rozumu a úlevy; upustila úmyslně své klubíčko na zem… kutálelo se k Edmundovi…

Mladý muž chtěje z její paměti vymazati stopu nešetrného matčina chování, nahnul se rychle po něm. Vstal a přiblížil se k ní s útrpným pohledem. Nebohá Aninka musila spěchati — již to opět začalo v ní bouřiti; vší svou silou se opřela proti návalu odporujících si pocitů a pošeptala Edmundovi rychle: „Slečna je v zahradě!… “

Edmundovo oko se zasvítilo jasněji, ó jasněji nad hvězdu… Nerozmýšlel se dlouho, uchopil klobouk a odkvapil bez pozdravení. Raddová nad touto neslýchanou nezdvořilostí zkameněla.

Ale její nepohnutosť netrvala dlouho; proměnila se brzy v obyčejnou živosť. Od včerejšího večera šla z jedné mrzutosti do druhé, žluč jí konečně přetekla a bouře se spustila nad nejnevinnějším tvorem.

Aninka, jakoby byla sluchu pozbyla, pracovala se zdvojnásobněnou pilností; její jehla lítala jako operutěná po bílém straminu, pojíc růži k růži, kvítko ke kvítku. Nevěděla, co jí raddová vyčítá, z čeho ji kárá, z čeho ji viní, na co si stěžuje; její líce hořely, v hlavě to tepalo a srdce jakoby se rozpuknouti chtělo, bilo proti prsoum. Při každém šustu zvenčí sebou trhla, ale nepozdvihla očí, neohlídla se po zahradě; nechtěla věděti, co se tam děje…

Tu se najednou plynný proud řeči paní raddové jedním rázem u prostřed věty zastavil — hleděla upřenýma očima k zahradě. Musila tam něco zahlídnout, co nikdy netušila, na co nikdy nepomyslila. Vypadala jako vtělený úžas…

Aninka nepátrala po příčině. Sebravši rychle svou práci, uprchla jako štvána zlým svědomím!…

Raddová se nezpamatovala ze svého podivení dříve, až ucítila své ruce zulíbané a slzami smáčené. Edmund a Alma jí klečeli u nohou, prosíce za její požehnání.

Jak dlouho to trvalo, než pochopiti mohla, oč se vlastně jedná, než uvěřila, že se ti dva šťastní lidé již dávno milovali, a že ona, která přece věděla o všem, co se v domě dalo, o tomto jediném neměla slabého zdání! Ale nebylo divu, že se do toho všeho ani vpravit nemohla; vždyť sám Edmund uvěřiti nemohl, že jej Alma již tenkráte na schodech milovati počala, když se jí co socha představil! —

„Co tomu řekne Jiří?“ — Jiří byl první jasnou myšlenkou paní raddové. Jako u vidění patřila na ohnivé výbuchy zamilovaného páru. Nemohla pochopiti, jak někdo může zamítnouti setníkem, a to k vůli Edmundovi! Soucit pro sklamané naděje jejího miláčka byl skoro ještě silnější nežli radosť, že jí teď bude mladá baronka státi blíže, než si kdy mohla pomyslit. „Jiří?“ tázala se Alma, jakoby si teď teprv zpomněla, že stává jakéhosi Jiřího. „Ten ať si říká, co se mu líbí! Zasluhuje toto malé překvapení za svou nestoudnosť, že se domníval, že bych někoho jiného mohla milovati nežli Edmunda.“ Edmund ji přitiskl vášnivě k prsoum.

Raddová vrtěla podiveně hlavou nad touto filosofií. „A mně snad,“ pokračovala, vidouc že milenci ztratili pojem o světě, zapomínajíce se jeden v druhém, „připadne příjemný úkol, jej o všem zpraviti?“

„Kdo jiný by to dovedl s takovou obratností?“ tulila se k ní Alma.

„Tvá ústa mu dovedou hořkou zprávu osladiti,“ pravil Edmund, a lehký mráček přeletěl jeho čelo. Litoval svého bratrance… věděl, co to je Almu ztratiti…

Raddová cítila, že jí touto důvěrou v její obratnosť velmi lichotí; ale vzdor své obyčejné odhodlanosti bála se prvního setkání se svým synovcem.

Ale všecko dopadlo nad její očekávání. Setník snad někým ze služebnictva o překvapující události zpraven, překvapil raddovou chladnokrevností, jakou by raddová u něho nikdy byla neočekávala. Tvářil se právě tak, jakoby všecko nebylo mohlo ani jinak dopadnouti, jakoby to nebyl ani nikdy jinak očekával! Jeho chování zůstalo nezměněné. — Zůstal k Edmundovi chladně zdvořilým a jevil se jako jindy všude co rytíř slečny.

Na žádosť Edmundovu ponechala mu Alma, marně se této prosbě zpouzejíc, všecka jeho malá práva. On nesl ještě, jako dříve, její šál a vějíř, jemu náležel doposavád první tanec a kytice v její ruce uvadlá — všecko to zůstalo při starém. Tímto útlocitem svých příbuzných a vlastním svým taktem ušel setník všem domněnkám, jeho sebehrdosť, nejchoulostivější to jeho stránku, urážejícím. Svět, vzdor svých argusových očí tak často se klamající, neviděl v něm odbytého nápadníka, nýbrž oddaného důvěrného příbuzného. —

Den veřejného zasnoubení milenců byl určen. Měl se skvěle započíti hostinou a ukončiti bálem; sňatek ale měl se slaviti docela v tichosti na panství raddové.

Ty nejhlučnější přípravy se děly k velkému dni. Dům se obrátil na vrub; raddová komandovala jako statečný, neuprositelný vojevůdce, neznající milosť a shovívavosť. Sluhové a služky nevěděly, čeho se dříve chopiti, co dříve dokonati; ale žádný z nich nebyl tak zaměstnán, tak nemilosrdně upoután, jako Aninka.

Byla ve své těsné komůrce uzavřena, kam ji byla raddová vyhostila, aby v pokojích pro návštěvy se teď ani nezavírajících, se svou prácí nepřekážela.

Šila slečně šaty, k slavnostem potřebné, a zanešená lesklými drahými látkami, krajkami a pentlemi, seděla osamělá od bílého rána až pozdě do noci.

Pro ni se neprobouzelo venku jaro, pro ni se nezelenaly stromy, obsypávající se květem, pro ni se nemodralo jarní nebe…

Se zimniční rychlostí se pohybovala její jehla; nepozdvihla po celý den ni očí ni hlavy od svého díla, nepohlídla ani na své milé květiny v okně, které poznenáhla žloutly, vadly, padaly — jako květy jejího srdce…

Slavný den nastal. Kočár přihrčel za kočárem a dům se zářil v tisícerých světlech. Celý elegantní svět byl poznenáhla pohromadě ve skvoucích salonech paní raddové, kteroužto rmoutila dnes jen jediná věc, totiž že setník za svou službou ještě téhož večera odjeti musí.

Ctižádostivá dáma jevila se dnes v celém lesku svého bohatství. Nebylo ničeho šetřeno, co by dnešní slavnosť skvěle v paměť všech účastníků zaznamenati mohlo. Nejvzdálenější ponebí bylo nejvzácnějšími plody zastoupeno, nejdražší vína tekla proudem při tabuli, která se pod břemenem zlatého a stříbrného nádobí prohýbala. Nádhernosť a štědrosť raddové naplnila hosti v přepychu zrozené a vychované podivením a závistí.

Konečně nastala chvíle, od celého mladého světa s netrpělivostí očekávaná. Dvéře do tanečního sálu se rozlítly a veselé zvuky výborně sestaveného orkestru zavolaly k tanci.

Jiří otevřel s nevěstou bál. — Všecky lorgnety se obracely za krásným párem. Bylo to pohnutí, jež předcházelo nastávající loučení, že byl setník bledší, než bílý jeho vojenský kabát? —

Tančil s vášní, nikdy dříve na muži uhlazeném a dokonalého tónu nepozorovanou; nebral ani ohledu, že mu mladá baronka již několikkráte chuť projevila, aby ji uvedl na místo. Přivinul ji ještě těsněji k sobě a opět se s ní pustil do nejdivějšího davu tancujících.

Almy se zmocnila nevýslovná ouzkosť. Prosebná její slova se tratila v hluku plesu, a kdykoli k němu svých očí pozvedla, potkala se v jeho pohledu s výrazem neuprositelné démonické škodychtivosti.

Teprv když poslední tóny hudby dozněly, dovedl ji na místo, kde ji Edmund již starostlivě očekával. Setník se jí poklonil, připojiv k vřelému přání očekávajícího ji štěstí s trpkým úsměškem několik slov na rozloučenou, jimiž se odporoučel do blahosklonné upomínky své „très chère et très belle cousine“.

Jak se ale k svému bratranci obrátil, chtěje mu na rozloučenou ruky podati, zmizel ironický, záštichtivý úsměv s jeho tváře. Jeho oudy projelo konvulsivní třesení; ani se nedotekl pravice srdečně mu podané, a rychle se odvrátiv vzdálil se kvapnými, nejistými kroky.

„Nebohý Jiří!“ zašeptal Edmund útrpně.

„Máš-li mne rád, nezmiň se více o tomto člověku!“ prosila Alma rozčileně. „Děkuji Bohu, že jej osud odnáší pryč. Bylo mi, spatřivší jeho zlověstnou tvář nám na blízku, jakobych viděla planouti neštěstí nad našimi hlavami.“

Tu zazněly před okny veselé zvuky poštovní trouby, a před domem se zastavil Jiřího cestovní vůz. — S nápadným povykem a se zbytečnými ceremoniemi loučil se Jiří s každým ze svých známých zvlášť, až pak konečně s pathosem klesl do náručí slzící raddové. Celá společnosť byla touto pohnutlivou scenou hluboce dojatá — a jakoby návalem citů přemožen, spěchal ze sálu.

Rozkošná polka vytrhla ale obecenstvo brzy ze sentimentalního naladění; všecko se počalo pohybovati, tlačiti, točiti, a veselé tóny hudby odvály brzy dojem předešlého výstupu.

Aninka stála v předpokoji mezi služebnictvem. Měla nad nimi bdíti, dohlížeti na posluhu, dbáti o to, aby se ničeho neodcizilo — a kdo ví, co jí byla raddová ještě na srdce vložila.

Ale Aninky jakoby se nic netklo. Potácela se bledá se zakaleným zrakem, jako náměsiční mezi množstvím se hemžícím; nevšimla si, kde je její přítomnosti zapotřebí, chápala se všeho více jako ze zvyku než s jasným úmyslem, vše jí padalo z ruky, a z jejích jako křečí sevřených list nebylo ještě jediného slova uklouzlo.

Veselosť společnosti dosáhla vrchole; hlučný tuš zazněl, ze šampaňských lahví šumně lítaly zátky ke stropu, sklenice cinkaly o sebe, hlasité přípitky se provolávaly — pilo se na zdraví zasnoubenců. Edmund záře blahem vstoupil se svou uzarděnou nevěstou do prostřed sálu a děkoval se pohnutlivými slovy.

Jeho mužný, příjemný hlas opanoval na chvíli hluk plesu, a rozproudiv se nad utuhlým shromážděním v jemných, zvučných modulacích, probudil Aninku náhle z její otupělosti. Zavrávorala, zaslechnouc tyto známé drahé zvuky. Nesmírný stesk se položil jako kámen na její prsa, tóny veselosti a radosti kolem ní se jí staly nesnesitelnými. Světlo stříbrných kandelabrů se zabodalo jako sto ostrých šípů v její oči, tito usmívavě lhostejní lidé se jí hnusili — nemohla to déle v sále vydržeti. V největším rozčilení se prodrala davem a utíkala, jako eumenidkami pronásledována ze skvoucích se síní.

Když se zpamatovala, ocítila se v zahradě. Několik hustých kvetoucích stromů se klonilo nad ní.

Jak dlouho byla bloudila: zdali to minuty, hodiny, léta, co s tváří v porosené trávě zarytou ležela — to nevěděla. Zpřímila se unaveně. Ještě se leskly okna domu skrze stromoví v rudém světle, jednotlivé tóny vzdálené hudby mřely vedle ní v klidném vzduchu — opřela mdle těžkou hlavu o kmen stromu. Dešť vonných květů ji obsypal. Dlouho tak seděla v temném dumání. Bylo jí, jakoby byla ztratila schopnosť k přemýšlení, jakoby ji byla zničila ta palčivá bolesť v ňadrech… tu se jejích jako olověných víček dotklo cosi jako jemné políbení. Vzhlídla… Hustými, jarní nebe pokrývajícími mraky byla se jasná hvězda prodrala — Aninka ji poznala!…

Neodvrátila od ní zraku. Všecko, co si jindy myslívala, co se v ní tak často ozývalo — protáhlo nyní v mlhavých obrazích její duší. Viděla se, jak se v těsné komůrce za posvátné noční doby „za něj“ modlí, jak se jí zdá život tak malou obětí, aby mu blaho jeho vykoupila; viděla se, kterak s ním pláče a s ním truchlí. —

Hleděla dlouho na hvězdu, a čím déle na ni hleděla, tím větší se usedal mír v její duši. Zapomněla zponenáhla na sebe; její žal umlkl, tma a zápas ustoupily jasnému poklidu, a obraz „mladého pána“ se vynořil ze směsice bolestných, truchlivých pocitů výše a výše, až už se před ní zas jako nějaký ideál vznášel, kterému se smrtelník kloní s myslí pokornou a po němž nevztahuje v nízkém chtíči rukou svých…

Příběhy posledních týhodnů se jí zdály pustým, hořečním snem, jenž zmizel před velebnou září odříkající se lásky, pozemského prachu zproštěné…

Tu se blížily kroky, sladké šeptání a vzdechy!…

Edmund provázel nevěstu svou domů… a jakoby se byla objevením milenců láska v zahradě dřímající probudila, počal slavík v dlouhých, mroucích tónech pěti o svém slastném žalu…

Aninka je viděla přicházeti. Zdálo se jí v blouznivém záchvatu, že je to její srdce, co obživnuvši v jejích ňadrech, teď v klidné májové noci milencům svatební píseň pěje — že to jsou její city, co se z hrdélka malého pěvce proudily…

Oni se zastavili, a obejmouce se pevněji, umlkli — naslouchali roztoužené písni osamělého milujícího srdce — pomalu se vzdálili — slavíkův hlas a Aninčino srdce pěly dále…

Zas kroky v dálce — tenkráte ale ne láskou operutěné; tiché, opatrné, jako když vlk ovčín obchází! — Stín se míhá v stínech tmavé noci… temná, v plášť zahalená postava se plazí podél cesty… Aninka ji vidí a nedýchá!… Krade se pořád ku předu, ohlíží se, při každém ruchu se zastaví, poslouchá a ještě více se skrývá…

Jen malý prostor ještě mezi ní a dívkou — a dívka, strachem ztrnulá, ani se nehýbe…

Teď se zastaví, vklouzne pod skupení rozložitých jasanů, jejichžto větve až k zemi se kloní — temné kmeny a tato postava jakoby jedno byly. Tak nepohnutě tam stojí a čeká… na koho? —

Tam ten tajemný cizinec a zde ta chvějící se dívka; ni zde ni tam znamení života… Ona se bojí, třese se před ním v pověrečném strachu — ale proč on, nevěda o ní, ani dechnutím svou přítomnosť nevyzrazuje? Bojí se také? Ale teď přece, nahýbá prozřetelně hlavu větvemi a opět poslouchá… dívka sotva zadrží vzkřiknutí. Ne, neklame se, poznává při míhavém světle hvězd — Jiřího… Jiřího, který poslouchá v stranu, odkud Edmund za málo času se vrátiti musí… Edmund, šťastný jeho sok!…

Proč se vrátil? Nepředvídanou náhodou? s tajným úmyslem? Chce snad bratrance překvapiti, snad poškádliti? K čemu pak této ouzkostlivosti i šustu listu se vyhýbající? — Ale co mohl jiného zamýšleti nežli žert! Však ale dívka také ví, že byli bratranci soky, a žárlivosť že hůře kazí a otravuje lidské srdce než jed — ona to zkusila!…

Již přicházel Edmund; znala jeho chůzi na sto kroků. Blížil se rychle — tak strašlivě rychle. Postava pod stromy jakoby byla sebou pohnula… nesmírný strach ji pojal… má křiknouti? Nepouští postavu s očí — sleduje každé její hnutí. Kroky Edmundovy znějí určitěji. Zpívá polohlasitě nápěv zamilované Alminy písně… záhyby pláště se pohybují, něco se mezi nimi zasvítí jako zbraň — můj Bože, můj Bože, jak jej uvarovati!… Slyší natahování kohoutku… ještě dva kroky, a Edmund je ztracen. Nedomyslí! S rychlostí myšlenky se mu vrhne vstříc; on se zarazí, couvá… ona obvinouc jej silou zoufalosti zakrývá jej svým tělem jako živou hrází… blesk… rána… a krvácejíc klesá Aninka k nohoum Edmundovým.

Rána pobouřila celý dům. Hudba přestala, zábava umlkla, služebnictvo se vyřítilo se svícemi do zahrady, a za služebnictvem polekaní hosté.

Ale rychleji než všichni přiletěla v největším strachu Alma. Spatřivši Edmunda neporušeného, vrhla se mu s šíleným výkřikem okolo krku.

Ale on si jí nepovšimnul, kloně se ke krvácející postavě u svých nohou, která neměla více síly, aby se zpřímila.

Teď teprv poznala Alma, co se bylo dělo, a klesnouc vedle dívky do písku krví napojeného, pozdvihla s něžnou outrpností hlavu dívky, podpírajíc ji o svá prsa, nedbajíc na to, že temný proud krve z rány se vyvalující její bílé, drahokamy poseté roucho zbarvil.

Lékař mezi hostmi se nacházející vyšetřoval ránu, a Edmund sledoval s největší napnutostí výraz jeho obličeje. Lékař ale místo odpovědi vrtěl smutně hlavou — nebylo naděje ni pomoci.

Raddová lomila rukama nad nešťastným případem.

Mroucím hlasem, ale určitě povídala skonávající dívka, že viděla vlouditi se podezřivého, jí úplně neznámého muže do zahrady, který vyzrazen jejím voláním střelil, když přišel mladý pán. —

Nikdo nepochyboval o pravdivosti jejího udání, a hosté se usnesli na tom, že chtěl někdo, spoléhaje se na hluk a zmatek plesu, použiti chvíle k odvážné krádeži.

Všichni této důmince věřili, jenom mladý pán to nevěřil. On viděl, že se vrhla dívka mezi něho a mezi vraha — věděl, že kulka neplatila jí, že měla platit jemu — poznal prchající postavu…

Poklekl vedle ní, která za něj umírala, zahříval její tuhnoucí ruku dechem svým, a hleděl s bolestí na její jemné, již stínem smrti se zastírající oči.

Nevěděl, co se kolem něho děje; neslyšel — neviděl — neviděl ani svou nevěstu…

Hosté se pomalu rozcházeli; drama se blížilo ku konci, zvědavosť byla ukojena — co tam ještě více? —

Raddová se již byla dávno vzdálila, přepočítávala své skvostné nádobí, přesvědčila se, zdali je zámek jejího sekretem nedotknutý, zotvírala všecky skříně a přehlížela jejich obsah — všecko bylo bohudíky v pořádku, ničím nebylo hnuto!…

Jen zasnoubenci a doktor vytrvali… Alma držela dívku v náručí jako milenou sestru a máčela její chladnoucí čelo upřímnými slzami soucitu — ani netušila, co jí děkuje… a Edmund nepustil její vroucí ruku — hledě s bolestí na její ssinající tvář…

Slavík, hlukem zaplašen, počal opět svou píseň — mdlý úsměv přeletěl její tvář… její trhající se zrak se povznesl, hledaje s namaháním na obloze — hvězdu mladého pána… a pak jeho oko…

Slavík ještě pěl… Aninčino srdce doznělo…

*

Za čtyry neděle slavila se svatba Edmundova s mladou baronkou. Jediným šperkem spanilé nevěsty byla svěží větev břečtanu, která se ku podivu všech hostí a proti všemu obyčeji na místě myrty jejími temnými kadeřemi vinula.

Bledý ženich ji byl sám okolo jejího bílého čela ovinul — ulomiv ji na hrobě Aninky…