Židovská encyklopedie/Čechy: Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Smazaný obsah Přidaný obsah
trocha počeštění v úvodu
Shlomo (diskuse | příspěvky)
→‎Rané osídlení: hebrejské citace, stylistické počeštění překladu
Řádek 19: Řádek 19:


== Rané osídlení ==
== Rané osídlení ==
První věrohodná tvrzení týkající se židovského osídlení Čech pochází od Litoměřic, kde Židé museli, stejně jako ostatní, kdo přiváželi sůl a další zboží do města, platit poplatek štěpánskému kostelu (1067) (Ar. s. 66). Ale první osídlení bylo ve skutečnosti v Praze, popsané v židovských rozvodových papírech jako „město zvané Mezigrade () nacházející se na řece Vltavě () a na potoku Botič.“ Tyto údaje ukazují na nejstarší část města, zvanou Vyšehrad, jako scénu prvního židovského osídlení. Tam a v pražském Vorstadtu (pravděpodobně nynějším Starém Městě), blízko k bývalému ghettu (nyní Josefov), žilo vedle dalších kupců a přistěhovalých Němců (1091) „mnoho Židů, kteří jsou bohatí zlatem a stříbrem“ (ib. s. 77). Měli stejné právní postavení jako Němci a Francouzi (ib. s. 78; srov. ss. 106, 198, 200, 254). První křižácké výpravy a související pronásledování Židů našlo pražské Izraelity připravené na statečnou obranu svých životů, s podporou knížete Vratislava II., stejně jako biskupa Kosmy; ale dočasná nepřítomnost knížete v roce 1096 vedla k excesům, které vypukly v Praze, na Vyšehradě a v Bubnech (ib. s. 92; Salf. s. 151). Židé, kteří byli v roce 1096 povinně pokřtěni, usilovali v roce 1098 o odchod s majetkem do Polska nebo Maďarska, ale kníže, který se o jejich záměru dověděl, je zbavil majetku a nechal jim jen nejzákladnější prostředky k životu (Ar. s. 95). Navzdory tomuto utrpení se ukazují i počátky učenosti v rituálním poselství, které pražským Židům adresoval Moše B. Jekuthiel v Mohuči (Grün, p. 9).
První věrohodná tvrzení týkající se židovského osídlení Čech pochází od Litoměřic, kde Židé museli, stejně jako ostatní, kdo přiváželi sůl a další zboží do města, platit poplatek štěpánskému kostelu (1067) (Ar. s. 66). Ale první skutečné osídlení bylo v Praze, popsané v židovských rozvodových listech jako „město zvané Mezigrade (מזיגרדא) nacházející se na řece Vltavě (וולטווא) a na potoku Botich (בוטיך).“ Tyto údaje ukazují že místem prvního židovského osídlení byla nejstarší část města zvaná Vyšehrad. Tam a v pražském Vorstadtu (pravděpodobně nynějším Starém Městě), blízko k bývalému ghettu (nyní Josefov), žilo vedle dalších kupců a přistěhovalých Němců (1091) „mnoho Židů, kteří jsou bohatí zlatem a stříbrem“ (ib. s. 77). Měli stejné právní postavení jako Němci a Francouzi (ib. s. 78; srov. ss. 106, 198, 200, 254). První křižácké výpravy a související pronásledování Židů zastihlo pražské Izraelity připravené na statečnou obranu svých životů, s podporou knížete Vratislava II., stejně jako biskupa Kosmy; ale dočasná nepřítomnost knížete v roce 1096 vedla k excesům, které vypukly v Praze, na Vyšehradě a v Bubnech (ib. s. 92; Salf. s. 151). Židé, kteří byli v roce 1096 nuceně pokřtěni, se v roce 1098 pokusili odejít s majetkem do Polska nebo Maďarska, ale kníže, který se o jejich záměru dověděl, je zbavil majetku a nechal jim jen nejzákladnější prostředky k životu (Ar. s. 95). Navzdory tomuto utrpení se ukazují i počátky učenosti v rituálním dotazu, který pražští Židé adresovali Mošemu B. Jekutielovi v Mohuči (Grün, p. 9).


Vypadá to, že Židé začínají obnovovat své předchozí postavení. V roce 1124 Žid Jákob, který se po pokřtění stal oblíbencem Vratislava I. a vyrostl k zástupci pána na jeho dvoru, přestoupil zpět k judaismu a odstranil ze synagogy křesťanský oltář a svaté ostatky. Byl okamžitě svým královským pánem zadržen a uvržen do vězení. Židé prý nabídli tři tisíce liber stříbra a sto liber zlata za jeho propuštění (Ar. s. 101).
Vypadá to, že Židé v některých oblastech postupně obnovili své předchozí postavení. Žid Jákob, který se po pokřtění stal oblíbencem Vratislava I. a povýšil až na zástupce svého pána na jeho dvoře, přestoupil v roce 1124 zpět k judaismu a odstranil ze synagogy křesťanský oltář a svaté ostatky. Byl okamžitě svým královským pánem zadržen a uvržen do vězení. Židé prý nabídli za jeho propuštění tři tisíce liber stříbra a sto liber zlata (Ar. s. 101).


== Tolerance ==
== Tolerance ==

Verze z 14. 7. 2014, 00:01

Údaje o textu
Titulek: Čechy
Autor: M. Grunwald
Původní titulek: Bohemia
Zdroj: Jewish Encyclopedia. Volume III. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. 286–291. PDF na Wikimedia Commons, též Bohemia na JewishEncyclopedia.com
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Židé v Česku

Korunní země v nejsevernější části rakousko-uherského císařství. Historie prvního osídlení Židy v Čechách je ukryta v legendách. Nejstarší židovské zdroje označovaly Čechy jako „Ereẓ Kena'an“, tj. „Slavonia“ (zvaná takto, protože v této oblasti probíhal čilý trh s otroky, jehož se účastnili i Židé), pod tímto označením ale také chápeme další země na východ až ke Kyjevu. (Zunz, „Ritus“, s. 72; Ar. ss. 54, 131, 989; Salf. s. 151; Vita's. Alberti, in: Grätz, „Gesch. der Juden,“ vi. 68). V Ar. s. 29 arcibiskup žádá o židovského nebo slovanského lékaře a v ib. s. 50 Ibrahim ibn Ya'aḳub hovoří o „nemocech Slovanů“ (viz „Reisebericht über die Slavischen Länder“ vydaný F. Westbergem v publikaci Petrohradské akademie, listop., 1899). Židé, kteří tam sídlili, se nazývali „Bene Ḥet“ (Děti Hethovy). Vzhledem k tomu, že vztah s východem byl vždy velmi aktivní (Ar. s. 50; M. ss. 31, 363, [„Ereẓ Yawan“]; Güdemann, „Gesch. des Erziehungswesens“ i. 114), a vzhledem k tomu, že ve starších rituálech pražské Altschul jsou byzantinské znaky, předpokládá se, že nejstarší židovští obyvatelé Čech přišli z východu. Ve stopách Germánů v době Černé smrti také Židé našli svou cestu z Německa do Čech. (Pod. ss. 10 a násl.) a přidali se k nim i souvěrci z Francie (Rapoport, „Introduction to Gal 'Ed“), Polska, Rakouska (Kisch, M. s. 25) a Maďarska. Jejich nářečí bylo slovanské, jak vyplývá z vysvětlivek psaných židovskými písaři a ze středověkých vlastních jmen (M. ss. 26, 31, 318, 372; Sp. Ur. ss. 24 a násl.; Pod. s. 21; Grün, s. 14).

Rané osídlení

První věrohodná tvrzení týkající se židovského osídlení Čech pochází od Litoměřic, kde Židé museli, stejně jako ostatní, kdo přiváželi sůl a další zboží do města, platit poplatek štěpánskému kostelu (1067) (Ar. s. 66). Ale první skutečné osídlení bylo v Praze, popsané v židovských rozvodových listech jako „město zvané Mezigrade (מזיגרדא) nacházející se na řece Vltavě (וולטווא) a na potoku Botich (בוטיך).“ Tyto údaje ukazují že místem prvního židovského osídlení byla nejstarší část města zvaná Vyšehrad. Tam a v pražském Vorstadtu (pravděpodobně nynějším Starém Městě), blízko k bývalému ghettu (nyní Josefov), žilo vedle dalších kupců a přistěhovalých Němců (1091) „mnoho Židů, kteří jsou bohatí zlatem a stříbrem“ (ib. s. 77). Měli stejné právní postavení jako Němci a Francouzi (ib. s. 78; srov. ss. 106, 198, 200, 254). První křižácké výpravy a související pronásledování Židů zastihlo pražské Izraelity připravené na statečnou obranu svých životů, s podporou knížete Vratislava II., stejně jako biskupa Kosmy; ale dočasná nepřítomnost knížete v roce 1096 vedla k excesům, které vypukly v Praze, na Vyšehradě a v Bubnech (ib. s. 92; Salf. s. 151). Židé, kteří byli v roce 1096 nuceně pokřtěni, se v roce 1098 pokusili odejít s majetkem do Polska nebo Maďarska, ale kníže, který se o jejich záměru dověděl, je zbavil majetku a nechal jim jen nejzákladnější prostředky k životu (Ar. s. 95). Navzdory tomuto utrpení se ukazují i počátky učenosti v rituálním dotazu, který pražští Židé adresovali Mošemu B. Jekutielovi v Mohuči (Grün, p. 9).

Vypadá to, že Židé v některých oblastech postupně obnovili své předchozí postavení. Žid Jákob, který se po pokřtění stal oblíbencem Vratislava I. a povýšil až na zástupce svého pána na jeho dvoře, přestoupil v roce 1124 zpět k judaismu a odstranil ze synagogy křesťanský oltář a svaté ostatky. Byl okamžitě svým královským pánem zadržen a uvržen do vězení. Židé prý nabídli za jeho propuštění tři tisíce liber stříbra a sto liber zlata (Ar. s. 101).

Tolerance

Zákaz držet křesťanské otroky byl pravděpodobně ignorován jak v Čechách, tak na Moravě, a to samotnými křesťanskými „otroky“, kteří si užívali v rukách svých židovských mistrů laskavé zacházení (Fr.-Gr. s. 10). Přístup církve k Židům byl celkově benevolentní (Ar. s. 101). Komunita, která v roce 1142 utrpěla při požáru ztrátu své synagogy a mnoha domů, pravděpodobně v průběhu obléhání Prahy Konrádem II. Znojemským (ib. s. 106), projevovala živý zájem o teologická studia, což vedlo k úzkým vztahům se sousední obcí řezenskou, a dokonce s učenci v severní Francii. V Praze žil tosafista Izák b. Mordechaj, známý jako R. Izák Pražský; v Čechách žili také Mojžíš b. Jákob a Eliezer b. Izák, zmíněný v Tosafotu. Izák ben Jákob ha-Laban (z „Albis“, Labe) byl rabínský učitel v Praze a bratr Pethajaha z Řezna, který se na své cesty vydával z Prahy (ib. s. 131; Grün, s. 10).

Ve třináctém století byly podmínky pro Židy ještě příhodnější. Při odchodu ze země na cestu museli platit nižší clo dokonce než křesťanští klerikové (Ar. s. 186). V roce 1235 se rozšířilo jejich osídlení do celých Čech (Pod. s. 6). I když je pravda, že v tom roce Židé zvažovali odchod z Čech v očekávání příchodu Mesiáše (Ar. s. 211), nebylo to nijak způsobeno útlakem. Všechna jejich stará privilegia se jim vrátiola; přátelská bula Inocenta IV. (1254) byla potvrzena Otakarem II. a v přímé opozici nenávistnému prohlášení Vídeňského koncilu byla znovu potvrzena v roce 1267 (ib. ss. 255, 257; Wertheimer, s. 172). Na Židy v Čechách stejně jako na další královské židovské objekty byla uplatněna následující opatření: Křesťan může svědčit proti Židovi jen společně s dalším křesťanem a Židem; Žid mohl být souzen jen v synagoze (s „coram suis scolis“, in: Ar. s. 255). Ve sporech mezi Židy nemělo rozhodnutí ležet na městských soudcích, ale na vlastníku panství nebo vrchním komořím; židovský soud měl pravomoc v těchto případech pouze tehdy, pokud byl případ předložen jako první jemu. Znesvěcení židovského hřbitova bylo trestáno až smrtí a propadnutím majetku viníka hlavě státu. Žid nemohl být na židovský svátek nucen splnit slib, na který půjčil peníze. V úvěrových transakcích s církví byl Žid nabádán ve vlastním zájmu – jak uvádělo například městské právo jihlavské, 1249 (ib. s. 244) – aby dbal zvláštní opatrnosti.

Židé se nacházeli také v Tachově, mimo jiné Moše ben Ḥisdai, „jeden ze šedých z Čech“. Jeho současníky byli Jákob, syn výše zmíněného Izáka ha-Labana, a Abraham ben Azriel zvaný Izák Or-Zarua, jejichž životy jsou nejspíš úzce spojené s Praou a jejich učitelé patřili mezi učence tohoto města. Komentář Pentateuchu byl sepsán žákem Judy Zbožného, který nejspíš žil v Čechách. Ve druhé polovině 13. století žili v Praze gramatik Jekutiel b. Juda ha-Kohen nebo Salomon ha-Naḳdan. Proto se dá říct, že Saadia, Ḥayyug, Ibn Ezra a Maimonides, spolu s exegety ze severní Francie našli nový domov v Čechách (M. ss. 31, 316, 360; Grün, ii. 13).

Čtrnácté století

A fitting prelude to the horrors of the fourteenth century was afforded by the massacre of the Prague community, which, it would appear, had its own quarter, the "Vicus Judæorum," as early as 1273 (Grün, p. 24). In 1290 (Wertheimer, p. 175) and 1298 Rindfleisch's robber-band (Grün, p. 16), fell upon the ghetto there, to avenge an alleged insult to the host. As early in the century as 1305 the charges of ritual murder which sprang upin so many German towns found victims in Prague (Kohut, "Gesch. der Deutsch. Jud." p. 162). In 1321 seventy-five Jews were burned at the stake there ("Jahrb. Gesch. der Jud." iv. 147). John of Luxemburg in 1336 plundered the synagogues because by the newly introduced customs duty he could not quickly attain his end (Grün, p. 17). In the same year 53 Jews were burned in Prague ("Jahrb. Gesch. der Jud." iv. 147). At the instigation of the Armleders and their like the Jews in Budweis (Wertheimer, p. 177), where there were in 134 three families, had increased considerably in numbers; those in Czaslau, Prichowitz, and Neuhaus were plundered and murdered (Salf. p. 240). The archbishop of Prague, Arnest I., in 1347 made new charges against them (Wertheimer, p. 173); but they were shielded by the utterance of the emperor Charles IV. in that year, who said that the Jews were his "serfs" ("Kammerknechte"), and that his rights in them must be respected (M. 1894, p. 371). His representative in 1339 likewise protected certain Jews, who had been baptized and had reverted to Judaism again, from the vengeance of the Church; for his humane interference he was promptly excommunicated (Wertheimer, p. 175). On the other hand, however, Charles IV. felt himself justified in considering all the property of his "serfs" as quite his own, and at his pleasure released debtors to the Jews from their obligations. He divided with his nobles the possessions of the Jews massacred in the fearful outbreaks of 1348 and 1349 which accompanied the Black Death in Prague and Eger (ib. p. 174; Salf. pp. 250, 268; Kohut, ib.; concerning the Jews in Eger, see Wertheimer, p. 176; for those in Kolin: M. 1894, p. 220). All these bloody scenes of the century were brought to a fitting close with the repeated massacres excited in 1388 by the charge of ritual murder (Wertheimer, p. 74); in 1389, by the charge of insulting the host (Salf. p. 306; Zunz, "Ritus," p. 127), during which latter outbreak even the grave-stones in the Jewish cemetery were broken, the Altschul synagogue burned, and the walls of the Alt-Neuschul synagogue streaked with the blood of Jewish martyrs (Pod. p. 84; see Abigdor Kara's elegy). Finally, in 1391 the charge of poisoning the wells was made, on which occasion Lipmann of Mühlhausen was among the sufferers (Kohut, ib. p. 318).

Patnácté století

Such an unbroken period of suffering could not but result in the most terrible conditions, but the worst feature, particularly in Prague, was a system of shameful espionage and denunciation of the authorities which raged for more than two centuries, and which sometimes involved rabbis and wardens of the congregations. As lords of their "serfs," Wenzel and Sigismund frequently exacted scrupulous compliance with their alleged "rights" over the Jews (Wertheimer, p. 177; "Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland," ii. 173; on the relations between Wenzel and Abigdor Kara, and between the Jews and Hussites, see Güdemann, "Gesch. des Erziehungswesens," iii. 154, and Berliner, "Aus dem Leben," etc., p. 55). The Jews were no longer, together with the trade-gilds, considered privileged traders. The fifteenth century witnessed a constant succession of massacres and pillagings (Wertheimer, p. 175), 1422, 1448, 1476 (compare "Gal 'Ed," Nos. 5, 50), etc., which, in part, were no doubt to be ascribed to the turmoil of the Hussite wars, but also to the blood accusation in Trient, 1476. The congregation in Eger alone shows satisfactory development; with it, especially with its teacher Nathan, Isserlein b. Pethahiah kept in touch (M. pp. 18, 134; compare pp. 316, 322).

Vyhošťování

The pretentious resolution of the imperial Diet in 1501 (Wertheimer, p. 178), never again to expel Jews from Germany, was very quickly belied by the expulsions of 1503, 1504, 1506, 1507, 1512, and 1516. A similar decree of 1520 was revoked in consideration of a very heavy money contribution (ib. pp. 175, 177; Pod. p. 40; "Jahrbuch," l.c. p. 147). Systematic persecutions took place under the fanatical Ferdinand I.; in 1527 he confirmed that high-sounding resolution which had been agreed to by Ladislaus II., but in 1541 he negotiated with the Bohemian nobles for the expulsion of the Jews. For the first time a charge of high treason was made against them; they were charged with intriguing with the Turks; and Ferdinand was most zealous in the restoration of the almost forgotten regulations concerning the distinctive Jewish garb (1541, 1544, 1551 ["Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland," i. 251], 1571). In 1540 (Kohut, ib. p. 554; formerly every scholar had to pay two pfennig for his writing materials; Wertheimer, p. 181) he imposed a special property tax upon the Jews, compelling each one to swear upon the Decalogue as to the value of his possessions. In 1541 (ib. p. 179) the Jews, with the exception of fifteen families, were expelled from Prague, greatly to the satisfaction of Luther (Grätz, "Gesch. der Juden," ix. 313), Ferdinand's bitterest enemy. In 1554 they were welcomed back again, in return for heavy financial considerations; in 1559 they were again expelled, to be readmitted two years later ("Gal'Ed," p. 22; Pod. p. 42). Again, in 1562-64 the edict of expulsion was launched against them (Wolf, Th. p. 61, note), but the warmth with which the empress (Pod. p. 42) and archdukes pleaded the part of the Jews was at least a gratifying incident of the decree. In 1568 they were expelled from Kolin and Kuttenberg, and in 1571 from Matters-dorf ("Hebr. Bibl." iv. 149).

The internal development of the community meanwhile had progressed satisfactorily. In 1512 the first Hebrew book was printed in Prague; the Jewish printing business founded there by the Gersonides remained the distinguishing feature of the community until the eighteenth century. In 1547 the censorship made itself felt ("Gal 'Ed," p. 20), and in 1559 suspicions professed concerning the Jewish prayer-book led to an examination in Vienna of all Hebrew books that could be seized in Prague. Even matters of internal management were not free from the interference of the authorities; e.g., the confirmation of the rabbi Abraham b. Abigdor, called "Abraham of Prague" (Kohut, ib. pp. 361, 582; compare "Gal 'Ed," p. 121). Unfortunate contentions in the congregation resulted in 1567 in the transfer of the superintendence of Jewish affairs to the Bohemian chambers ("Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland," i. 310).

Mordechaj Maisel

V poslední třetině 16. století se ale podmínky obce zlepšily k lepšímu a byly jasnější než kdy před tím. Na obchodu s vnitrozemím Rakouska a s Bavorskem a Saskem, který Židé kontrolovali, a na finančních transakcích s císařským dvorem vydělal Mordechaj Maisel, známý dobrodinec obce. Vybudoval synagogu, která je po něm pojmenovaná, půl století poté, co Aharon Mešullam b. Ješaja Horowitz založil Pinkasovu synagogu („Gal 'Ed“ s. 24). Spolu s Maiselem nacházíme jeho přítele a rádce Löwa b. Bezaleela, „vrchního rabína Löwa“ (s Eliezerem Aškenazim založil pohřební ústav; o jeho slavné audienci u Rudolfa II. viz Pod. ss. 1, 2, 3). Historik, geograf a astronom David Gans a Lipmann Heller z Wallersteinu, autor „Tosafot Yom-Ṭob“ byli jejich současníky a krajany.

Maximiliána II. a Rudolfa II., v jejichž době pražská obec dosáhla největšího rozvoje (v roce 1609 je první rabín zaznamenán v Mladé Boleslavi; viz Grünwald, „Jungbunzlauer Rabbiner“), následoval Ferdinand II., který věnoval nejrůznější pozornosti Židům doufaje, že budou konvertovat. Jeho dvorní sluha Jakob Bassev (Bašeba) Schmieles jím byl povýšen do šlechtického stavu jako pán z Treuenburgu. První krok k tomuto cíli bylo zavedení jezuitských kázání, která museli Židé poslouchat (1623 a 1630). Ale za pasovského tažení roku 1611 (Zunz, „Ritus“ s. 129; „Gal 'Ed“ s. 13) a třicetileté války (Kisch, Pr. ss. 7, 10) Židé v Čechách zůstali věrní císaři, za což získali ochranu od jeho generálů (Torstensonův dopis k ochraně Mladé Boleslavi viz „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 288) a zvláštní odměnu císaře obdrželi za obranu Prahy před Švédy. Požáry v letech 1654, 1679 a 1689 („Jahrbuch“ l.c. s. 147) a vpád Francouzů v roce 1680 (Kohut, ib. s. 654), to vše způsobilo Židům v Praze velká utrpení. Jejich počet se ale zvýšil emigrací z Vídně a v roce 1650 z Polska (v jejím čele byl Efraim Cohen z Vilna; vis K. Of. ss. 14, 18), což nahradilo ztráty způsobené odchody skupin Židů vyhnaných do vyhnanství v roce 1542, které se pod vedením Jakoba Pollacka a Solomona Shechny b. Josefa usadily v Polsku. V roce 1636 obec měla 7815 duší, v roce 1679 jen 7113 („Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“ i. 317). Pražská komunita se účastnila výběru daní od provinčních obcí a rabín byl ustavován městkou daňovou komisí, což vedlo v roce 1625 Lipmanna Hellera k machinacím s židovskými informátory (Wolf, Ferd. s. 17). „Pražský purim“ 14. chešvanu (Kisch, Pr. s. 12) a „Vorhang Purim“ 14. tevetu jsou dodnes připomínkami událostí, které se staly v 17. století. V roce 1627 byla pražská židovská obec nezávislá na městských úřadech, spravovala se sama. Slavnými učiteli té doby byli Salomon Efraim Lenczyz a Ješaja Horowitz, zatímco Josef Salomon del Medigo tam ukončil svou pohnutou dráhu.

Osmnácté století

The eighteenth century, which in its last quarter was to see the gates of the ghetto flung wide open, was marked by a blot upon the reign of Maria Theresa, which all the formal edicts of toleration could never remove. The confiscation of their books in 1715 had reminded the Jews of their utterly defenseless condition (M. pp. 41, 359). They may have hoped to recover grace by their conspicuous loyalty, shown first in 1741 on the occasion of the birth of Joseph II. and the empress' first visit to the church (Kohut, ib. p. 655), and again particularly at the walls of Prague in 1742 and 1743, where with permission of their rabbi, Jonathan Eybeschütz, they stanchly fought against the French even on the Day of Atonement ("Jahrbuch," l.c. p. 151). Their loyalty was rewarded by an edict in 1745 which, without any reason, at one stroke banished them, 60,000 souls strong, from Bohemia, after their payment of a fine of 160,000 gulden. Representations by Venice, Holland, England, Hamburg, and other liberal powers were of no avail. Jonathan Eybeschütz wrote to the French congregations, and even to the pope (Kohut, ib. p. 658). Embittered to the extreme by the treachery of the nobles, the authorities desired to make an example of the Jews, especially as the opposition emperor, Charles VII., had shown himself well disposed toward them, and as Frederick the Great was considered by the people as a "father of the Jews" (K. Bur. p. 3). That the authorities did not themselves believe in the accusation of treachery made against them is shown by the fact that it is nowhere alleged as the reason for the expulsion, and that later, in 1771, the Bohemians themselves defended the Jews from a similar accusation (Wolf, Th. p. 69); on the excommunication of Jewish traitors, issued in 1756 by Ezekiel Landau, see H., 1894, p. 416; Wolf, Th. p. 64. The sad results of this outrage affecting the whole country, the stagnation of all business, and the outspoken complaints of the people induced the authorities finally to readmit the Jews. From the edict of recall, it appears that before the expulsion the Jews had been permitted to live in Kaurzim, Tabor, Neuhaus, Pisek, Schuettenhofen, Wodnian, Pilsen, Miess, Klattau, Rokizan, and Laun. They were still to be excluded from the following cities where they had formerly lived: Czaslau, Budweis, Eger, and Leitmeritz ("Jahrbuch," l.c. p. 188; in memory of the bloody rule of the Croatians in 1745, to which R. Jonah, among others, fell a victim, a fast-day is still observed in Böhmisch Leipa, on Ṭebet 4; see Kohut, ib. p. 658). After this expulsion Maria Theresa treated the Jews on the whole more favorably than before (Wolf, Th. p. 60). But such laws as the Familianten Gesetz (Fr. Gr. p. 171), limiting the number of married persons in a community, the restrictions imposed upon Jewish trade (Wolf, Th. p. 77), rigorous insistence upon the wearing of the Jew badge (yellow collar on the coat; abolished in 1781; "Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland," i. 27), and the limitations imposed upon Jewish physicians (Wolf, Th. pp. 75-77; the first doctor was graduated in 1778), still showed the same intolerance. All of these, however, were wiped away at one stroke by the edict of tolerance issued by Joseph II. in 1782. The Prague Jewishquarter was incorporated (1784); Jewish physicians were allowed to treat Christian patients in 1785 (Lieben, "Gal'Ed," p. 18), and Jews were drawn for military service (Kohut, ib. p. 757). The home conditions of the Prague Jews likewise improved. On the great fire of 1754 see K. Heine, p. 43; Pod. p. 92. David Oppenheimer, the book-collector, laid the foundation for Jewish bibliography. Jonathan Eybeschütz, a living exemplar of the destructive influence wrought by the Shabbethai Ẓebi imposition (Kohut, ib. p. 680), and Ezekiel Landau, his opponent, were the chief scholars of this period. Upon the other side, Peter Beer and Herz Homberg sought to introduce reforms in the Jewish ritual, but met with determined resistance, particularly as Joseph II. himself would have nothing to do with Mendelssohn and his "enlightenment."

Devatenácté století

Je nutné říct, že v 19. století dochází k úpadku podmínek Židů v Čechách, protože, navzdory příkladu Josefa II., se s Židy zacházelo jako za jeho předchůdců. Familiantský zákon a jeho zlo a různé uvalené daně nebyly zrušeny až do přijetí ústavy 4. března 1849. Fakt, že několik jednotlivých Židů bylo občas povýšeno do šlechtického stavu, neměl žádný vliv na celkové okolnosti Židů. Praha nicméně vzkvétala v inspirujícím duchu moderní doby a začala se soustředit na židovské učení. Zachariáš Frankel se narodil v Praze, Rapoport, Zunz a Michael Sachs tam pracovali. Slovanizace Čech se projevuje místy i mezi Židy tím, že přijímají český jazyk na veřejných prostranství a občas i při kázáních.

Bibliografie

  • Periodická literatura je sepsána ve druhém svazku Zeitschrift für die Gesch. der Juden in Deutschland. Copia Eines Schreibens, Welches ein Jude aus Praag an Einen Seiner Guten Freunde in Franckfurt Abgelassen, die Ursache Ihrer Emigration Betreffend, přeloženo z hebrejského originálu do spisovné němčiny, 1745, podepsáno Mausche Israel. Přiložena je protižidovská báseň Zufällige Gedanken über die Emigration der Judenschaft in Prag, na dvou listech, v hamburské městské knihovně, Realcatalog, Q. ii. 2. Schaller, Kurzgefasste Beschreibung der Küniglichen Haupt-und Residenzstadt Prag, Prha, 1798;
  • Wolf, Ferdinand II. und die Juden, Vídeň, 1859 [cit. výše jako Wolf, Ferd.];
  • idem, Aus der Zeit der Kaiserin Maria Theresa, Vídeň, 1888 [Wolf, Th.];
  • [Wertheimer], Die Juden in Oesterreich, Lipsko, 1842;
  • Spitzer, Urheimisch in Slavischen Ländern, Osijek, 1880 [Sp. Ur.];
  • Kaufmann, Barthold Dowe Burmania, und die Vertreibung der Juden aus Böhmen und Mähren, in: Grätz-Jubelschrift [K. Bur.];
  • idem, Die Erstürmung Ofens, Treves, 1895 [K. Of.];
  • idem, Aus Heinrich Heine's Ahnensaal, Wroclaw, 1896 [K. Heine];
  • Grün, Sage und Gesch. aus der Vergangenheit der Israel. Gemeinde in Prag, Praha, 1888 [Grün];
  • Kisch, Die Prager Judenstadt Während der Schlacht am Weissen Berge, in: Allg. Zeit. des Judenthums, 1884 [Kisch, Pr.];
  • idem, Das Testament Mardochai Meysels, Frankfurt nad Mohanem, 1893;
  • idem, Vorhang Purim, in: Grätz-Jubelschrift;
  • Frankl-Grün, Gesch. der Juden in Kremsier, Wroclaw, 1896 [Fr.-Gr.];
  • Berliner, Aus dem Leben der Deutschen Juden im Mittelatter, 2. vyd., Berlín, 1900;
  • Podiebrad and Foges, Alterthümer der Prager Josefstadt, 3. vyd. [Pod.];
  • Lieben, Gal 'Ed, Praha, 1856;
  • idem, Statistik Sämmtlicher auf dem Alten, Ersten Wolschauer Friedhofe Stadtgehabten Beerdigungen, přetištěno v Liebenově Die Eröffnung des Neuen Zweiten Wolschauer Friedhofes, in 5650 (1890);
  • Epstein and Halberstamm, Dibre Biḳḳoret, Krakov, 1896 (hebrejsky);
  • Weber, Die Leidensgesch. der Juden in Böhmen, in: Brandeis' Jüdische Universal-Bibliothek, No. 22;
  • Aronius, Regesten zur Gesch. der Juden in Deutschland, Berlín, 1887-92 [Ar.];
  • Salfeld, Das Martyrologium des Nürnberger Memorbuchs, Berlin, 1898 [Salf.] Monatschrift f. Geschichte und Wissenschaft des Judenthums:
  • Kohut. Gesch. der Deutschen Juden, 1898;
  • Shapira, A Story of the Vicissitudes of the Jews in Bohemia in the Sixteenth Century, 1873;
  • Wolf, Die Vertreibung der Juden aus Böhmen i. J. 1744, etc., in: Jahrbuch für die Gesch. der Juden, iv.;
  • Grünwald, Gesch. der Juden in Böhmen, 1885;
  • Hömger-Stern, Das Judensschreinsbuch.