Poslední Čech (Havlíček): Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Smazaný obsah Přidaný obsah
link fix po vložení textu
m permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat.
Řádek 1: Řádek 1:
{{Textinfo
{{NavigacePaP
|TITUL=Poslední Čech (Havlíček)
|TITULEK=Poslední Čech
|AUTOR=Karel Havlíček Borovský
|AUTOR2=
|ČÁST=
|PŘEDCHOZÍ=
|DALŠÍ=
}}
{{Textinfo|
TITULEK=Poslední Čech
|PODTITULEK=Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
|PODTITULEK=Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
|AUTOR=Karel Havlíček Borovský
|AUTOR=[[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]]
|AUTOR2=
|AUTOR2=
|POPISEK=
|POPISEK=
|ORIGINAL=
|ZDROJ=[http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
|ZDROJ=[http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
|VYDÁNO=In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21 - 33.
|VYDÁNO=In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33.
|ISBN=
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/5373953 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|PŘELOŽIL=
|LICENCE-PŘEKLAD=
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/4847998 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
Řádek 29: Řádek 18:
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati - a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. - Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. -
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců.


„Nesuď a nebudeš souzen!" „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!" byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé." - - Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? - Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!
„Nesuď a nebudeš souzen! „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé! byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé. Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!


Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme
Řádek 58: Řádek 47:
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený
však čtenář románů nazve je ... oklepanými.
však čtenář románů nazve je… oklepanými.
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto,
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto,
Řádek 74: Řádek 63:
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají,
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají,
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem" (I. 20.),
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.),
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.),
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.),
Řádek 91: Řádek 80:
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.


Ale i nám, „sprostým lidem", začíná již
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou
Řádek 115: Řádek 104:
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen
vážené obecenstvo nevyzradilo . . . bez pochyby že
vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro
krásný podivný titulek; . . . to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního
krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního
Čecha"). Ve slově „poslední" leží jakási
Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám
Řádek 129: Řádek 118:
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství?? . .
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??


A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''", musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn'', musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl
Řádek 142: Řádek 131:
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo,
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo,
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě" atd. Sem
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.)
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.)
Řádek 148: Řádek 137:
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí,
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí,
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku
se stejným začátkem. -
se stejným začátkem.


Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných
Řádek 154: Řádek 143:
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum
přitisknul!", kdežto příroda přece dle všeobecné
přitisknul!, kdežto příroda přece dle všeobecné
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem" ;
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“;
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak
Řádek 163: Řádek 152:
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17.
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17.
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat",
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“,
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou
Řádek 178: Řádek 167:
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o
Pedrazzim. - Hr. Jaroslava chtěl nám
Pedrazzim. Hr. Jaroslava chtěl nám
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce.
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce.
Řádek 184: Řádek 173:
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení,
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení,
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě
mluví. Národu českému, „který přec miluje" (jak
mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné,
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné,
Řádek 192: Řádek 181:
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda?
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda?
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit,
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit,
měl k tomu snad jiné příležitosti . . .
měl k tomu snad jiné příležitosti…


A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější
Řádek 207: Řádek 196:
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se
česky vyjádřiti umčl : to všechno není humor.
česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor.
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom,
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom,
Řádek 218: Řádek 207:
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti
neb snad peníze posílati : ale mysliti, že otec,
neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec,
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech
jistě ještě na živě bude: to není moudré,
jistě ještě na živě bude: to není moudré,
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev
v sobě tuší ... A po 20 letech mu najednou napadne
v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne
všemu přijít na stopu ... Při tom si vysvětliti
všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl;
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl;
Řádek 236: Řádek 225:
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno,
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno,
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo
důsledností ... a to jest charakter, který Tyl v celé
důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho
Řádek 255: Řádek 244:
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ" . . .), divíme se
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost
v posloupném podávání dějů, aby se udržela
v posloupném podávání dějů, aby se udržela
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte ; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158. — 166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36. — 38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické ; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.


Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však - nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly,
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly,
Řádek 274: Řádek 263:
nevšimnul.
nevšimnul.


Havel Borovský.
<p style="text-align: right">Havel Borovský.</p>


Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845,
Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845,
str. 211. n. a 215. n.
str. 211. n. a 215. n.
{{Konec formy}}
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Karel Havlíček Borovský]]
[[Kategorie:Eseje a kritiky]]
[[Kategorie:Eseje a kritiky]]

Verze z 21. 7. 2012, 10:57

Údaje o textu
Titulek: Poslední Čech
Podtitulek: Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: Google Books (odkaz přístupný pouze z USA).
Vydáno: In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33.
Licence: PD old 70
Kritizované dílo: Poslední Čech. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, online; Havlíčkova odpověď viz: Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha.

Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. —

„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!

Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladně a umělecky provedeným celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu udané novelle Tylově.

Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení látky své, čeho však v jeho novelle bolestně pohřešujeme. Novost především jest v ní nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec, jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované; všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený však čtenář románů nazve je… oklepanými. Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil, zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících látek jednotu a důslednost celého jednání. S každou z těch nových připletených věcí měl T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody.

Pro českou aristokracii jest novella s celou svou patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti napsána s větším znáním jejího života a způsobů; tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají, své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.), netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.), nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě také dva omyly proti duchu francouzské konversace, není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné.

Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.

Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; — kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.

Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed celých živých Čech a vedle horlivého Svobody, mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??…

A pak dle německého přísloví: „Ein Narr macht zehn“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany, odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo, aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.) u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí, parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku se stejným začátkem. —

Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat. Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“; I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89. 109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17. 19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“, jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda- nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě, na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři zvykají nemysliti.

O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího muže, který jenom jazyk český trpěti nechce. Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda? Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit, měl k tomu snad jiné příležitosti…

A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme arci, že by kritika směla básníku předpisovat, co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T. Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný, ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky na svou otčinu, která se velkému komediantovi malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor. K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom, když ví, že není malíř. To se našemu citu nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T. dobře cítil a proto na několika místech vymluviti se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec, který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech jistě ještě na živě bude: to není moudré, pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl; francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude, rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno, a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od neustálého vlastenčení.

O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu tuto dokončí.

Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. — Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost v posloupném podávání dějů, aby se udržela zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.

Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly, k čemu jsem, že se to posud jen oustné dálo, nyní své nezkušené péro propůjčil, převezma tím na sebe všelikou vinu a odpovídáni. Alespoň jsem T-ovi dokázal, že jsem jeho novellu několikrát a pozorně přečetl a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že II. 56. místo Ladislav má být Vavřinec, čeho si ani sám T. nevšimnul.

Havel Borovský.

Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845, str. 211. n. a 215. n.