Kalendář Zlaté Prahy/1895/Meditace hřbitovního zvonku: Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Smazaný obsah Přidaný obsah
m JAn Dudík přesunul stránku Meditace hřbitovního zvonku na Kalendář Zlaté Prahy/1895/Meditace hřbitovního zvonku: zařazení do struktury
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Robotické přidání navigace; kosmetické úpravy
 
Řádek 1: Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Kalendář Zlaté Prahy/1895
| PŘEDCHOZÍ = Žabí kantáta
| ČÁST = Meditace hřbitovního zvonku
| DALŠÍ = Hospic na Simploně
}}
{{Textinfo
{{Textinfo
| TITULEK = Meditace hřbitovního zvonku
| TITULEK = Meditace hřbitovního zvonku

Aktuální verze z 1. 6. 2020, 07:49

Údaje o textu
Titulek: Meditace hřbitovního zvonku
Autor: Růžena Jesenská
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 18.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jsem zvonek malý, zvonek smutný k tomu,
já jenom kvílím, zvoním bez radosti,
když černý vůz přijíždí od těch stromů,
zas nájemníka veze a pár hostí.

Já tady přehlíd’ mnoho za ta léta,
vím, kdo tu lhal, kdo pravou bolesť cítil,
kdo zapomněl a čí hrob růží zkvétá,
čí smrtí komu v prach se oltář sřítil.

Já vím, jak doba slzy vlídně suší,
a jak zas nové jako řeka nese,
já vím, když miluje se celou duší,
jak srdci je, když srdce neozve se!

Vidím tu z blízka, jak je málo člověk:
s úsměvem jda nápisy křížů čítá,
ve světě bojuje, štve, jako pro věk —
a za týden sem — zvoneček ho vítá.

Ó, řek’ bych jim žít člověk mezi nimi,
by chvíli života si netrpčili,
by jarem lásky dýchali v den zimy,
bez trýzně zášti lidsky spolu žili.

Řek’ bych jim všecko, co jsem viděl tady,
radostí skrovně, nejvíc bídy, žalů,
vyhublé tváře strádáním a hlady,
a hrozné stopy cest ke hrobu z kalu.

Snad proto, že sám stvořen pro pláč — chudý
ubohý zvonek cítím křivdy všecky,
změnil bych cáry v hedváb, v náruč hrudy,
v písničku ženy pláč a nářek děcký.

Vím, že sem potůčky všech slzí ústí,
jak zde proud žití není všude zkalen,
vím, že tu věčný stín já vidím růsti,
však zmizí tím, že o kus je jim vzdálen?

Ó ne, ó ne, ať dále nebo blíže —
stín neztratí se před radostí světla,
každý se dočká bolestí a kříže,
i když mu růže nejkrásnější kvetla.

Tu pod zemí se nejlíp všecko srovná,
ať kámen nad nimi, neb roste tráva,
tu setlí pýcha, radosť nevýslovná,
šílená bolesť, bída, štěstí, sláva.

Jsem rád, když ptáci kolem křížů letí,
když hřbitov oblékne se v květy nové,
a myslím si, co chodí sem — z těch dětí,
budou-li babičky a dědečkové. —

Uzřím je šťastné, jak se tulí k sobě,
jak děti, vnuky opatrují spolu,
až usnou jednou ve společném hrobě,
budu-li spokojen jim zvonit dolů?

Rád modré s nebe snes’ bych všem, co vídám,
těm ubohým květ zlatý štěstí k tomu,
a zatím jenom smutné stíny hlídám
těch, kteří odsud vracejí se domů.

Slýchávám zvony od dalekých věží,
tam v mlze vidím Prahu — šťastné zvony,
jen mně vždy stín hluboký v srdci leží,
jak zpívají, jak slavně zvučí ony!

Já pláním holým, opuštěným polím
zvoním, když záře padne k Malvazinkám,
jak ony svátečně — já nehlaholím,
já jenom mrtvým svým žalostně cinkám.

V hlubokých nocích, když si chvíli zdřímnu,
o zvonech snívám, jež se v dálce tají,
já v srdci velebnou mám jejich hymnu,
snad ony též můj ztracený hlas znají!

Je velký svět — a já jsem zvonek malý,
a zvonek smutný k tomu, jak to bývá,
a se všemi tu, jimž se nebe zkalí,
mé srdce tluče, naříká a zpívá.