Patery knihy plodů básnických/Otčina (Picek): Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Robotické přidání navigace; kosmetické úpravy
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Online
 
Řádek 9: Řádek 9:
| AUTOR = [[Autor:Václav Jaromír Picek|Václav Jaromír Picek]]
| AUTOR = [[Autor:Václav Jaromír Picek|Václav Jaromír Picek]]
| LICENCE = PD old 70
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = {{Internet Archive|pateryknihyplodb00bluoft}}
| ZDROJ = ''Patery knihy plodů básnických''
| ONLINE = {{Internet Archive|pateryknihyplodb00bluoft}}
| VYDÁNO = [[Patery knihy plodů básnických]]. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 144 - 145.
| VYDÁNO = [[Patery knihy plodů básnických]]. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 144 - 145.
}}
}}

Aktuální verze z 28. 12. 2019, 22:01

Údaje o textu
Titulek: Otčina
Autor: Václav Jaromír Picek
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 144 - 145.
Licence: PD old 70

Co je vlast? ptej vlaštovky se ladné,
proč se vrací z jihu v hnízdo chladné,
proč mře palma v severu co stín,
syn proč divý Ohiových lesů
v hrady veden, všech opouští plesů,
letě raděj k bratrům v borů klín.

Nehne se ti od jehlanců šedých,
od svých pouště vychovanců snědých
bujný Arab, ořů milovný;
milé jsou mu palmy — hory písku,
milý pramen — oasa na blízku, —
milé věčné skalní balvany.

A což obyvatel Tater dávný,
má-li sestoupiti v úval slavný?
Ví, že na horách slast nekyne,
a přec na těch nivách čarokrásných
při májovém zpěvu písní hlásných
touhou po horách svých — zahyne.

Zaleť v kraj, kde Dněpr s Donem plyne,
tam ti věčně jasný blankyt kyne,
oko nepřehledne bujný luh;
tam je zlatých klasů tiché moře,
klid jak v hrobě, hlas jen na prostoře
bandury neb dumy jímá sluch.

Kdo to dumá? Kozák Zaporožec,
družku — zbraň — po boku, v pasu nožec,
oř s ním půdu tepe v postupu;
nejede, on letí orla letem,
neletí, on kmitne blesku znětem,
v tváři smrti nesa potupu.

Kam as letí stepem? na kraj světa?
K milým bratřím letí, po nichž veta,
neb jim lebky rozťal Tatar dříč;
jat jest! bouří v poutech Tatařínů,
a přec pláče, míje Ukrajinu,
krásnou Ukrajinu — zlatý Síč.

(V Lumíru, 1851.)