Poslední Čech (Havlíček): Porovnání verzí
m permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat. |
m -manuální kategorizace dle autora; - prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetika; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Textinfo |
{{Textinfo |
||
|TITULEK=Poslední Čech |
| TITULEK = Poslední Čech |
||
|PODTITULEK=Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198. |
| PODTITULEK = Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198. |
||
|AUTOR=[[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]] |
| AUTOR = [[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]] |
||
⚫ | |||
|AUTOR2= |
|||
⚫ | |||
|POPISEK= |
|||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
|ISBN= |
|||
⚫ | |||
⚫ | |||
|WIKIPEDIA= |
|||
|WIKIPEDIA-DALŠÍ= |
|||
|IMAGE= |
|||
|POPISEK-IMAGE= |
|||
}} |
}} |
||
{{ |
{{Forma|proza}} |
||
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili |
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili |
||
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž |
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž |
||
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. — |
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. — |
||
„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny! |
„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny! |
||
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme |
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme |
||
napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco |
napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco |
||
psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky |
psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky |
||
a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné |
a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné |
||
literatury novým, důkladně a umělecky provedeným |
literatury novým, důkladně a umělecky provedeným |
||
celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu |
celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu |
||
udané novelle Tylově. |
udané novelle Tylově. |
||
Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato |
Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato |
||
stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu |
stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu |
||
stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl |
stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl |
||
a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení |
a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení |
||
látky své, čeho však v jeho novelle bolestně |
látky své, čeho však v jeho novelle bolestně |
||
pohřešujeme. Novost především jest v ní |
pohřešujeme. Novost především jest v ní |
||
nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec, |
nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec, |
||
jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější |
jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější |
||
syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; |
syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; |
||
nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak |
nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak |
||
bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice |
bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice |
||
v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých |
v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých |
||
věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési |
věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési |
||
tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované; |
tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované; |
||
všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda |
všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda |
||
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo |
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo |
||
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený |
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený |
||
však čtenář románů nazve je… oklepanými. |
však čtenář románů nazve je… oklepanými. |
||
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm |
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm |
||
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, |
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, |
||
poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil, |
poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil, |
||
zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících |
zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících |
||
látek jednotu a důslednost celého jednání. |
látek jednotu a důslednost celého jednání. |
||
S každou z těch nových připletených věcí měl |
S každou z těch nových připletených věcí měl |
||
T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody. |
T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody. |
||
Pro českou aristokracii jest novella s celou svou |
Pro českou aristokracii jest novella s celou svou |
||
patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku |
patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku |
||
do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. |
do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. |
||
Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti |
Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti |
||
napsána s větším znáním jejího života a způsobů; |
napsána s větším znáním jejího života a způsobů; |
||
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž |
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž |
||
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají, |
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají, |
||
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.), |
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.), |
||
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl |
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl |
||
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.), |
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.), |
||
nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti |
nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti |
||
hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., |
hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., |
||
co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, |
co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, |
||
nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím |
nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím |
||
chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě |
chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě |
||
také dva omyly proti duchu francouzské konversace, |
také dva omyly proti duchu francouzské konversace, |
||
není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné. |
není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné. |
||
Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči |
Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči |
||
leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však |
leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však |
||
pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, |
pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, |
||
kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni |
kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni |
||
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí. |
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí. |
||
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již |
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již |
||
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích |
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích |
||
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou |
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou |
||
naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně |
naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně |
||
pronásledují. Byl by již čas, aby nám to |
pronásledují. Byl by již čas, aby nám to |
||
naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou |
naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou |
||
a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj |
a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj |
||
národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro |
národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro |
||
samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na |
samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na |
||
vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které |
vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které |
||
nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo |
nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo |
||
lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; — |
lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; — |
||
kdybychom, pravím, ten čas a tu práci |
kdybychom, pravím, ten čas a tu práci |
||
vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než |
vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než |
||
cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, |
cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, |
||
co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, |
co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, |
||
že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, |
že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, |
||
než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví |
než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví |
||
přečísti. |
přečísti. |
||
Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru |
Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru |
||
Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte |
Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte |
||
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali |
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali |
||
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen |
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen |
||
vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že |
vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že |
||
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro |
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro |
||
krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního |
krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního |
||
Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási |
Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási |
||
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj |
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj |
||
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám |
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám |
||
nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a |
nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a |
||
uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to |
uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to |
||
můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě |
můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě |
||
z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly |
z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly |
||
pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed |
pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed |
||
celých živých Čech a vedle horlivého Svobody, |
celých živých Čech a vedle horlivého Svobody, |
||
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad |
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad |
||
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno |
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno |
||
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??… |
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??… |
||
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas |
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas |
||
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení |
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení |
||
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl |
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl |
||
Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak |
Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak |
||
nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále |
nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále |
||
vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany, |
vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany, |
||
odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na |
odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na |
||
milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu |
milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu |
||
spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod |
spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod |
||
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo, |
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo, |
||
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči |
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči |
||
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem |
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem |
||
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení |
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení |
||
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.) |
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.) |
||
u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký |
u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký |
||
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí, |
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí, |
||
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku |
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku |
||
se stejným začátkem. — |
se stejným začátkem. — |
||
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných |
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných |
||
adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat. |
adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat. |
||
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl |
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl |
||
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum |
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum |
||
přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné |
přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné |
||
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány |
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány |
||
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“; |
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“; |
||
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč |
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč |
||
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak |
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak |
||
by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina |
by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina |
||
kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89. |
kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89. |
||
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17. |
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17. |
||
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně |
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně |
||
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“, |
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“, |
||
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl |
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl |
||
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou |
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou |
||
řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si |
řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si |
||
ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? |
ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? |
||
Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda- |
Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda- |
||
nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči |
nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči |
||
jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě, |
jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě, |
||
na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud |
na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud |
||
natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se |
natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se |
||
takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři |
takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři |
||
zvykají nemysliti. |
zvykají nemysliti. |
||
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli |
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli |
||
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o |
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o |
||
Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám |
Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám |
||
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího |
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího |
||
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce. |
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce. |
||
Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, |
Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, |
||
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, |
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, |
||
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě |
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě |
||
mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak |
mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak |
||
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho |
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho |
||
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, |
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, |
||
jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak |
jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak |
||
může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže |
může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže |
||
teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom |
teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom |
||
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda? |
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda? |
||
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit, |
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit, |
||
měl k tomu snad jiné příležitosti… |
měl k tomu snad jiné příležitosti… |
||
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější |
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější |
||
a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme |
a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme |
||
arci, že by kritika směla básníku předpisovat, |
arci, že by kritika směla básníku předpisovat, |
||
co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej |
co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej |
||
tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: |
tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: |
||
ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, |
ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, |
||
jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě |
jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě |
||
sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T. |
sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T. |
||
Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný, |
Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný, |
||
ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky |
ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky |
||
na svou otčinu, která se ''velkému'' komediantovi |
na svou otčinu, která se ''velkému'' komediantovi |
||
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím |
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím |
||
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se |
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se |
||
česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor. |
česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor. |
||
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka |
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka |
||
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom, |
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom, |
||
když ví, že není malíř. To se našemu citu |
když ví, že není malíř. To se našemu citu |
||
nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před |
nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před |
||
aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak |
aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak |
||
romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T. |
romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T. |
||
dobře cítil a proto na několika místech vymluviti |
dobře cítil a proto na několika místech vymluviti |
||
se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým |
se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým |
||
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou |
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou |
||
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti |
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti |
||
neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec, |
neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec, |
||
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech |
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech |
||
jistě ještě na živě bude: to není moudré, |
jistě ještě na živě bude: to není moudré, |
||
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky |
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky |
||
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev |
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev |
||
v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne |
v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne |
||
všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti |
všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti |
||
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se |
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se |
||
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl; |
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl; |
||
francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb |
francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb |
||
co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen |
co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen |
||
z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a |
z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a |
||
T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, |
T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, |
||
který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho |
který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho |
||
jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude, |
jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude, |
||
rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku |
rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku |
||
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno, |
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno, |
||
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo |
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo |
||
důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé |
důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé |
||
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že |
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že |
||
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho |
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho |
||
dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od |
dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od |
||
neustálého vlastenčení. |
neustálého vlastenčení. |
||
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování |
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování |
||
celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu |
celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu |
||
tuto dokončí. |
tuto dokončí. |
||
Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se |
Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se |
||
nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky |
nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky |
||
a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že |
a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že |
||
ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. — |
ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. — |
||
Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného |
Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného |
||
v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je |
v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je |
||
v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za |
v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za |
||
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka |
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka |
||
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně |
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně |
||
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se |
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se |
||
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec |
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec |
||
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost |
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost |
||
v posloupném podávání dějů, aby se udržela |
v posloupném podávání dějů, aby se udržela |
||
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa. |
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa. |
||
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo |
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo |
||
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však |
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však |
||
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich |
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich |
||
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly, |
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly, |
||
Řádek 269: | Řádek 262: | ||
{{Konec formy}} |
{{Konec formy}} |
||
[[Kategorie:Karel Havlíček Borovský]] |
|||
[[Kategorie:Eseje a kritiky]] |
[[Kategorie:Eseje a kritiky]] |
Verze z 27. 2. 2019, 12:33
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Poslední Čech |
Podtitulek: | Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198. |
Autor: | Karel Havlíček Borovský |
Zdroj: | Google Books (odkaz přístupný pouze z USA). |
Vydáno: | In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33. |
Licence: | PD old 70 |
Kritizované dílo: Poslední Čech. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, online; Havlíčkova odpověď viz: Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha. |
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. —
„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladně a umělecky provedeným celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu udané novelle Tylově.
Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení látky své, čeho však v jeho novelle bolestně pohřešujeme. Novost především jest v ní nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec, jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované; všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený však čtenář románů nazve je… oklepanými. Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil, zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících látek jednotu a důslednost celého jednání. S každou z těch nových připletených věcí měl T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody.
Pro českou aristokracii jest novella s celou svou patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti napsána s větším znáním jejího života a způsobů; tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají, své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.), netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.), nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě také dva omyly proti duchu francouzské konversace, není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné.
Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; — kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.
Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed celých živých Čech a vedle horlivého Svobody, mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??…
A pak dle německého přísloví: „Ein Narr macht zehn“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany, odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo, aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.) u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí, parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku se stejným začátkem. —
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat. Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“; I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89. 109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17. 19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“, jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda- nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě, na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři zvykají nemysliti.
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího muže, který jenom jazyk český trpěti nechce. Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda? Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit, měl k tomu snad jiné příležitosti…
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme arci, že by kritika směla básníku předpisovat, co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T. Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný, ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky na svou otčinu, která se velkému komediantovi malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor. K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom, když ví, že není malíř. To se našemu citu nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T. dobře cítil a proto na několika místech vymluviti se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec, který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech jistě ještě na živě bude: to není moudré, pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl; francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude, rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno, a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od neustálého vlastenčení.
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu tuto dokončí.
Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. — Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost v posloupném podávání dějů, aby se udržela zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly, k čemu jsem, že se to posud jen oustné dálo, nyní své nezkušené péro propůjčil, převezma tím na sebe všelikou vinu a odpovídáni. Alespoň jsem T-ovi dokázal, že jsem jeho novellu několikrát a pozorně přečetl a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že II. 56. místo Ladislav má být Vavřinec, čeho si ani sám T. nevšimnul.
Havel Borovský.
Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845, str. 211. n. a 215. n.
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název stránky bez rozlišovače
- Karel Havlíček Borovský
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Licence:PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=odkaz Autor s textem (stejné)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 290474-260558
- Wikidata:P31 kritika
- Wikidata:Žánr neuveden
- Wikidata:Vydavatel neuveden
- Wikidata:Místo vydání neuvedeno
- Wikidata:Datum neuvedeno
- Monitoring:Forma/1/proza
- Eseje a kritiky