Havran a jiné básně/Ulalum

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ulalum
Autor: Edgar Allan Poe
Původní titulek: Ulalume
Zdroj: POE, Edgar Allan. Havran a jiné básně. Praha: Bursík a Kohout, 1891. s. 26–29.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Kol nebe bylo smutné, popelavé;
a listí scvrklé a žluté v šeru —
a listí zkroucené, žluté v šeru;
to bylo v Říjnu pusté noci mhavé
roku, jejž zapomnít nelze, tož v směru
blíž Auberské pusté tůně tmavé,
v té mhavé končině blíž Weyru,
blíž vlhké, Auberské bažiny tmavé,
kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru.

Tam titanská alej kde se tměla,
v cypřiších bloudil jsem s duší svojí,
v cypřiších s Psychou, duší svojí;
to bylo v dnech, kdy hruď má, vulkán vřela
jak škvárů bystřice, jež se rojí,
jak sírná láva, když se rojí,
kde Jeanick vyčnívá, hora ztmělá,
na pólu nejzazším jež stojí,
s jekem se valí s hory, jež ztmělá
v mhách pólu na severu stojí.

Hovory naše byly přemítavé,
myšlenky sklané a žluté v tom šeru —
vzpomínky zdrané a žluté v tom šeru,
my nevěděli, že dny jsou v Říjnu mhavé,
ni rok že chýlí se k noci v svém směru —
Ó noci všech nocí v roku tom v šeru!
My nezřeli jezero Auberské tmavé —
ač cestovali jsme jednou v tom směru,
my nevzpomněli té Auberské bažiny tmavé,
kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru.

A nyní, kdy noc juž měla své stáří,
na orloji hvězd když jitro plálo,
na orloji hvězd když jitro stálo,
na konci stezky, mha kde se sváří,
tekuté, mlživé světlo tam hrálo.
Zázračný srpek jakýs tam září,
dvojím se rohem světlo to smálo,
Astarty démantný srp to tam září,
určitě dvojím rohem to plálo.

Já děl: Diany teplejší jest více;
ona se valí etherem vzdechů,
těká dle zvůle etherem vzdechů
a zřela, že slzy nevyschly z líce,
na které neumře červ a tak v spěchu
přišla sem ke mně přes souhvězdí Lvice,
ukázat k Nebi cestu nám v těchu,
ku míru Lethy vésti nás v spěchu;
ona se zvedla k nám přes odpor Lvice
svítíc svým zrakem v hvozdě a mechu,
šla s Láskou v očích doupaty Lvice,
zářící bleskla k nám v hvozdě a mechu.

Však zvedla Psyche prst svůj do výše
řkouc: Škoda, nevěřím hvězdy té plání,
bledému její nevěřím plání,
ó nestavme kroků a pospěšme spíše!
Ó prchněm, je třeba, lesem a plání!
Ve strachu, hrůze tak mluvila tiše
a její peruť se do prachu sklání,
chvěla se úzkostí, nechajíc tiše
v prach padat peruť svou v nářku a lkání,
smutně ji vléci prašnou tou plání.

Odvětím: Toto pouhé je snění,
pojďme jen chvějným světlem tím dále!
Koupejme v křišťalném světle se dále!
To Sibylinské zářící chvění
plá Nadějí, Krásou dnes večer stále.
Hleď, zvedá se třesoucí Nocí, jdouc stále!
Můžem jí věřit, být ujištěni,
že dobře nás povede, bezpečně dále,
můžem tím světlem být ujištění,
že musí nás vésti dobře a dále,
neb nocí jdouc k Nebi se chví, zvedá stále!

Ztišil jsem Psychu, objal ji vřele,
zburcoval jsem ji ze smutných dum,
zmoh jsem roj pochyb jejich a dum
a dál jsme šli v konec mýtiny ztmělé.
V tom brána nám v cestě — mrtvých to dům,
to se svým nápisem mrtvých byl dům
a já děl: Sestro, na brány čele
co psáno tam nese ten mrtvých dům?
A řekla: Ulalum! Ulalum!
Toť hrobka tvé mrtvé jest Ulalum!

Hned stalo se mé srdce popelavé,
jak listí scvrklé a žluté v šeru,
jak listí zkroucené, žluté v šeru,
já děl: „To Října jitro bylo mhavé
a v téže noci, kdy beze směru
v posledním roku šel jsem zde v šeru,
s břemenem těžkým až sem v tom šeru;
v té noci, všech nocí nejhorší věru,
ký Démon pokoušel v tomto mne směru?
Poznávám Auberské pleso teď tmavé,
ty planiny mhavé v okolí Weyru, —
Auberské bažiny poznávám tmavé
kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru.“