Stránka:Meir Ezofovič.djvu/202

Bylo již úplně šero, ale v chatrči Abela Karaity nesvítilo žluté světélko malé svíčky. Nespali tu však ještě, neboť ledva Meir se přiblížil k otevřenému oknu, bylo v něm viděti štíhlou postavu Holdinu.

Pozdravili se na vzájem mlčky pouhým pokynutím hlavou.

„Holdo!“ pravil Meir tiše, leč kvapně, „nepotkala tebe žádná nepříjemnosť? Neučinil ti nikdo nic zlého?“

Dívka mlčela chvíli, načež odpověděla vzájemnou otázkou:

„Proč se mne na to ptáš, Meire?“

„Bojím se, aby se ti nějaká křivda nestala. Lidé počali o tobě mluviti.“

Holda poněkud pohrdlivě pokrčila ramenoma.

„Já na jejich křivdy nedbám,“ pravila; „vyrostla jsem spolu s křivdou, onať má sestra.“

Umlkla na chvíli. Meir se zdál býti neustále úzkostlivým.

„Proč je dnes tma u vás v chaloupce?“ tázal se.

„Nemám vlny ku přízi, a zejde se modlí ve tmě.“

V koutě jizby skutečně bublal třesavý hlas modlícího se Abela.

„A proč nemáš vlny ku přízi?“ tázal se Meir.

„Odnesla jsem Haně Vitebské a Sáře, ženě Berově, co jsem jim upředla, a ony mi nedaly žádné práce.“

„Řekly ti snad něco zlého?“ tázal se Meir kvapně.

Holda opět na chvíli se zamlčela.

„Lidské oči mluví časem věci horší nežli ústa,“ pravila klidně.

Nechtěla si zajisté stýskati aniž někoho obviniti.

Konečně může býti, že jí málo záleželo na tom všem, co se týkalo jí samé, a že duch její byl zaměstnán něčím jiným.