Stránka:Meir Ezofovič.djvu/114

„Proč jsi tehdy nepostavil nohou svých na bedra jeho a neučinils, aby byl poslušen tebe?“

Saul sklopil oči a mlčel. Cítil se vinný. Láska k vnukovi sirotkovi uváděla ho neustále na cesty hříchu.

Todros počal opět mluviti:

„Ožeň ho co nejdříve, neboť stoji psáno, když mladému člověku rostou vousy na bradě a tváři a on ještě nemá ženy, že duše jeho upadne v nečistotu… Duše vnuka tvého upadla již v nečistotu… včera jsem ho viděl o samotě s dívčinou…“

Saul nepokojně pozdvihl očí svých k Todrovi.

„Viděl jsem ho,“ pokračoval rabín, „na louce rozmlouvajícího s Karaitkou…“

„S Karaitkou!“ opakoval Saul hlasem plným úžasu a zděšení.

„Stál na břehu rybníka a bral jakési květiny z rukou jejích, a já jim četl na tvářích, že duše jejich planuly ohněm nečistým…“

„S Karaitkou!“ opakoval Saul znovu, jako by nechtěl věřiti sluchu svému.

„S kacířkou!“ pravil rabín.

„Se žebračkou!“ dodal Saul a pozdvihl energicky hlavy své. „Rabbi!“ zvolal, „nyní již naložím s ním jinak! Nechci, aby v stáří mém hanba vyžírala oči mé proto, že vnuk můj měl nečisté přátelství se žebračkami. Já ho ožením!“

„Potresci ho!“ zvolal rabín. „Proto jsem sem přišel, abych ti řekl, bys postavil nohy své na jeho bedra a pokořil pýchu jeho. Nelituj ho! Neboť shovívavost tvá bude velkým hříchem, jehož tobě Pán neodpustí. A nepotrestáš-li ho sám, já sám opru ruku svou na hlavu jeho, a budete pak všickni z toho míti velikou hanbu, a on takové neštěstí, že se rozsype v prach jako mizerný červ!“

Saul se zachvěl při těch slovech vyřčených hlasem hrozným. Přerozmanité city bojovaly neustále v prsou tohoto