Stránka:Meir Ezofovič.djvu/29: Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m odstraněno <references /> ve stránce bez referencí
Mykhal (diskuse | příspěvky)
→‎Proofread: vypadlé slovo
 
Stav stránkyStav stránky
-
Korektura:Nebylo zkontrolováno
+
Korektura:Zkontrolováno
Tělo stránky (pro transkluzi):Tělo stránky (pro transkluzi):
Řádek 23: Řádek 23:
„{{Prostrkaně|Assibe! assibe! assibe! dajge!}}“
„{{Prostrkaně|Assibe! assibe! assibe! dajge!}}“


Kolem smutného toho člověka tiše a starostlivě obcházela štíhlá postava ženina v květované sukni a v bílém závoji. Černé její oči často se naplnily slzami, a krok její byl tak opatrný a lehký, že ani perly, zdobily její šíji, nepřerušily nikdy jeho zádumy zněním nejjemnějším. Někdy Frejda pohlížela na muže s podivením. Smutek jeho ji rmoutil, ale nerozuměla mu úplně. Nad čím asi bědoval? Bohatství mu neubylo, děti rostly zdrávy, vše bylo jako
Kolem smutného toho člověka tiše a starostlivě obcházela štíhlá postava ženina v květované sukni a v bílém závoji. Černé její oči často se naplnily slzami, a krok její byl tak opatrný a lehký, že ani perly, jež zdobily její šíji, nepřerušily nikdy jeho zádumy zněním nejjemnějším. Někdy Frejda pohlížela na muže s podivením. Smutek jeho ji rmoutil, ale nerozuměla mu úplně. Nad čím asi bědoval? Bohatství mu neubylo, děti rostly zdrávy, vše bylo jako

Aktuální verze z 4. 2. 2021, 22:30

Tato stránka byla zkontrolována

zármutku. Vešed do domu svého, ztěžka usedl na lavici, a podepřev hlavu rukou, vzdychal hlasitě.

Frejda stála před ním smutna, znepokojena, leč ticha a trpěliva. Nesměla se tázati. Očekávala, že muž na ni pohlédne a sdělí s ní příčinu svého zármutku. Konečně pozdvihl k ní zrak mutný a smutný, řka:

„Vše je ztraceno!“

„Proč ztraceno?“ zašeptala Frejda.

Herš pohnul rukou, jako by představil pád těžké věci.

„Rozpadá-li se budova na kusy,“ pravil, „trámy padají na hlavy těm, kdož v ní bydlí, a prach zasypává oči…“

„Ovšem,“ přisvědčila žena.

„Jedna velká budova se rozpadla… trámy spadly na všecky velké úlohy a velké práce naše, a prach zasypal je… na dlouho!“

Potom povstav, pohleděl na Frejdu očima, v nichžto leskly se velké slzy, a dodal:

„Musíme schovati závěť Seniorovu, neboť ona opět k ničemu se nehodí… Pojď, Frejdo, schováme ji velmi hluboko… snad ji nějaký náš pravnuk bude hledati a nalezne ji…“

Od toho dne Herš patrně stárnul. Oči jeho hasly, záda se shrbila. Často sedal kolik hodin na lavici, nachyluje se celou postavou z boku na bok, hlasitě vzdychaje a zticha opakuje:

Assibe! assibe! assibe! dajge!

Kolem smutného toho člověka tiše a starostlivě obcházela štíhlá postava ženina v květované sukni a v bílém závoji. Černé její oči často se naplnily slzami, a krok její byl tak opatrný a lehký, že ani perly, jež zdobily její šíji, nepřerušily nikdy jeho zádumy zněním nejjemnějším. Někdy Frejda pohlížela na muže s podivením. Smutek jeho ji rmoutil, ale nerozuměla mu úplně. Nad čím asi bědoval? Bohatství mu neubylo, děti rostly zdrávy, vše bylo jako