Staroskotské ballady/Dva havrani: Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Smazaný obsah Přidaný obsah
Shlomo (diskuse | příspěvky)
transkluze
 
oprava vložení {{Textinfo}}
Řádek 7: Řádek 7:
}}
}}
{{Textinfo
{{Textinfo
|TITUL=Dva Havrani
|TITULEK=Dva havrani
|TITUL-ORIGINAL=The twa Corbies
|ORIGINAL=The twa Corbies
|AUTOR=
|AUTOR=
*trad.
*trad.

Verze z 15. 9. 2017, 11:02

Údaje o textu
Titulek: Dva havrani
Autor:
Původní titulek: The twa Corbies
Zdroj: Soubor:Ladislav Quis - Staroskotské ballady - 1900.djvu, str. 73—74
Vydáno: Praha: J. Otto, 1900
Licence: PD traditional
PD old 70
Překlad: Ladislav Quis
Licence překlad: PD old 70
Index stran

XII.

Dva havrani.

(The twa Corbies.)

(Child III. 61.)

Tuto balladu uveřejnil W. Scott poprvé ve svých »Minstrelesy«; variant její, otištěný nejdříve v Ritsonových »Ancient English Songs« II. 53 pod názvem »The three Ravens« (Child III. 59) jest u nás znám z překladu Čelakovského. (Viz »Tři havrani«, »Fr. Lad. Čelakovského sebrané spisy«, I. L. Kober 1891, I. 449.) Ovšem leží podobnost obou písní více v náladě; co do obsahu srovnávají se jen v tom, že si havrani, hledající svůj pokrm, vypravují o zabitém rytíři, o jeho psu, sokolu a družce; ale kdežto tito v balladě zde přeložené zabitého opustili, chovají se ve »Třech havranech« právě naopak.

Zajímavo jest, že balladu »Dva havrani« Čelakovský rovněž přeložil, ale nikoli z originalu, bezpochyby jemu neznámého — nýbrž z ruského zpracování Puškinova. zařadiv ji ve své Anthologii (Sebrané spisy I. 375) mezi skládání ruská. Zdá se, že Čelakovský pokládal báseň tu za původní práci Puškinovu, ačkoliv tato, aspoň nyní, v sebraných Spisech tohoto (изданіе Ф. Павленова IV 123) výslovně uvedena jest jako »Шотландская пѣсня«. Puškin, který seznal as balladu tu z vydání Waltra Scotta (1802—1803), převedl ji zcela volně a dal jí ruský lidový ráz; psa vyměnil za koně, vynechal poslední dvě sloky; též formu dal básni zcela jinou. Tento (Puškinův) překlad datován z r. 1828.

Když sám a sám jsem druhdy spěl,
dva havrany kvílet jsem uslyšel;
z nich jeden k druhu svému hles’:
»Kam obědvati půjdem dnes?« —

»Tam za starým valem drnitým, hleď!
tam leží rytíř, jenž zabit byl teď;
a nikdo to neví, že leží tam,
než choť jeho, sokol, pes jeho sám.

Však na honbu šel jeho pes,
a sokol ptáky domů nes’,
a choti jeho druh jiný již vhod;
tak budeme míti chutný hod.

»Ty na bílý mu sedni vaz,
já vyklnu modré oči mu zas;
a kadeří ze zlatých vlasů tam
si pokrejem hnízdo, až olysá nám.

»Snad mnohý povede pro něho žel,
však nikdo se nedoví, kam on šel;
a přes bílé kosti, přes holý hnát,
věk věků bude vítr vát.« —