Romance dvě, a tuze pěkné

Údaje o textu
Titulek:	Romance dvě, a tuze pěkné
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. 416–417. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ta první

Co to vzdychá, heká, kašle
        po ouvoze?
Jede svatba, starý s starou
        v krytém voze.

Ona na hlavě má čepec
        samou mašli,
by ji mezi babicemi
        kněží našli.

On zas v spodkách flanelových,
        v zimní čubě,
kolem hlavy rozmarýnu,
        citrón v hubě.

Ta druhá

Holka se kaboní, začasto zavzdychá,
a on jen chvilkami dýmku si rozdmychá.

„Každý hoch holce své ňáký dá prstýnek,
nějaký řetízek, pěkný v něm kamínek!“

„„Prstýnky, kamínky, samé jen mámení,
slunce je ve světě nejdražší kamení.
Prosím všechny svaté: Sundejte je s nebe!
až to udělají, okrášlím jím tebe.““

„Města by zvrátili, krámy by vybili,
aby si holku svou klenotem zdobili!“

„„Bodejť by všechny ty protivné oškleby
neměly šperků a klenotů potřebí!
Ach to mne tak bolí, proto nemám spaní,
že ty nemůžeš být ještě hezčí ani!““