Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Posvícenská mše

Údaje o textu
Titulek:	Posvícenská mše
Autor:	Ladislav Quis
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 65–78. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Silnice ta od formanů prokleta
tisíckrát, ač přímo k nebi míří.
Nadšen pro ni byl by leda poeta,
který v slastech nezažitých hýří
a na měkkém drnu leže, zdola
divá se, jak namáhavě kola
vozu formanského vzhůru spějí;
vozka hřeší na původce její,
skřivánkové na jaře v to pějí.
Pod vrcholem, u samého temene
náhle zdá se, že se tratí v skále.
Jdešli, těsným průkopem tě prožene
a v kraj jiný uvede tě v mále.
Stanul jsi tu na obrubě kotliny
posadil se znaven pod kamenný kříž.
Vrchy lesnaté kol trčí dál i blíž,
dole řeky vidíš hadí průviny.

Ticho nahoře. Však poslyš! Hlahol zvonů
zaléhá sem z hloubi. Odkud ? Pohleď jen,
pod vrchem se, že bys přehled’, krčí
bílá vížka, pod ní kostelíček zas.
Ještě níže, na úpatí sklonu
k domku domek, chatrč ku chatrči
tulí se, jak ovčák by tam stádo pás’.
V středu zámek se zdí oprýskanou,
nad níž sedlaný se hrdě zvedá krov,
za ním pivovar, kde nouze o várky,
pak už nic, leč pastouška tam stranou.

To je staroslavný městys Chudákov,
listinou jenž králem Janem danou
obdarován čtyřmi v roce jarmarky.
Teď tam zvony slaví, a to není
pro lecjakou snad jen všední příčinu.
Vizte! Kouř se valí ze všech komínů
ku cti zítřejšího posvícení.
Jaký ruch to budí v Chudákově!
Posvícení! Co je v tomto slově
radostí a plesů, nadějí a snů
pro mládež i staré! Žádný z ročních dnů
nečekán a nevítán tak vřele,
vždyť tu šťasten každý chce být cele.
Hosté, hody, hudba, zpěv a hlučný rej —
kdo chceš býti vesel, k Chudákovu spěj!

Ano k Chudákovu! To se řekne!
Právě z Chudákova semo přichází
starý pán, a pod kříž stoupna v nesnázi
čapku s hlavy ustarané smekne.
Chladný vítr ze strnišťat vane
v šediny mu zřidlé, pocuchané,
on však nedbá. Nakloněnou maje
k zemi starostmi i stářím svadlou tvář,
bručí zpěvy cizí v našich dědinách,
cizí slova jakás plná taje.
Pravá ruka do taktu se kývá,
levice pak pod šosem se skrývá,
hledajíc tam skrytou ve kapsář
přítelkyni v nouzi, hnědou sandavku.
Družku věrnou, pevnou — totě slovo! —
nerozdrtí kolo formanovo.
V lůně jejím nikdy nevyčichne
tabáček a v popel nevysychne.
A čí nos ji zvětří, ani na dávku
nečeká a jako z děla kýchne.

Již ji našel, otevřel a hbitě
třemi prsty kořisť nosu v oběť nes’.
S rozkoší ten vssál ji okamžitě.
A jak hrom, když v pustý zaburácí les
ze hrozivě valících se oblaků,
zavzněl výbuch, že by z něho hanbu
věru ani Perun sobě nečinil,
spíš by kantor hromovládce zastínil.

V odpověď zní z šera: „Pozdrav pánbu!“

Kantor vzhledl. Obrysy se nejasné
na něj z přítmí — až z nich strach jde — noří.
Na kratičkých nohou břicho úžasné
široké i plece. Divný opak tvoří
k tomu štíhlý, dlouhý, nachýlený krk,
na němž hlavička jak makovička.
Volný má to krok, jejž doprovází hrk.
V učiteli duše polovička.

„Každý dobrý duch chval Hospodina!“
Zvolal zblednuv, ku kříži se vina.

„Na věky až věků, pravím, amen,“
odpovídá zjev mu smíchem veselým.

„Vy to, pane bratře?“ hlasem rozchvělým
chudákovský učitel se táže.
„Nu, již uleknutí toho neželím,
příchod váš mi s duše svalil kámen.
Je to nápad! Na záda sám váže
velebnou si basu! Však jen když jste sem
s „káčou“ přišel tvrdit naši muziku.
Naše nebožka, kéž dřímá sladce,
za své vzala u muziky v hádce.
Zdar teď jist už našemu je podniku,
mše to bude krásná, k podivení všem.
A teď pojďme! Vždyť už pozdní chvíle,
a vy hladov, žízniv po cestě jste as —
z Kozobud sem horácká je míle.
Pojďte, žena čeká s večeří juž nás.
A tu basu dejte, ponesu ji sám.
Nechcete? Nuž, nesme aspoň spolu,
však se nyní věru dobře půjde nám
za hovoru stále s vrchu dolů.“

Sestupují. Oba nesou basu,
chudákovský napřed, v zadu z Kozobud.
Světla vstříc jim kynou v milém jasu
z městečka a vítá zpěv a zvuky dud.
Chudákovský vypravuje cestou
o přípravách velkých k posvícenské mši,
kterak chodil jako za nevěstou
ode školy k škole. Teď však nejlepší
že si hudebníky zjednal z třídně,
ba i zpěvačku že získal z Vídně,
na blízku jež léto tráví u strýce.
Zakládá si, vidno, na ní nejvíce.
Hlas má jako s nebes anděl zrovna,
vložku zazpívá prý od Beethovna.
Od Vitáska mše. To bude krása!
Pomyšlením jeho duše jásá.
Domácí že síly stejně zdatny jsou,
rozumí se. Nebe zplesá božskou hrou.
Ukážou, že zde též něco svedou,
velebníčkům, pánům, kteří sjedou
z dálky se i z blízka, ba pan vikář sem
zavítá též, jaká česť to všem!

Dřív, než řeč tu, skončili svou dráhu.
Již je učitelka vítá s prahu.

 * * * 

Jasné, chladné ráno. Hlahol zvonů,
davů vystrojených šumot v řadách bud.
Žebrák ukazuje zmrzačený úd
podle cesty sedě v lidu shonu,
úpěnlivým hlasem vřeště otčenáš.
Zde pak serbus, bdělá města stráž,
s kosinkou si hrdě vykračuje
u vědomí úřední své váhy.
Však tu dlíti čas nám nestačuje.
Neradi ač, přec spějeme záhy
ku kostelu a po schodech točitých
na kruchtu již vstoupili jsme těsnou.
Ejhle chaos, zmatenici děsnou
kolem pulpitů a varhan bočitých!
Dole v chrámu vystrojeném ticho.
Zde však šumné šukání, zde rachot, ruch,
laděných zvuk nástrojů zní licho,
šustí partesy a v měchu hučí vzduch.

Táhlé „a“ se z útrob varhan dere,
na housle tam kdosi kvintu bere,
rány v kotly temně duní z pozadí,
basa zabručí a trubka vřískne,
prostořeký klarinet si pískne,
kluků zpěvný sbor kdes v koutě dovádí.
Chudákovský učitel v tom tlumu
věhlasný jak vůdce vévodí a pán,
moci své si vědom, svého umu,
rudý nos mu září, ač jest ušňupán.
Kostěnými okuláry obzírá
armádu svou, měří přísným hledem
drobnou mláď, však vlídný úsměv rozstírá
po tváři se jako mraků středem
proniknuvší luny jas, když otáčí
k řadám spojenců se, ochotníků.
Ruce tiskne, pikslu dává, díků
medem oplývá a div že postačí
vítat pány bratry hubičkami.

V středu kůru vystrojené dámy
vidná líc, ni hezká, ani nehezká.
Toť ta, jak děl Chudákovský, nebeská
zpěvačka je z Vídně. Sotva uráčí
mrknout okem, již se kůru vládce
po rozkazech jejích táže sladce.
Hned jak přišla, stará pro ni lenoška
z sakristie přinesena schválně;
sedla do ní jako triumfálně,
a mdle zase, bezvládně jak nebožka.
Spíraje se o lenošku nedbale
k ní se mladík sklání, sklíčko v oku,
které z bledé tváře hledí ospale.
Modní temný kabát těsně k boku
přiléhá mu. Černý, krátký vous má, vlas,
k tomu tváře „intresantně“ bledé,
k uchu dámy rety sklání, tlumí hlas,
důvěrně i tajemně si vede,
jako by šlo nejmíň o tajemství státní.
Mnohé ucho napíná se na zvědy,
mnohé oko zpytuje je pohledy,
avšak přítomni jsou také lidé špatní,
podezřivi, kteří v duchu hádají,
co „té z Vídně“ mladík v ucho lepí,
že jsou nové jako staré klepy,
jež on sbírá namáhavě po kraji.

Volný kruh je kolem z Vídně cizinky,
ostatní se tlačí ochotníci.
Za půlmistrem nafoukaných lící
učitelův mládenec se prostinký
skrývá stydlavě, s ním skromný stejně
řemesníček skrčuje se do koutu.
Drobné zpěvačky tam stranou v hejně
štěbetají, smějí se a z kornoutu
při tom pilně pomlsují cukrátka.
Známý nám již basař u pulpitu
rovněž jako jeho nástroj buclatý
usmívá se na svět plnou tváří.
Blíže něho v poctivicích na vrátka
ve kaputu modrém, dlouhém na paty,
hubený jak tyčka, plný citu,
který z modrých, smutných očí záři,
dumá nad svou flétnou panský zahradník,
počestný to vdovec vlasu prokvetlého.
Nebožce, jak nectné tvrdí huby,
jež dřív byla v zámku komornou,
za hraběcí lásku převzornou
milostivě dán byl jako náhradník
z poručení chlebodárce svého.
Ta ne jeden, dva prý zlaté zuby
kromě ctností přinesla mu do věna.
Její vádou budila se ozvěna
v starém parku od rána až k noci.
Trpěl mlčky, až mu ku pomoci
po let řadě přichvátala hodná smrť.
Neprch’ smutek od něho jak plachý chrt
ani potom. Manžel milující
poslední česť drahé polovici
neslýchaným vzdal až dotud skutkem:
za křížkem hned s muzikanty kráčel,
na flétnu hrál, slzami ji smáčel
pochodem jda vážným se svým smutkem.
Za nim hleďte paní hořké ctitele!
Rudý nos mu září jako svíce,
divý knír a divočejší kštice.
Hřmotné údy ve vojanském kroji,
šedesátku ač má dobrou na těle,
hruď mu široká se zdouvá chloubou,
že jak druhdy Israel v zdi Jericha,
i on trčel v nepřítele s troubou.
Často sobě z hloubi duše povzdychá,
mní, že není po zásluze vážen.
V neděli však za to bývá blažen,
na kruchtě když po vojansku stoje,
umění své vlévá do nástroje
plechového, avšak ještě více
osvědčuje svoje zdravé plíce.

Vizte, co se vzadu vrtí tam?
Jako kropáč nejsvětější hlava,
divě jiskří očka popelavá,
ohání se prudce paličkami.
Kdo ten zuřivec je — pán bůh s námi!
Upokojte mysl, toť pan mistr Potěh sám.
Jindy do kůže on píchá ruče,
dnes však, běda kotlům, do ní tluče
jakby ze msty, k ulevení žluče.

A kdo ten, jenž jako tyč se sklání
ku břicháči? Šedý vlas kol skrání
visí mu jak starý došek při uchu,
ret i chřípě lačně lapá po vzduchu,
dech pak jemu táhlým hrdlem chvistá
z hrudi vpadlé. To je tenorista,
takto však, když není posvícení,
ba což více! když ni svátek není,
krejčovským je mistrem. Cvalík plný zdraví,
se kterým pan mistr tak se mile baví,
je pan starý; hlučný mocný hlas
prozradil, že v Chudákově zpívá bas.

Zvolna naplnil se kostel. Chudobný
boží stánek to, kde různé slohy,
které v Čechách druhdy vládly, nezdobný
komisní um a vkus přeubohý
v nelad spojil, že až hrůza zříti.
Okny polo zazděnými svítí
slunce na stěny jen holé, očadlé
objevujíc jejich sešlosť zraku.
V koutě tam se skryla havěť draků,
a tam zase, omítky zpod opadlé
roseta se gotická nám jeví.
Vše to kryje místo klenby dávných dob
studem rozpukaný z lepenice strop.
O oltářích, nedělejme zmínky,
parukové to jsou kudrlinky.
Chrám už pln jest. Hlava vedle hlavy,
že by jab’ko nepropadlo davy
duší zbožných z celé kolátury.

Jaký pohled na tu tíseň s hůry!
Na stupínek učitel se staví
hledě bystře k dveřím sakristie,
až se oko napjaté mu omží.
Tam již kluci ministranti v komži
číhají. Z nich jeden, missál v náruči
chovaje jak děcko, stále sebou šije.
Jiný nedočkav, až se mu poručí,
řemenem si pohrává, jenž visí
ode zvonce u dveří, a pohlíží
s tváří, v níž se divně spolu mísí
vážnosť se čtveráctvím, kradmo ku mříži.

Sotva k člověku se štěstí přiblíží,
již se zase shledá s jeho koncem.
Kluk trh’ sebou náhle a pak zvoncem,
po prvé — a po druhé — a po třetí.
A než zvuk se plným chrámem rozletí,
zazní ryčně s kůru, hromu náhrada,
chvějícím se vzduchem slavná intrada.

V ornátech co zlatoskvoucích kněží
k oltáři se blíží, starý učitel
k varhanám si mnohohlasým sedá.
Kalkant na měch skočil, pod zátěží
ten se níží s ním a zase zvedá,
na druhý kdy přesunul se. Buditel
zvuku, vítr, ve stroji už hučí
a než trub a kotlů bouřný dozněl hlas,
akordy již plné chrámem zvučí
mohutně jak orkán, jako příboj zas.

Ale mistr, jenž ty zvuky budí,
v slasti dítek svých se nezdá tonouti,
čím víc plesají, tím víc se kormoutí,
čím se těší víc, víc on se trudí,
hněv jím zmítá, krev mu v tváře pudí.
Klučík po každé mu stojí straně
a on volá, ne on vrčí na ně:
„Tondo, kvintu!“ A zas: „Vašku, mixturu!“
Náhle ruku vznes’, cos plesklo po kůru,
jako dlaň když hlavu zasahuje.
Moldánky, hle, Vašek natahuje
ku pianissima smutně průvodu,
předehru jimž mistr přelahodně
zakončuje, přes tu malou nehodu,
že mu lelkující Vašek vhodně
nezastrčil rejstřík.
                         Však již v národu
muzikantů veselém se jeví
nedočkavý ruch. Již nástrojů se vše,
hrát co mni, chápe. Chlapci, děvy
o partesy se již rozdělili.
Dychtiv každý čeká na tu chvíli,
jich až hudba, jejich krásné zpěvy
zahájí tu slávu posvícenské mše!

Ztichly varhany a regens-chori
s houslemi se staví před své sbory.
Zkušený jak vůdce svoje voje
ještě zkoumá před početím boje,
tak i kantor věrných zkoumá řady,
a když nezří mezery ni vady,
vypjav se, co stačit může postavou, —
mávnul odhodlaně smyčcem nad hlavou.

Rozletly se chrámem zvučné hlasy,
rozkochaly davy kouzlem krásy.

Plesáli tam dole na sta duší,
k výši letíc, hudbo! na perutech tvých,
na kruchtě se za to v potu tváří svých
po pozemsku lopotí a kruší.
A ta žízeň, která hrdlo suší,
myšlénky tak mnohých vábí, zda to hřích?
A v tu žízeň dole z krčmy vpadá smích.
Ale marně! Není uniknutí.
Jako tyran střeží každé hnutí
ne jen těla, než i mysli kůru pán.
Hledem velí, napomíná, nutí.
Běda vinníku, ton falešný když hrán,
běda mu, kdo noty pod pult hází,
či snad s taktem vešel do nesnází,
forte hraje, „piano“ když povel dán.
Zpěváci a houslisté se třesou,
zvlášť ti malí, na jichž hlavy nesou
nejprve se — na odpor vší fysice —
žhoucí blesky páně, hromů tisíce.
Samý vztek švec v duté kotly tříská,
dráb do trouby z plných tváří vříská,
zahradník pak nade fletnou nyje.
A co kutí basař? Basař? Pije!
Věru! Odkud vzal ten plecháč dlouhý,
po němž soused mžhourá očkem touhy,
z něhož pivná vůně páchne kolkolem?
Zázrakemli pramen vytrysk na holém
tady vrchu? Ne, to nápad pouhý
muzikantské duše. V basy útrobu
schoval on ten poklad, a když trápí
žízeň hrdlo vysmolené, nádobu
spásnou kradmo z káče vydobývá
dvířkami, jež zadek její skrývá,
a pak chutě ret svůj v nektar stápí,
ovšem jenom když má velké tacet.

Zře to mistr Potěh, bledne závistí,
kůže bubnů zle to musí splácet.
Však on také budoucně si zajistí
taký doušek za větrem a kdyby
třeba kotel — — Jaké však to vnuknutí?
Teď tu velká pausa. Honem, honem!
Jenom kuráž, jenom žádné chyby!
„Jeden, dva“ a „jeden dva“ — již sklonem
schodů sběhnul, noha sotva v dotknutí
prodlí na zemi. Jak pták, kdy zvedna
do výše se letí přímo ku cíli,
letí mistr, cestou štulce rozdílí,
při tom „jedna, dvě“ vždy čítá, „jedna,
dvě“ a „jedna, dvě“ zas. V krčmu vráží.
Davem k nalévárně mocnou paží
dere se, a čítá stále: „Jedna, dvě.“
A již před svatyní nohou v zemi tkvě
vždycky rázem první, druhou, třetí
sklenku prázdní. Pak zas nazpět letí
s navlaženou dušičkou a počítá:
„Jedna, dvě“ a „jedna, dvě“. Však točitá
krutou mu jest mukou cesta do schodů.
Tři jen takty zbývají mu pouze,
ačli nezmýlil se. Nohy dlouze
rozhupuje, po dvou bere schody,
na bojiště chvátá v rychlém pochodu.
Již jak puma, ovšem beze škody,
na kruchtu a v hudby souzvuk vpadá
přesně tak, jak skladatel to žádá.

Zatím krejčík tenorista v koutu
zdatně provozuje svoje umění,
přirovnati lze jej ke kohoutu,
když se na úsvitě dává do pění.
Oči mhouří, šíji natahuje,
a co z hrdla, z bezzubých úst vychází,
strašidla i duchy bez všech nesnází
zahnalo by za půlnoční chvíle.
Umělec ten věru krásně kokrhá,
srdceryvně, třesohlase kvíle.
Jenom „a“ jej trápí. Že jej potrhá,
myslil bysi, tvář mu jindy bledá
zarudne, a hlavu mu to zvedá,
prsa pnou se, prohýbají záda.
Vitásku, ach, co to na něm žádá,
pro bůh, muzikantský vrtoch tvůj?
Zahyneli z toho, jeho vrahem sluj!

Jinak soused, tučný sládek strádá.
Rozplývá se v sádle, supá jako měch,
a hlas jemu z prsou mohutnějších všech
jak zvon hučí as tak stocentový.
Bílé ze všech nějradší má noty,
na nich si jak na pohovce hoví.
První slovo v sboru vede jeho bas.
Sám král pouště, slyše mohutný ten hlas,
strachem vzal by na ramena boty.
Tenké hlásky v hlasů starých davu
dovršují virtuosní vřavu.

Ale odkud skřek ten přežalostný
uši zděšené i ledví proniká,
ostrými je poraňuje ostny?
Lesem jeda a jej slyše, koníka
pobodl bys, ku pomoci kvapil
nešťastnici, již snad zbůjník lapil.
Zde však hledíš moudře uhnouti se dál.
Zpěvačka to, primadonna zdejší,
pěje, dnes má chvíli nejšťastnější.
Však ukáže oné z Vídně sokyni,
umění že také u nich kvete!
Jestli může, nuže ať ji zastíní,
ji, jež v službě kůru dlouholeté
vydobytou slávu zadat nemíní!

Mše jde dále. Gloria i s kredem
odzpívány, odehrány převzorně.
Kapelník se s prosebným již hledem
ku zpěvačce z Vídně blíží pokorně.
Ta, co druzí zpívali a hráli,
s průvodcem svým bavila se výborně;
vtipkovali, ostatním se smáli.
Čím však chvíle víc a víc se blížila,
v které ona uměním svým měla
korunovat slavné dílo dnešní,
tím míň lidé kol jí byli směšni.
Stávala se vážnou, ba se chvěla,
jakoby ji starosť náhlá ztížila.
Roztržitě poslouchala šviháka,
svitkem not si křečovitě hrála,
povstala, zas sedla, zase vstala,
oknem sledovala spěšná oblaka.
„Stuartku“ snad při tom citovala:
    „Mračna, vy kvapící větrnou poutí!
    S vámi kdo putovat moh’ by, kdo plouti!“
Pak zas, jak by unavena, vzhůru
k stropu zvedla zraky svoje unylé
k malbě, která se tam zachovala.
Hle! tam andílkové ve hře rozmilé
jak by v posměch počestného kůru
v květu rajských luhů spolu skotačí!
Naháček tam rusý sobě otáčí
bandalír kol beder, od nichž visí
kordisko; druh klobouk jemu čísi —
na něm péro dlouhé vlaje ku zemi —
na hlavičku dává. V trávě pod těmi
jiný čtverák zajíce zas pase.
Před líčkem si vějíř rozstíraje
shlíží s oblačného břehu kraje
na kruchtu a radovati zdá se
z lidských trampot zde a rozpaků.

V tom se končí oddíl. Jak by s oblaků
spadla, hledí dáma na kantora.
Zdá se jí, že z dáli děl k ní jakýs hlas:
„Offertorium“ a „Vaše vložka“ zas,
nechápe však. Bledne jako chorá,
závrať pojímá ji; oko matně bloudí,
bezděčně not podaných se chopí.
Zdá se jí, že ve vlnách se topí,
které na ni z varhan mocným tokem proudí.
Rosa chladná vstupuje jí na čelo,
náhle se jí před očima zatmělo,
zrak jí hasne, vědomí již ztrácí,
v mdlobách příteli se v náruč kácí.
Ten jen chladně řekl: To je z toho,
že tu vedro jest a lidí mnoho.

Jaké leknutí to, rozpaky a shon!
Věru, kdyby náhle požár hlásal zvon,
nevzbudil by větší strach a zmatek.
A zde o větší jim běží statek
než můž’ oheň strávit, běží o jich česť,
jež ta tam, když se mše nepodaří.
Ale mužem celým kapelník tu jest,
mužem, jako byli naši staří.
A co druzí ještě stojí bez rady
u varhan již sedí, a jak bez vady
vše by bylo, tak, jak mělo býti,
duchy v stroji dřímající vznítí
všecky ku pomoci, jako čaroděj.
Již se druzí pamatují. S chutí
nástrojů se chápou, ani vidí jej,
vůdce svého, kterak osud nutí
nepřející, jak jej přemáhá.
Kdož ví dole, co se tady kutí,
nikdo nepostřeh’ snad ani hnutí.

Zatím původkyně zmatku neblahá
vymknuvši se z náhlé mdloby spárů,
odnesena tiše do kočáru,
jenž ji rychlým letem nese plačící
s těšitelem seladonem ku strýci.
Posléze se všichni ještě těší,
bez pomoci cizí mši že provedli,
vždyť kdo na Vídeň svou naděj’ věší,
posléz vždy svou škodu dohledli.
Mše sic’ bez vložky je od Beethovna,
však to bude všem as jedno zrovna,
nikoho as pro to srdce nebolí.
A již „Sanctus“ plesně z kruchty hlaholí.
Ale šotek jakýs od té chvíle
škádlivý svou zvůli tady provádí,
brzo trhá struny potměšile,
tu zas hlasy pěvců ladné rozladí.

 * * * 

Bohu díky! Konec mše se blíží,
chvíli jen se držte, vyhráno už jest!
Každý cítí s prsou klesat tíži,
an kněz pěje táhle: „Ite missa est.“
Však co to? Vždyť po dávném teď zvyku
kotly mají naposledy v ryku
intradou se zvučnou s trubkou ozvati,
ale mlčí! Na zad všech se oči
obracejí. Mistr Potěh točí
tam se kolem bubnů, zdá se hledati.
A co hledá? To, co v této chvíli
nejnutnější ze všech věcí, paličky.
Ty však jsou ty tam! Ten šotek maličký,
který celou krásnou mši byl zhatil,
zdaliž i je kradmo neuchvátil?
Ach, co počít ? Okamžiky pílí,
vteřiny již ku rozmyslu není,
kde jest nástroj, který náhradu by dal?
Však tu ševci v oku blýskne cosi.
Na zem již si sedá na své šosy
a než bysi mohl napočítat tři,
bosonoh tu stojí, vítězně kol zří,
za holinky drže svoje boty,
tluče jimi v kotly podle noty.
A dráb, raduje se spolu ze zdaru,
ryčnou v rachot bubnů mísí fanfaru.

Poslední tak nesnáz’ přemožena.
Po mši jesti. Chuďas kalkant stená,
leza s měchů, všecek mokrý jako myš.
Kruchta prázdna jest a z venku hučí, slyš,
zvony zvoucí k modlitbě a kvasu.
Vizte v koutě opuštěnou basu
na bombardon lesklý družně podepřenou,
tam zas, ejhle, s houslemi skříň otevřenou,
památku to z dávno zašlých časů.
Zvony mlčí. Ticho, chrám je pustý.
Jaké však to šepty, jaké šusty?
A ten smích, jenž jako stříbro zvoní,
lidskými zda může zníti ústy?
To smích andílků těch, kteří kloní
z luhů rajských na stropě se dolů.
Na kruchtu teď prázdnou pohlížejí
čtveračivě, smějíce se vesele,
ozvěna se budí od hlaholu.
Muzikanti, radujte se spolu,
úlohu svou provedli jste přeskvěle;
nad vámi se radují a smějí
přece na výsostech sami andělé.