Stránka:Jaroslav Vrchlický, Maxmilián Pirner - Démon láska - 1893.djvu/7: Porovnání verzí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skim (diskuse | příspěvky)
OCR + odstavce.
 
Skim (diskuse | příspěvky)
 
Stav stránkyStav stránky
-
Korektura:Nebylo zkontrolováno
+
Korektura:Zkontrolováno
Tělo stránky (pro transkluzi):Tělo stránky (pro transkluzi):
Řádek 1: Řádek 1:


<i>Jeho říši, jelm vla'du, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou předva'dí umělec v řadě svýclí obrazů. S vědomým úmyslem pominul M Pirner, oč před ním tolikra'te jiní se pokoušeli: se štětcem v ruce pustiti se v za'vod s umělcem, který slovy v jednotněm ději vylic'uje moc La'sky. Konečným a při tom jediným cílem jelm bylo vytvořiti v mezíclz sve'lm umění obrazy viditelnýclz tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu roma'nový děj některé lzistorie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jiclz la'sky, ale staví před na's obrazy, díla malířskělm umění, v sobě uzavřene', vždy o sobě cele' a samostatně, žajr novou strunou znějící a co v každe'm clztěl říci, pověděl take' cele. ?ako pravý umělec nezaujíma' M Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko clzladne' objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jelm subjektivní myšlení a cítění. ?elm zřetelně stopy postřelzneme v povaze zvolene' la'tky a ještě mno/zem důrazněji vynika' na povrclz v učiněne'm výběru, v počtu a vza'jemne'm poměru výjevů světlem proniklýclz a za'šeřím i tmou obklopenýclz. Karakter tlzematu, na'lada jednotlivých sce'n, převalza melanc/zolie a tragíky nad prostým, křišťálově průlIledným štěstím v životě la'skou polznute'm je při tom výslednicí tvořive' pra'ce, na níž ma' stejný podíl životní na'zor jílosofa, vzlet ba'sníka a cit a uvalza malíře.
<i>Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a&nbsp;milou, však častěji žaluplnou a&nbsp;krutou předvádí umělec v&nbsp;řadě svých obrazů. S&nbsp;vědomým úmyslem pominul M.&nbsp;Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem v&nbsp;ruce pustiti se v&nbsp;závod s&nbsp;umělcem, který slovy v&nbsp;jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a&nbsp;při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v&nbsp;mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a&nbsp;barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a&nbsp;strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v&nbsp;sobě uzavřené, vždy o&nbsp;sobě celé a&nbsp;samostatné, vždy novou strunou znějící a&nbsp;co v&nbsp;každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M.&nbsp;Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko chladne objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a&nbsp;cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v&nbsp;povaze zvolené látky a&nbsp;ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v&nbsp;učiněném výběru, v&nbsp;počtu a&nbsp;vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a&nbsp;zášeřím i&nbsp;tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a&nbsp;tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v&nbsp;životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a&nbsp;cit a&nbsp;úvaha malíře.


Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že !Il Pirner jest umělec malíř, ktere'mu je člověk o něco více nežli předmět o několika barevnýclí skvrna'clz, bytost jen potud živa', pokud se zevním, jj/sickým polzybem prozrazuje. ?elm umělecka' snalza lzledí postilzuouti a poclmpiti, co v 'te'to bytosti se děje u vědomí, že její vnitřní život vyvíra' na venek v jejím výraze, polzybu a jedna'ní. A činí tak se zdarem, nebot' odtud jde, že všiclzni jelm lide', štěstím oza'ření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejiclí plní, co přivedlo je v okolnosti v te' clzvíli, kdy umělec je postřelzl a jick 'zjev zaclzytz'l. ?e patrno, kterak s nimi za'roven cítí, jaký lzluboký soucit ma' s těmi, kdo klesli pod tílmu va'šně anebo i životem zaplatili žlzave' její obejmutí, kterak clza'pe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejiclí bla/za. V tomto intensivním proniknutí la'tky, v te' vřele' u'časti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajiste' příčina, proč všeckny ty výjevy La'skou zbuzene' a vyvolane' dovedou upoutati za'jem na'š a proč budí v našem nit7u olzlas svojí na'lady.
Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a&nbsp;vysvitne, že M.&nbsp;Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o&nbsp;něco více nežli předmět o&nbsp;několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním, fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a&nbsp;pochopiti, co v&nbsp;této bytosti se děje u&nbsp;vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v&nbsp;jejím výraze, pohybu a&nbsp;jednání. A&nbsp;činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v&nbsp;žalu a&nbsp;bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v&nbsp;okolnosti v&nbsp;té chvíli, kdy umělec je postřehl a&nbsp;jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s&nbsp;nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit s&nbsp;těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i&nbsp;životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a&nbsp;jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V&nbsp;tomto intensivním proniknutí látky, v&nbsp;té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a&nbsp;vyvolané dovedou upoutati zájem náš a&nbsp;proč budí v&nbsp;našem nitru ohlas svojí nálady.


Celistva' umělecka' jednotnost každe'lm obrazu o sobč všady doclza'zí jasně/zo výrazu. At'jedina' jen postava, at' cele' skupiny objevují</i>
Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o&nbsp;sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, celé skupiny objevují</i>

Aktuální verze z 29. 11. 2016, 20:31

Tato stránka byla zkontrolována
III.
ÚVOD.


Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou předvádí umělec v řadě svých obrazů. S vědomým úmyslem pominul M. Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem v ruce pustiti se v závod s umělcem, který slovy v jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v sobě uzavřené, vždy o sobě celé a samostatné, vždy novou strunou znějící a co v každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M. Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko chladne objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v povaze zvolené látky a ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v učiněném výběru, v počtu a vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a zášeřím i tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž má stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a cit a úvaha malíře.

Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že M. Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o něco více nežli předmět o několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním, fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a pochopiti, co v této bytosti se děje u vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v jejím výraze, pohybu a jednání. A činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v okolnosti v té chvíli, kdy umělec je postřehl a jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit má s těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V tomto intensivním proniknutí látky, v té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a vyvolané dovedou upoutati zájem náš a proč budí v našem nitru ohlas svojí nálady.

Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, ať celé skupiny objevují