Soumračnem věku/Sentimentální chvíle

Soumračnem věku Antonín Sova
Sloky (II)	Sentimentální chvíle	Z velkoměstského osamění

Údaje o textu
Titulek:	Sentimentální chvíle
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922,
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Zavách chlad mou duší, že se schoulila tiše.
Zvony nad ní zadušené mlhami bloudily v dálce.
V ní ptáci podzimní protínají teď svislé pavučiny,
slimáci chladní se vlekou v krvavých listech.

Stopy opuštěné, vmáčknuté do trav pod vodou
a na nich slunce chladné a bílé, úžasně velké,
jaké bývá jen propouštěno obrovskými sosnami,
zbarvené zasmušilou zelení, přemítavě temnou.

Dotkla se mne úzkost? mdloba? hynutí?
zamhouřím oči - jaký to ve mně divuplný podzim!
Ale tam v městě, tam je přec nyní jaro,
ale tam v městě, tam je přec slavnost na slavnost.

Vyšly tam nejkrásnější nevěsty a družičky,
vyšly tam davy obdivovat se tyranům hned za rána;
prapory vetkli na domy slavíce svátek ješitnosti,
a dali chudým trochu najíst, hotovíce se opíti.

Tam zní hudby a tam je teď jaro. U mne však chvíle podzimní,
vše to zní ve mně, co mne naučilo být tvrdým,
intensivní jas, ostře odlišující věci
a schoulené myšlenky, jež nenašly zahřátých dlaní.

Disharmonie minulosti a ticho budoucnosti,
sentimentální, protivná, skřípavá hudba.
Mně je dnes chladno a smutno a pusto a hněvno
a nevím, nevím, nevím, kdy se vzpamatuji.