Sochaři d’Orsay

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sochaři d’Orsay[1]
Autor: Alphonse de Lamartine
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 261–262.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ve formě hliněné ve kypící bronz žhavý
tvář moji smrtelnou v dav lidí pohrdavý
budoucích století až odkáže tvá dlaň;
až ruka zvědavá se nad mé vrásky schýlí,
(ta pustá řečiště myšlének proudy zryly)
tu budou ptáti se: Čí asi je to skráň?

Zda za vlast raněný to vojín vzpřímen stojí?
Kněz šepce modlitbu, či básník hymnu svoji?
Zda proti vzbouřeným to davům řečník jest?
Či tribun pokoje, nad zástupu jenž vřavu
své srdce, ňadra svá chce dáti v pospas davu,
by mohla svoboda se čistá k nebi vznést?

Neb v noze vypjaté a v chvějícím se čele,
a v ohnivých těch rtech, jež otvírá dech směle,
v tom kynu, jenž jest mír, v tom srdci, jež je vzlet,
v tom boku, nadšením jenž nazvedá se celý,
v tom oku, které sní, v té páži, která velí,
do kovu Fidias tu sedm duší zhnět.

Ach, sedm! — Fidias! — A já mám jednu pouze!
Já osud všeho nes’, mne stihla každá nouze,
zbraň stokrát zlomená já v rukou času jsem,
jen trosky siju kol svou dlouhou cestou k hrobu,
a slyším šeptati svou udivenou dobu:
Hle, v boje půli mdlý tak padá každý v zem.

On Boha opěval a zabily jej modly!
Pak malým dali v plen jej velcí světa podlí.
Proč šetřil’s naši krev, my měli jsme jí dost,
my mohli zbarvit jí svobody spár, tak praví.
A znova ulehnuv dí v hněvu svém lev dravý:
Proč jsi mne konejšil? Má síla, toť má ctnost!

Ó rozbij, sochaři, své dílo v bouřném vzteku,
hoď jeho trosky v žár a pohrobiž je v řeku,
by slaboch nemohl říc’ pochyb ve změti
mé vida na tváři všech těžkých zkoušek stopy:
Ó nechme dál jít svět, ať v blátě svém se stopí,
ať vinou jednoho zahyne století!

Ó rozbij, sochaři, a utaj budoucnosti
mou tvář, by potomstvo, jež smýká idól v zlosti
ze slávy do Lethy, z Olympu do stoky,
můj nepřibilo stín na děsný pranýř času!
Nech v stínu vinu mou! Syt denního jsem jasu,
Ó štěstí mrtvých jest sen jejich hluboký!

A větrem jeseně kéž lupení změť hnána,
pahorku rodného kéž hlína milovaná
mé čelo v rubáši hned skryjí v kořisť tmám,
a z hluků světa všech, jen vánek buď mé věno
a v srdci hynoucím nedokončené jméno!
Já žil jsem pro davy, leč spát chci v hrobě sám!

  1. Znamenitou tuto báseň posud netištěnou sděluje bývalý sekretář Lamartineův pan Charles Alexandre ve svých »Vzpomínkách na Lamartinea«. Báseň, jak zjevno, jest z posledních dob života básníkova, kdy nedostatek a zapomnění zaklepaly na dvéře jeho. V slokách 5. a 6. naráží Lamartine na svou činnost politickou.
    J. V.