J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh druhý. O chlapečku a děvčátku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Sněhová královna
Příběh druhý. O chlapečku a děvčátku
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 124–132.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Královna sněhu – Koberův překlad

V městě velmi velikém, kdež je takové množství domův a obyvatelův, že tam není ani místa na zahrádku pro každého z nich, a že lidé spokojiti se musí s květinami v hrncích zasazenými, v tomto městě bylo i dvé chudých dětí, které měly zahrádku trochu větší, nežli bývá hrnec na květiny. Chlapeček nebyl bratříčkem děvčete a děvčátko nebylo sestrou chlapečkovou, než měli se tak rádi jako bratr a sestra. Rodičové jejich byli sousedé a obývali dvě světnice vedle sebe ležící, tam kde dům na dům hraničil a krov krovu u žlabu se dotýkal. Na jednom i na druhém domku bylo v krově okénko, a s okénka bylo velmi snadno přejíti žlab u střechy a dostati se k sousednímu oknu.

Na výstupek před okny u jednoho i u druhého domku postaveny byly dřevěné truhlice, v nich rodičové obou dětí pěstovali kuchyňské zeleniny a v každé truhlici byl i růžový stromek pěkně rostoucí a krásně kvetoucí. I tu pomýšleno bylo od obou rodičův na to, aby postavili obě truhlice šikmo přes žlab a truhlice sáhajíce od okna k oknu protějšímu byly jako dva záhonky zahradní vedle sebe ležící. Zelená hrachovina táhla se i po truhlicích dolů, stromečky růžové vzhůru se vypínaly a jejich větvičky otáčejíce se kolem oken skláněly se k sobě, tak že činily branku zelenou a květem růžovým ozdobenou. Poněvadž obě truhlice stály příliš vysoko, a děti na horu vylézati nesměly, dovolili rodičové dětem, sedati někdy na stoličkách pod stromky růžovými, kdež spolu hezky hráti mohly.

V zimě nebylo arciť té zábavy. Někdy zamrzla okna docela; než děti si snadno pomohly; ohřály na kamnech měděné šestáky a položivše je plochou rozehřátou na tabuli zamrzlých oken udělaly si hezká kulatá kukátka, a takovým kukátkem dívalo se z každého okna dvé malých líbezných oček. Očka ta byla — sousedův chlapeček a sousedovo děvčátko. Chlapeček jmenoval se Kaj a děvčátko Gerda. — V letě bývaly skokem u sebe; než v zimě musívaly po schodech dolu a pak po schodech nahoru, chtěly-li k sobě přijíti. Schodů bylo velmi mnoho a na ulici se chumelívalo. —

„To lítají bílé včeličky,“ říkávala babička.

„Mají-li pak ty včeličky také královnu?“ tázal se jí chlapec, neboť věděl, že včeličky mají královnu.

„Ovšem že mají!“ odpověděla babička. „Lítává tam, kde bílé včeličky nejhustěji se rojí. Je z nich největší a nikdy na zemi neposedá; vrací se letem na horu k tmavým oblakům. Mnohdykráte v noci lítá městem a dívá se do oken zamrzlých a divným kvítím sněhovým posetých.“

„Ano, ano! to jsme viděly,“ ozvaly se obě děti a teď věděly, že to pravda býti musí.

„A může-li pak královna sněhová sem?“ tázalo se děvčátko.

„Ať jen přijde!“ pravil na to chlapec, „pak ji posadím na zatopená kamna a tam se usuší.“

A babička pohladila chlapci kadeřavé vlasy a vypravovala pohádky jiné. — —

Za jednoho večera byl chlapec napolo svlečen, vylezl na židlici u okna, a díval se kulatým kukátkem na zmrzlém oknu; i tu viděl, že venku padal sníh. Největší pápěrko sněžné padší zůstalo na kraji truhlice na květiny, přibývalo a přibývalo na sebe, až z něho byla sněžina veliká jako panenka oblečená v běloučké tenké roucho téměř pavučinové, na němž tisíce a tisíce lesknoucích se hvězdiček se třpytilo. Panenka byla velmi krásná a outlounká, ale ze sněhu tak lesklého, že se od něho oči měnily, a panenka byla živa. Její očka svítila jako dvě hvězdičky a ona bílou hlavičkou a bělounkýma ručkama kývala. Chlapec uleknutý skočil co blesk se židle a v tu chvíli nastal šustot, jakoby veliký pták kolem okna letěl.

Ráno na to bylo jasné mrazivé povětří, pak se dalo do tání a pak nastalo jaro: slunce jasně svítilo, pole se zelenaly, vlaštovice stavěly si hnízda, okna byla již dávno rozmrzla a obě děti seděly opět v své zahrádce vysoko u žlabu a výše než všecka ponebí obou sousedních domův.

V letě kvetly růže tak krásně, jako nikdy nekvetly. Děvčátko naučilo se zpívati píseň, v níž i o růži zmínka byla a zpívajíc vzpomínala na svou růžičku. Jednou zazpívala ji chlapci, jenž ihned s ní zpíval:

V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.

A chlapec a děvčátko držíce se za ruce líbaly růžičky, hleděly do jasného slunéčka a rozprávěly se slunečkem božím jako s Ježíškem. O jak krásná byla každá chvílka na teplém slunéčku, jak milo jim bývalo u kvetoucích růží, které kvésti nepřestávaly! — —

Chlapec a děvčátko sedávaly vedle sebe a dívaly se do knížky na obrázky, na nichž všeliká zvířátka a peřestí ptáčkové vymalováni byli. Tu právě bilo na vysoké věži pět hodin a chlapec vykřikl: „Ouvé! To mně píchlo do srdce!… Něco mně padlo do oka!“

Děvčátko vzalo ho okolo krku; chlapec zamhouřil očima, ale v nich nic pozorovati nebylo.

„Snadže již vypadlo,“ pravil chlapec. Ale nic mu z oka nevypadlo, nýbrž zůstalo v něm sklenné zrnko z čarodějného zrcadla, jež nám dobře známo jest, a v jehož nejmenším zrnečku vše co bývá dobré a krásné, vidí se naopak v podobě zlé a ohyzdné; ale co bývá zlé a hříšné vidí se v něm jasněji, tak že každá vada do očí bije. Ubohý chlapec! jen malé zrnko padlo mu do srdce, a mladistvé jeho srdečko mělo se proměniti v kus mrtvého ledu. Nečinilo mu bolestí, hle zůstalo mu v srdci vězeti!

„Proč pláčeš? tázalo se ho děvčátko. — „Tak vyhlížíš šeredně,“ pravil na to chlapec. „Fuj! — A mně nic není! Podívej se! Tuto růžičku nahlodal červ a tato je celá zkroucena! velmi škaredé jsou tyto růže, škaredé jako truhlice, v níž vyrostly!“ A chlapec kopna do truhlice obě růže utrhl.

„Co pak děláš Kaje?“ vzkřikla naň malá Gerda, než on vida ji celou polekanou utrhl ještě jednu růžičku a otevřeným oknem utíkal od hezkého děvčátka.

Kdykoliv potom děvče k němu přicházelo s obrázkovou knihou, říkával, že je kniha pro děti v plenkách, a kdykoliv babička pohádku vykládala, pokaždé něco namítal; ba bylo-li mu možno, chodíval za babičkou, dal si brejle na nos a vypravovával po ní. Uměl se velmi dobře po ní tvářiti a lidé se k tomu smávali. Za krátký čas dovedl nápodobiti každého, kdož v ulici bydlel, i v chůzi i v řeči a lidé o něm říkávali, že je chytrá hlavička. Než ta jeho chytrost nebyla z jeho hlavy, nýbrž ze sklenného zrnka, co mu do oka padlo, a ze střepiny zrcadla, kteráž mu v srdci vězela. A proto škádlíval i hezké děvčátko, jež ho tak srdečně rádo mělo. Od té chvile bývaly jeho hry docela jinačí než před tím, bývaly rozumější!

Jednou v podvečer zimní, když se chumelilo, přišel k děvčeti s velkým zapalovacím sklem a natáhl šůsek od svého modrého kabátku, aby naň pápěrků sněhových napadalo.

„Koukni se, koukni skrze sklíčko!“ pravil k děvčeti a každý pápěrek byl ihned mnohem větší a podobal se krásné bílé květince anebo sedmihranné lesknoucí se hvězdičce. To stálo věru za podívání!

„Vidíš-li pak, jaká umělost v tom skle vězí?“ tázal se děvčete a pravil dále: „Takové kvítko dělá mi větší radost, nežli květinka opravdová! A nemá ani chybičky na sobě. Každé kvítečko bývá, jak býti má. Jen kdyby se nerozpustilo!“ —

Nedlouho na to přišel v kožených velkých rukavicích a táhna za sebou saňky křičel jí do uší: „Mám dovoleno voziti se na saňkách po velkém náměstí, kdež si ostatní chlapci hrají,“ a — v tu chvíli uháněl pryč jako vítr.

Na náměstí přivazovaly nejsmělejší chlapci své saňky k povozům okolo jedoucích sedlákův, aby takto hezky daleko na svých saňkách jeli. Mívali tam chlapci veliké radovánky. Toho dne, když si chlapci hráli, přijely veliké saně bíle olíčené, seděla v nich paní v širokém bílém kožiše, a měla na hlavě chlupatou bílou beranici. Sáně její jely podruhé kolem náměstí a Kaj ihned přivázal své saňky k saním a jezdil za nimi. Jízda byla po chvíli rychlejší a rychlejší a saně zahnuly se konečně do vedlejší ulice. Paní jedoucí v saních ohlédla se přívětivě na chlapce, mrkala a kývala naň jakoby se již dávno znali. Kolikráte koliv chlapec saňky své odvázati chtěl, mrkala a kývala naň opět a chlapec zůstal seděti na svých saňkách. Ku konci jízdy vyjely oba z města za bránu, a tu dalo se do tak hrozné chumelice, že chlapec ani na krok před sebou neviděl, a jízda jejich byla každou chvíli rychlejší a rychlejší. I pustil provázek, jejž v ruce měl, aby saňky od velkých saní odvázal, ale nebylo nic naplat. Saňky jeho byly k saním jako přikovány a jízda šla rychleji a ostřeji dále, jako by je vítr unášel. Tu dal se do hrozného křiku, ale nikdo ho neslyšel; škaredě se chumelilo, a sáně jen jen letěly. Někdy sáně tu i tam vrazily, když přes příkopy i hráze letěly. Chlapci bylo velmi ouzko; z ouzkosti chtěl se modliti, ale měl myšlenky tak rozchumelené, že ani otčenášek pomodliti se nedovedl.

Chumelice byla strašnější a strašnější, sníh padal v kotoučích velikých jako bílé slípky; než tu pojednou letěla chumelice stranou, sáně se zastavily a v saních vstávala paní v širokém bílém kožiše a v beranici, na nichž sněhu na pět prstů navátého bylo. Paní byla vysoké a štíhlé postavy, tváře její se leskly jako napadlý sníh. Paní ta byla sněhová královna!

„Jeli jsme jako vítr,“ pravila k chlapci, „ale nač bychom mrzli! Vlez do mého kožichu!“ A vyzdvihnuvši chlapce do saní přikryla ho kožichem. Chlapci se zdálo, jako by byl do záměti padal.

„Zebe tě ještě?“ ptala se chlapce líbajíc ho v čelo. Hu! To polibení bylo studenější než led a proniklo ho až do srdce, kteréž zimou napolo mrtvé bylo. Bylo mu, jakoby umíral, ale netrvalo dlouho, chlapci bylo líp a po chvíli již zimy necítil.

„Moje saňky! nezapomeňte na moje saňky!“ připomínal chlapec a k saňkám připřažena bílá slípka, kteráž s nimi sem tam lítala. Sněhová královna dala mu ještě jedno políbení, a on zapomněl na Gerdu, na babičku, a na všechny, jež znal.

„Ale již tě nesmím více líbati,“ pravila k němu, „sice bych tebe do smrti uhubičkovala.“

Chlapec hleděl s udivením na ni. Byla tak nesmírně krásná a rozumná. Krásnějších líček ani sobě mysliti nemohl. Také se mu již nezdálo, že by byla ledová jako tehdáž, když před jeho oknem sedíc naň kývala. V očích jeho byla osoba ouplně dokonalá, nebál se jí a vypravoval, co všecko umí, že počítá z hlavy i zlomky, že ví, mnoho-li mil čtverečných každá země má, a kolik obyvatelův mají velká města. Sněhová královna se k tomu usmívala, ale on se domníval, že posud dosti vědomosti nemá a pohlížel kolem po dalekém obzoru; vítr fičel a hučel a pískal, jakoby starodávné písně hvízdal. On i ona letěly přes hory a řeky, lesy a jezera, přes země a moře. Vítr a vlci dali se do hrozného vytí, sněhy se blýštěly a vrány, kavky a krkavci krákorajíce letěli před nimi, nad nimi a za nimi. Měsíc v ouplňku svítil jasně na nebi a chlapec pohlížel k němu po celou dlouhou zimní noc. Ve dne spával po boku mladé královny.