Slovutné naší spisovatelce, paní Karolině Světlé

Údaje o textu
Titulek:	Slovutné naší spisovatelce, paní Karolině Světlé
Autor:	Vilma Sokolová
Zdroj:	Ženské listy,. únor 1880, roč. VIII. čís. 2. s. 18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karolina Světlá

Spí příroda, — ó kdo ji probudí?
Sníh bílý, chladný věnčí její skráně,
v slzách jinovatka padá na ně,
led v balvany jí tuhne na hrudi;
leč přijde jaro a s ním jeho děti,
sbor ptáčků s hymnami se v háje sletí,
sen s mateřských jí očí zapudí.

Tak spala země česká, naše máť,
v sen děsný, smrtný krutě upoutána,
by nikdy více neuzřela rána,
i zdálo se, že věčně bude spáť,
že slunce ani hvězda nezaplane,
by drahé zemi, matce milované,
zář novou mohla v pusté temno tkáť!

Tak spala naše máti dlouhý čas. —
Jak sirotci jí děti zaplakaly,
jí hledaly a teskně naslouchaly,
zda k srdci matky vniká lásky hlas.
I spějí k němu cestou plnou hloží,
a přec je vede mocná ruka boží,
a láska dětí vzbouzí matku zas!

Ó vzbouzí v život! V líc pak mateří
se slzy radosti a slzy bolu
až z duše hloubi vyronily spolu.
Ty prvé mluví ptáčkem na keři
a vůní květů z rodných našich strání;
ty druhé v chýžích, po horách i v pláni
si v lidském srdci tklivě hovoří.

A v matčinu tu drahou, svatou líc
se jedna její dcera zahleděla,
ta všecku krásu, jíž ta tvář se skvěla,
ty touhy všecky, písní na tisíc,
jež háji, poli, lesy vroucně vanou,
ty vzněty nadšení, jež v lidu planou,
vše procítila v srdci, na ni zříc.

I rozpjala své duše křídla v let,
a její duch, co v lásce velké zbádal.
co pravdy hluboké si v nitru střádal,
to v nejdražší nám zkouzlil krásy květ!
To Ty jsi byla, slavná dcero Čechů,
Bůh Tebe národu dal pro útěchu,
jeť Tobě národ Tvůj — Ty’s jemu svět!

Zří národ k Tobě okem zroseným,
a srdce v něm, jež trpíc, hasne vzdechem,
Tvých květů napájí se libodechem,
Tvým slovem oživeno plamenným!
Ty hvězdo, jitřeno, zař dlouho, skvěle
a v dcerách českých rozněť tužby vřelé
lnout k zemi rodné duchem nadšeným!