Patery knihy plodů básnických/Slavíci sv. Savy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slavíci sv. Savy
Autor: Vladimír Šťastný
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 235 – 237.
Licence: PD old 70

Svolává kmet Igumen sbor bratří,
do chrámu je volá klášterského,
sokolím dnes okem vůkol patří,
mluví hlasem mládce bujarého:
»Bratří, díky vzdejme nebes Pánu,
pouta dávné poroby že klesla,
sláva bulharská se z prachu vznesla,
krásný den nám svítá na Balkánu.
Hoj, ty jeho vrchy zasněžené
červenou to růží nerozkvetly,
z krvi bratrů vlasti zubožené
svobody květ vypučel tam světlý.
A dech jeho s Balkánu se nese
po vší zemi kouzlem čaroděje,
že, co mrtvo bylo, v život spěje,
a co němo, jásá v hlučném plese.

Bratří! tež má ústa, posud němá,
těžké vazby dnes jsou odpoutána,
a má duše veleslaví Pána,
tajemství že pro vás více nemá.
Nuže slyšte, na smrtném co loži
kdys mi bratr Ivan, sluha boží,
pod přísahou svěřil veleslavnou:
»Závětí, děl, pověsť staropravnou
za tajemství, bratře, svěřím tobě,
které drahně let mi bylo krytí
a jež skryješ v srdce svého hrobě
jako já až v konec svého žití,
leč by vlasť nám zase z hrobu vstala,
aby úst tvých pouta rozpoutala.«

Slib jsem složil v ruce Ivanovy,
dalšími pak mluvil ke mně slovy:
Slynul po vší vlasti času svého
monastýr náš Sávy blaženého;
slynul těly mučeníků svatých,
slynul leskem obrazů, rouch zlatých;
mnohý skvost a poklad drahocenný
kryly v sobě posvátné ty stěny;
však co dražším bylo skvostů zjevných:
klášter choval slavíků tré zpěvných.
A když pěli slavíci ti sporem,
svatý mír se nesl horem dolem,
a když pěli za časného jitra,
radosť nesli do každého nitra,
a když pěli podvečerním sborem,
bol se zhojil v každém srdci chorém.
Bylo v zemi, bylo plno slávy
o slavících blaženého Sávy.

Zachmuřil se východ černým mrakem,
Turek divokým se přihnal drakem,
smrti stonem země zaúpěla:
hlasy slavíků tu smutně zněly,
píseň pohřební své vlasti pěly,
až se v útrobách svých pozachvěla.
Slyší sultán, slyší zpěvy hlasné,
až mu srdce tvrdé blahem žasne.
A hned rozesílá svoje pluky:
»Jděte hledat, odkud jsou ty zvuky!
Projděte mi zelené vše háje,
prohledejte mi vše šumné lesy:
a nejsou-li z prorokova ráje,
míti musím čarovné ty plesy!
Pěti budou ve knížecím sadě
k rozkoši mé v zlatém Cařihradě!«

Došla o tom igumena zpráva:
slavíky tři slavné monastýra
ve klec kamennou hned uzavírá,
zažehnává vodou posvěcenou,
zaklíná je písma svatou čtenou:
»Tuto tiše bude vám teď spáti,
nikdo neslyš vašeho víc pění;
až se volnosť zlatá zase vrátí,
zaplesáte vlasti ku vzkříšení!
Až po slavnou z mrtvých vstání dobu
nikdo nevěz o vašem tu hrobu;
strážcem jeden z bratrů vždy vám budiž,
v době spásy ze spánku vás zbudiž!«
Toť jsou slova starobylé zvěsti,
jež mi svěřil Ivan, bratr drahý,
a než sešel v život věčně blahý,
úřad strážce volil na mne vznésti.
Bohu díky! — dílo dokonáno,
vstaly z hrobu staré slávy časy;
nuže zbuďme našich pěvců hlasy,
nechať slaví vlasti krásné ráno!
Úřad strážce posledního skládám,
povedu vás, sledujte mne, žádám!«

Žehnají se nejsvětějším jménem,
kámen vyzdvihnou a s igumenem
v temné krypty chodbu sestoupají.
Srdce buší jim a dech se tají.
A již berou kámen za kamenem —
brzo strážná zeď jest rozebrána —
žasnou bratři s otcem igumenem,
na kolenou chválí nebes Pána.

Aj, tu skví se v záři světel jasných
slavíků tré — zvonů stříbrohlasných,
jež tu v klatbě skrývaly své vděky
přede světem po čtyry už věky.

Brzo hlahol rozléhal se s výše,
zvony jasné radosť krajem lejí,
slavíci to dávní zase pějí, -
Bulharská že z mrtvých vstala říše!