Skokalíci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Skokalíci
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Springfyrene
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 228–232.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Skokan – Koberův překlad

Blešák, cvrček a kozel byli by rádi věděli, kdo z nich nejvýše skočiti dovede; i pozvali k slavnému skákání každého, kdožkoliv přijíti a přítomen býti chtěl. Slavnost se konala v síni královské a všickni tři byli švarní a stateční skokalíci.

„Kdo z vás nejvýše vyskočí,“ pravil král, „tomu dám svou dceru; neboť byla by živá bída, aby páni pro nic za nic se pachtili.“

Blešák byl první na místě a že znal chovati se slušně a přívětivě, dal pozdravení na všechny strany; neboť byl z krve panské a zvyklý s lidmi obcovati, což za mnoho stojí.

Po něm přišel koníček, těla ovšem trochu vážnějšího, avšak měl osobnost velmi hezkou a na sobě oblek zelený, v kterémž na svět přišel. Vypravoval také o sobě, že jest z rodu starobylého a egyptského a že i zde v zemi k veliké cti a hodnosti přišel, že přichází přímo z polí, aby obýval domek o třech patrách, vystavený z pestrých karetních listův, a domek že má malované pokoje a dvéře i okna vystřižena z tílka dámy srdcové. Pravil též: „Tak výborně zpívám, že šestnáctero zdejších cvrčků, kteří od dětinství svého cvrkali a dosud kartového domku sobě nevycvrkali, uslyševše mne zpívati, zlostí ještě více se scvrkli.“

Oba tito příchozí vědouce, jak slušně se představiti mají, domnívali se, že princeznu bez překážky za manželku pojmouti mohou.

Kozel ani slovíčka nepromluvil, ale lidé sobě vypravovali o něm, že je pán hlubokomyslný, a dvorský pes, očenichav jej trochu, byl na místě odhodlán v rukojemství se postaviti, že kozel je z rodu poctivého. I radní pán, jenž za mlčení měl tři řády na kabátě, ubezpečoval, že kozel umí prorokovati, a že hřbet jeho předpovídá, bude-li zima silná anebo slabá, což prý ani na hřbetě kalendáře patrno a jasně nebývá.

„Nebudu o tom slov šířiti,“ pravil stařičký král, „mámť o tom své mínění.“

A nyní došlo na skákání. První skočil blešák tak vysoko, že nikdo nevěděl, kde seděti zůstal, a proto tvrdili přítomní, že ani skoku neučinil, což od nich ovšem ničemná pomluva byla.

Koníček skočil jen na polo tak vysoko jako blešák, ale skočil králi zrovna na nos, a král pravil, že je to hanebné počínání.

Kozel dlouho a tiše stál a přemýšlel; přítomní již se domnívali, že ani skákati neumí.

„Jen aby mu nebylo nanic,“ pravil dvorský pes a čenichaje obskakoval kozla. Hop! skočil kozel sourem a skočil na klín princezně, kteráž na nízké zlaté stoličce seděla.

I pravil král: „Zde platí za nejvyšší skok, jejž kdo udělati může, toliko skok k dceři mé. Ten skok je ten pravý; než k tomu třeba míti všech pět pohromadě, aby to komu na mysl přišlo. Kozel dokázal, že má všech pět pohromadě, a že není na hlavu padlý!“

A kozel dostal princeznu.

„Ale nejvýše skočil jsem já!“ pravil blešák. „Než buď si jak buď! Ať si vezme princezna kozla odřeného, jen aby ji kozel nevzal! Můj skok byl nejvyšší; ale kam blešák skočí, tam musí býti čistá krev!“ A po těch slovech odskočil blešák a dal se jinému králi do služby vojenské, v níž jak pověst dí, za své vzal.

Koníček vrátil se skokem do příkopu, kdež v mysli své přemítal, jak to v světě chodí, jak tento svět běží. „Ano, ano, blešák měl pravdu.“ A pak se dal do zpívání písní truchlivých, z nichž jsme se této povídky dověděli. Možná, že tato povídka není pravdivá, ale tištěna je.