Sebrané básně (Puchmajer)/Dvě Myši

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dvě myši
Autor: Antonín Jaroslav Puchmajer
Krátký popis: bajka
Zdroj: Soubor:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu
Vydáno: Praha, 1881
Licence: PD old 70
Související:
Index stran
Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu

Myšky Lizetky, co žila u dvora
Krále Chlebbora,
Fantazí se maně chytí,
Ze chce zvědět, jaké na vsi živobytí.
Vyjdouc tedy po stole
do pole,
Navštíví tam milou známou myšku,
Pannu Hryžku.
„Jak se daří, panno?“ „Dobře, chvala Bohu,
Jako myšce v stohu.“
Hospodyně, cti se těšíc velice,
Běhá semotamo; vynáší ven z lochu
Trochu
Hrachu, žita, pšenice;
K tomu cosi ovsiny,
Nahryzlé i kousek slaniny.
Neboť uvažujíc, že se sotva čeho
Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho,
Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti
Zavděčit se Její milosti.
Nyní dvořka, stav svůj blažíc jedinko,
Lítosti jí tonem vysokého světa:
„Žel mi tebe,“ praví, „chudinko!
Ze tu v psotě té svá mladá trávíš léta;

Mohouc vše, co hrdlo ráčí, míti,
Nač se v této bídné pustotě
Hluché posvětiti samotě?
Se mnou poď, a zvíš, co jest to žíti.
Slepý jakýs los tu na světě.
Ží jak ží; smrt zachřestí a pojme tě.
Načby posty tvé tu mělo
Mořiti se tělo?
Zanech o budoucnost všeho nepokoje;
Co dnes užiješ, to tvoje.“

Měšťka, řečí výmluvnou a morálí tak lehkou,
Namluvila Hryžku, selku křehkou
Jdou. I lezouc jako po břichu,
Krčí se, jakž opatrnost káže;
Pominuvše koček stráže,
V panský dům se vkradnou po tichu,
Lizetka, jak podkasaná hospodyně,
Běží honem do kuchyně.
Selka bleskem stříbra, zlata
Živě byla jata.
Což když zvětřila tam křehké mazance,
Sladké cukroví a chutné týkance?

Nyní Lizetka tu selskou pannu
Perském klade na divanu.
„Vězto!“
Povídá, „teď víš, co ves a co je město.
Zavadíliž k vám kdy vašich do budek
Něco z okras těch a nebo lahůdek?
Požívej teď!“ — Samé pochoutky jí nosí,
A by chutné jedla, za jedno ji prosí;

Sama napřed, nežli čeho podá hosti,
Z slušné lízne uctivosti.
Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pití,
Blahoslaví panských myší živobytí.

Spadne koš. I hrozným hlaholem
Třaskne na zem pod stolem.
Třeskotu se besednice uleknou.
Hupky s dyvanu. V tom za kliku se béře,
Hřmotem otevrou se dvéře,
Strašně náramní psi zaštěknou.
Krutou hrůzou myši užaslé v té době
Ledva trefí do škuliny obě:
Běda! křičíc, běda! nastojte!

Utichlo. Tu dvořka naše:
„Ne tak plaše,
Panno!“ vece, „nic se nebojte!
Ještě, jeli libo, kousek křehotinky,
Nebo cukrovinky.“
Ale selka, sotva ducha popadajíc,
Praví, pryč se ubírajíc:
„Zdráva buď! a mívej si tu rozkoše
Na koše!
Žijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji,
A ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji,
Přijmuť radši zavděk slaninou a hrachem,
Než tu hedbávím a cukrovinou s strachem.“