Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/O sněmu kladském z r. 1512

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O sněmu kladském z r. 1512
Autor: Antonín Rezek
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 5–8.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„O důležitém jednání sněmu kladského, kteréž počalo se dne 15. prosince 1512, zpraveni jsme,“ dí Palacký (V. 2. 210), „velmi nedostatečně; zvláště litovati jest a diviti se, že pilný jinak a dobře zpravený Klose (Documentirte Gesch. von Breslau) o sněmu tomto tuším žádných známosti neměl.“ — Ale za to něco zpráv o něm zachoval očitý svědek a účastník jeho Jan Hass, městský písař zhořelecký, jehož paměti[1] jsou velmi vzácným příspěvkem také pro dějiny české, ježto jednostranně sice, ale živě a podrobně jeví se nám v nich způsob, jakým za Vladislava a Ludvíka vládlo se z Prahy nad korunními zeměmi českými a s jak úžasnou úplatností a korrupcí jednotliví členové české zemské vlády podle peněz toliko řídili se v rozsudcích svých, ba jak i úřad fojtský za peníze z jedněch do druhých rukou přecházel. — Podle těchto pamětí[2] chci tudíž trochu úplnější obraz podati o generalním sněmu kladském, než jak až posud u nás podán býti mohl.

Na podzim 1512 bylo při dvoře králově v Budíně velmi živo. Pro znova rozpoutaný spor mezi stavy českými nacházeli se tam vyslaní od pánů, rytířův i měst českých deputace v příčině dosazení arcibiskupa pražského, poslové z Moravy a ze Slezska, jednajíce o domácích sporech svých, zejména Vratislavští o půtce s Bartolomějem knížetem Minsterberským, a konečně i poslové z Horní Lužice též ve sporech šlechty s městy a pak v příčině tuhého, mnoho let trvajícího sporu o sklad zboží ve Vratislavi. Všichni z poslů těchto při četných audiencích u krále trpce stěžovali si do rušitelů míru zemského, odpovědníkův a rejtarů, kteří užívali sporů stavovských všude k tomu, že proti městům bojovali a pokojné obyvatele městské olupovali doufajíce při tom v záštitu šlechty, které každá škoda městům učiněná byla k prospěchu. Ostatně si města brzo pomáhala týmž způsobem; loupežníkův, ohradivších po středověkém zvyku čest svou odpovědnými listy, hemžilo se tudy houfně po zemích koruny české, kdo jich potřeboval bral je do služeb, poněvadž to byli obyčejně lidé, kteří neměli čeho by ztratili. Neváhalť ani Bartoloměj, kníže minsterberský, najati do svých služeb proti Vratislavským loupežníka nejpověstnějšího — Sigmunda Kauffnerka![3] Tudy král sám o to stál, aby sešli se stavové ze všech zemí koruny české a smluvili se o landfrid proti škůdcům míru. I sešli se z nařízení králova 17. září na hradě budínském Zdeněk Lev z Rožmitála, Vilém z Pernšteina, Petr z Rosenberka, Ladislav ze Šternberka a někteří jiní šlechtici z Čech, Kazimír kníže těšínský, nejvyšší hejtman slezský, zástupcové městského stavu z Čech,[4] šlechtici moravští, slezští a zástupcové měst lužických. Ti zvolili ze sebe kommissi, jež měla učiniti návrh landfridu takového, aby ode všech zemí přijat býti mohl. V kommissi byli Albrecht Rendl, Radslav Beřkovský, Hanuš z Rechenberka a jeden z poslů vratislavských. Vypracovaný návrh poslové ze všech zemí vzali s sebou domů, aby o něm se poradili a ještě před odjezdem zvláštní deputace požádala krále, aby potvrdil jim, na čem se usnesou na společném sjezdu v Kladsku, který jim král položil na 6. prosince. Rozumí se samo sebou, že před generalním sněmem odbývány napřed sněmy v jednotlivých zemích, v Čechách o sv. Kateřině, v jiných zemích též kolem téhož času. V příčině landfridu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stalo se dohodnutí skoro bezvýminečné; ale ke sjezdu kladskému nezvolen nikdo z městského stavu, ti kteří tam z něho přece šli,[5] učinili tak přes hlavu obou vyšších stavů. Hornolužičané se také v Budišíné neshodli, takže nevyslali do Kladska ani deputaci společnou, než šlechtici zvlášť a měšťané také zvlášť; dohodnutí jen na tolik se stalo, že neměl landfrid přijímán býti bez výminky. Dolnolužičané také sic vypravili se do Kladska, ale jen s protestem, poněvadž jim návrh landfridu ani nebyl dříve předložen. Za to ve Slezsku Vratislavští i kníže Bartoloměj, chtíce oba do Kladska jeti, jednali o příměří na zámku Bartolomějově Frankensteině[6] a sjednali také na chvíli pokoj; tak že při otevření sněmu kladského, které stalo se, ne jak původně zamýšleno 6. než teprv 15. prosince, účastníci ze všech stavův i zemí sešli se ač ovšem ne v nejlepší shodě a přátelství. Přítomni byli z Čech: Zdeněk Lev z Rožmitála, Vilém z Pernšteina a syn jeho Vojtěch, Jindřich Švihovský, Jindřich z Valdšteina, Michal Slavata, Vilém Kostka, Radslav Beřkovský z Šebiřova, Mikuláš Ždirský, Albrecht Rendl, Matiáš Libák, a svrchu jmenovaní zástupcové měst; z Moravy: biskup olomoucký Stanislav Thurzo, zemský hejtman Jan z Lomnice na Mezeříčí a někteří poslové z měst; ze Slezska; knížata: Bartoloměj a Karel z Minsterberka, Kazimír Těšínský, Fridrich ze Schellendorfa, hejtman Hlohovský Dr. Jakub Salza, dva šlechtici z knížetstvi svídnického a javorského, 6 měšťanů vratislavských a jeden ze Svídnice; z Horní Lužice: Leuther ze Schreibersdorfu a Opic ze Salzy jakožto zástupcové šlechty, městští písaři z Budišína, ze Zhořelce (Jan Hass) a ze Žitavy jakožto zástupcové měst; z Dolní Lužice: Hanuš z Donína, Baltazar Cesche a Baltazar Kokric. První nesnáz byla o pořádek v sezení, ježto Dolnolužičtí chtěli v té příčině míti přednost před Hornolužickými a tito tomu odpírali. Když tedy 16. prosince sešli se účastníci v královském hradě k poradě, ustanoven skrze pana Lva pořádek následující: Na pravo usedli za sebou biskup olomoucký, slezská knížata, vyslaní z knížetství slezských, zástupcové šlechty horno- a dolnolužické, měšťané vratislavští, zástupcové ostatních měst slezských, měšťané horno- a pak dolnolužičtí. Na levo usedli: nejvyšší purkrabí a nejvyšší hofmistr král. českého, po nich zemský hejtman moravský, pak ostatní páni čeští, po nich moravští, pak zástupcové měst z Čech a z Moravy. Jménem královým prvně promluvil Vilém z Pernšteina oznamuje, proč tento společný sjezd od Vladislava byl svolán, nebo že již nejvyšší čas jest, aby přítrž se stala škůdcům, odpovědníkům a rejtarům. Čechové a Moravané že již se v té příčině smluvili a posly plnomocné do Kladska vyslali, nyní že na ostatních zemích jest, aby neotáleli přistoupiti k návrhu českomoravskému o společném landfridu. Po té řeči rozstoupili se vyslaní do skupin podle zemí; také hornolužičtí šlechtici s měšťany viděli toho potřebu, aby na něčem společném se usnesli, i oni tedy, zapomenuvše starých nenávistí, dohodli se. Nejprve hotovi byli Slezané, kteří skrze Karla Minsterberského oznámili, že jejich návrh landfridu, který po česku dali ve shromáždění přečísti, srovnává se s příním Čechův i Moravanů; toliko nebyli srozuměni o době, na jak dlouho by uzavřen býti měl. Čechové a Moravané navrhovali 20 let, a to se tuším Slezanům zdálo býti dlouho; proto usnesli se na letech patnácti. Po nich odpověděli Hornolužičtí, kteří landfrid chtěli přijmouti jen s ohradou, pokud nebude to proti jejich privilegiím; Dolnolužičtí vůbec návrh nepřijali, poněvadž jim nebyl dříve než se do Kladska odebrali, poslán, aby doma o něm se poraditi mohli. Proto také uprostřed 18. prosince smlouva toliko mezi Čechy, Moravany a Slezáky o vzájemné pomoci těchto zemí proti všem, kdo by v nich řádu a právu se zprotivili a pokoji překáželi, učiněna, takže každá země mohla i měla své nepřátely, odpovědníky, zhoubce, zloděje a přechovávače jejich pronásledovati a stíhati až i přes hranice své, a nalézati u sousedův touž ochotnou a povinnou pomoc jako doma: Čechové v Moravě a Slezsku, Moravané a Slezáci v Čechách. Smlouva ta měla trvati až do smrti obou králův, Vladislava i Ludvíka, aneb kdyby oni sešli se světa dříve, 20 let mezi Čechami a Moravou, 15 let mezi Slezskem a zeměmi dotčenými.[7] — Proti Lužičanům velmi horleno od stavů českých. Zdeněk Lev z Rožmitála oznámil jim, že stavům obou zemí položí sněm v určitý den, aby dohodly se o přistoupení k landfridu; a Vilém z Pernšteina dodal k tomu, nepřistoupí-li a stane-li se z jejich země někde škoda nějaká, že o ni nebude hleděno toliko ke škůdci než k celé zemi.

Dle snešení zemského sněmu o sv. Kateřině mělo se v Kladsku jednati také o jiné potřeby zemské, o dluhy knížete Karla Minsterberského u některých pánův českých a o vyhnání židů ze všech zemí koruny české. Ale k tomu zdá se, že nepřišlo, poněvadž již 21. prosince se poslové domů rozjížděli. Jediné pravdě podobnou vidí se býti zpráva starého letopisce (str. 339), že Bartoloměj Minsterberský s Vratislavskými srovnán o škody s obou stran učiněné, aby byly prominuty a že učiněno mezi stranami nějaké nové příměří na některý čas. — Ostatně Lužičané nikdy k landfridu společnému nepřistoupili. Bylo jim několikráte v té příčině domlouváno, naposledy ještě r. 1515,[8] ale oni neustoupili, ukazujíce, že i po uzavření kladském nepřátelé Vratislavských (to jest přátelé knížete Bartoloměje) v Čechách beze škody se zdržovali, do Slezska na lup vycházeli a se zbožím naloupeným zcela volně do svých domovů vraceti se směli. Proto obě země lužické toliko mezi sebou landfrid uzavřely, nadějíce se z něho většího pro sebe prospěchu. V Čechách zase města nebyla landfridem spokojena; zástupcové třetího stavu byli sice v Kladsku přítomni, ale když země dělaly sobě pod pečetí spisy na to, chtěli Pražané také toho přípis míti. Nejvyšší písař Radslav Beřkovský zdráhal se jim ho dáti, řka, že písaři beztoho postačiti nemohou. I domlouvali se oň Pražané u pana Lva, kterýž rozkázal, aby jim byl vydán; měšťané, aby výmluvě Beřkovského předešli, dali k tomu svého písaře, který by landfrid vypsal, ale nejvyšší písař toho nedovolil. Tu oznámili zástupcové měst panu Lvovi, že k landfridu nestojí. A teprve po té hrozbě vydán jim výpis, ale prostý, nespečetěný, poněvadž prý pan Lev pečeti zemské s sebou neměl, ač výslovně se podotýká, že stavové jednotlivých zemí mezi sebou zápisy si dělali a pečetili. I slíbeno městům, že se jim pečeť k výpisu dá, což jak se zdá, se nikdy potom nestalo. Stav městský v Čechách také zřejmě knížete Bartoloměje proti Vratislavským podporoval.[9] Od Slezanů landfrid celkem slušně byl dodržován, toliko stavové knížetství svídnického nechtěli se časem jemu podrobovati a když byl prodlužován, nový zápis pečetiti. K sporům širším o tu věc přišlo teprv za vlády Ferdinandovy.[10]


  1. Vydaná od Neumanna a Struveho ve Scriptor. rer. Insatic. Neue Folge 3 a 4, r. 1852 a 1870.
  2. Hass III. 237—242.
  3. Klose-Stenzel, Quellenschriften für Gesch. Schlesiens I. 37.
  4. Byli v Budíně: Holec konšel od sv. Martina a Ziga (Vaníčkovic) perkmistr; z Nového Města Matouš písař městský a jeden konšel Mikuláš pernikář, i z jiných měst královských. Staří letopisové 435.
  5. Byli to: Jan Hlavsa, Jiřík Hrdina, Daniel Rouš a bakalář od bílého Lva z Pražan staroměstských, Jan Rozvoda, Bohuslav kožišník a j. z novoměstských. St. letop. 339.
  6. O tom se pochybovalo, poněvadž jen Klose (610.) činí o příměří zmínku, ale Hais (238.) zcela určitě to dotvrzuje, pravě, kterak poslové od šlechty hornolužické ve Svídnici čekali na vyslané z měst a žádali jich, aby další cestu konali společně pro nejistotu cesty, poněvadž kníže Bartoloměj na Frankenšteině jedná o příměří s Vratislavskými a kdyby se nepovedlo, že by bylo pro ně s velkým nebezpečím; nebo o knížeti bylo povědomo „dass er viel boser buben bey sich hatte.“
  7. S české strany přidána ohrada, že rozdíly u víře pod jednou a pod obojí, a „záští“ mezi městy a jinými stavy o nestání ku právům, neměly smlouvě té nikterak býti na překážku. — Král Vladislav potvrdil ty zápisy v Budíně 22. ledna 1513. — Palacký V. 2. 211.
  8. Hass III. 367.
  9. Klošeův rukopis č. 51. (Zur Geschichte des Fehdewesens) ve městském archivu vratislavském obsahuje četnou řadu korrespondencí a listin týkajících se sporu knížete Bartoloměje s Vratislavskými.
  10. Sněmy české I. 188.