Ruské národní pohádky/Věďma a Sluncova sestra

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
O štice zubaté	Věďma a Sluncova sestra	Vazuza a Volha

Údaje o textu
Titulek:	Věďma a Sluncova sestra
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Englishрусский

V kterémsi carství, dalekém mocnářství žil car s cařicí; měli syna Ivana carovice, němého od narození. Bylo mu dvanáct let i zašel jednou do konírny k milému svému pacholkovi. Tento pacholek vypravovával mu vždycky pohádky; také nyní Ivan carovic přišel poslouchat pohádky, ale neuslyšel. Ivane carovici! řekl pacholek, tvé matce narodí se brzo dcera a tobě sestra; bude strašná vědma (čarodějnice), sní otce i matku a všecky poddané lidi; tak jdi, vypros si u otce co nejlepšího koně, žebys jel na procházku a jeď odsud, kam tě oči povedou, chceš-li ujíti neštěstí. Ivan carovic přiběhl k otci a od narození ponejprv promluvil; car tak se tomu zradoval, že se ani netázal, nač potřebuje koně. Ihned přikázal co nejlepšího koně ze svých stád osedlati pro carovice. Ivan carovic sedl a jel, kam ho oči vedly. Dlouho, dlouho jel; přijíždí ke dvěma starým švadlenám a prosí, aby ho vzaly k sobě. Stařeny řekly: My bychom tě rády vzaly, Ivane carovici; ale už nám nezbývá dlouho žití. Až dolámeme truhlu jehel a vyšijeme truhlu nití, tu chvíli umřeme. Ivan carovic zaplakal a jel dále. Dlouho, dlouho jel; přijíždí k Vrtodubu a prosí: Přijmi mne k sobě, Rád bych tebe přijal, Ivane carovici, ale mně samému zbývá nedlouho žíti. Jak vytrhám všecky tyto duby s kořeny — ten okamžik umru. Více než dříve zaplakal carovic a jel pořád dál a dále. Přijíždí k Vrtohoru; počal ho prositi, a ten odpo- vídá: Rád bych tě přijal, Ivane carovici, ale mně samému nebude dlouho žíti. Vidíš, jsem ustanoven, abych horami otáčel; až budu se všemi hotov — ten okamžik umru. Zalil se Ivan carovic hořkymi slzami a jel ještě dál. Dlouho, dlouho jel; přijíždí konečně ku Sluncově sestře. Ta přijala ho k sobě, krmila, pojila a jako vlastního syna chovala. Dobře bylo žíti carovici; ale je mu smutno, rád by zvěděl, co se doma děje. Vystoupil na vysokou horu, pohlédne na svůj palác a vidí, že je všecko snědeno, jenom stěny zůstaly. Vzdychl a zaplakal. Sluncova dcera táže se: Od čeho jsi, Ivane carovici, uplakaný? On praví: Vítr mně do očí nafoukal. Po druhé podobně; Slun- cova sestra zakázala větru foukati. I po třetí vrátil se Ivan carovic uplakaný; už nebylo nic platno, přiznal se ku všemu i prosil Sluncovu sestru, aby ho propustila, dobrého mládce, žeby se šel domů podívat. Ona ho nepouští, ale on ji uprošuje; konečně ji uprosil, pustila ho domů podívat se a dala mu na cestu kartáč, hřeben a dvě mladá jablka: Budiž člověk sebe starší a sní jablíčko - ihned omládne. Přijel Ivan carovic k Vrtohoru, zůstala mu všeho všudy jedna hora; vzal kartáč a hodil v šíré pole; kde se vzaly tu se vzaly — najednou vyrostly ze země vysoké převysoké hory, vrškami se do nebe opírají; a tolik jich tu je — množství nesmírné! Vrtohor zara- doval se a dal se vesele do práce. Za dlouho-li, za krátko-li — přijel Ivan carovic k Vrtodubu, zůstaly mu všeho všudy tři duby; vzal hřeben a hodil v šíré pole: ihned zašuměly, zdvihly se ze země husté dubové lesy. Jeden strom tlustší nežli druhý! Vrtodub zaradoval se, poděkoval carovici a šel stoletě duby vyvracet. Za dlouho-li, za krátko-li — přijel Ivan carovic ku stařenám, dal jim po jablíčku; snědly, ihned omládly a daro- valy mu šátek: jak máchne šátkem, — povstane za ním celé jezero. Přijíždí Ivan carovic domů; sestra vyběhla, přivítala ho, laskala ho: Posaď se, dí, bratříčku! pohrej na huslích^[1], já půjdu a přichystám oběd. Carovic sedl a pobřinkuje na huslích; vylezla z díry myška a povídá mu člověčím hlasem: Zachraň se, carovici, utíkej rychle! Tvá sestra odešla zuby brousit. Ivan carovic vyšel z jizby, sedl na koně a jel nazpátek; a myška běhá po stranách, husle břinkají, a sestra neví, že bratr odešel. Nabrousila zuby, běžela do jizby - ale nikde živé duše, jenom myška sklouzla do díry. Rozhněvala se vědma, až skřípala zuby, a pustila se za ním. Ivan carovic uslyšel hluk, ohlédnul se - hle, žene se za ním sestra; machnul šátkem i povstalo hluboké jezero. Nežli věďma přeplula jezero, Ivan carovic daleko ujel. Rozejela se ještě rychleji… již je blízko. Vrtodub uhodnul, že carovic před sestrou utíká, jal se vytrhovati duby a váleti na cestu; celou horu jich naházel; věďma nemůže projíti. Počala si cestu raziti, hryzla, hryzla, sotva se prodrala, ale Ivan carovic byl už daleko. Pustila se za ním znova, ještě kousek a dohoní ho. Vrtohor spatřil vědmu, vzal nejvyšší horu a obrátil ji v pravý čas na cestu a na tu horu postavil druhou. Co se vědma vzhůru drápala a lezla, Ivan carovic jel a jel a daleko se octnul. Přelezla vědma přes hory a opět se hnala za bratrem. Spatřila bo a praví: Nyní mně neujdeš! Už je blízko, už ho dohání. V touž chvíli přijel Ivan carovic k palácům Sluncovy sestry a zakřikl: Slunce, slunce, otevři okénce! Sluncova sestra otevřela okno, a carovic skočil do něho i s koněm. Vědma počala prositi, aby jí vydali bratra. Sluncova sestra neposlechla a nevydala ho. Tehdy praví věďma: Ať Ivan carovic jde se mnou na váhu, kdo koho převáží. Jestli já převážím, sním ho, a jestli on převaží, nech mě zabije. Šli; napřed sedl na váhu Ivan carovic, potom lezla vědma; jenom vstoupila nohou, vyletěl Ivan carovic vzhůru a s takovou silou, že padl přímo do nebe, do paláce Sluncovy sestry; a věďma zmije zůstala na zemi.

Zapsáno na Ukrajně.

1. Gusli = ležatá harfa.