Ruské národní pohádky/O hloupém Ivánkovi

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Lipka	O hloupém Ivánkovi	Bůh ví čím člověka trestati

Údaje o textu
Titulek:	O hloupém Ivánkovi
Autor:	trad.
Krátký popis:	ruská pohádka
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 161—167 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD traditional
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/O Ivanovi hlupci
Index stran

40. O hloupém Ivánkovi.^[1]

V jedné dědině byl sedlák a měl tři syny; dva byli rozumní a třetí hlupák. A když byl jejich otec tuze starý, zavolal k sobě všecky tři syny a řekl jim: „Milé děti, cítím, že nebudu dlouho živ; až umru, udělejte mně poslední radost, hlídejte každý z vás jednu noc na mém hrobě: nejstarší syn první noc, prostřední druhou a nejmladší poslední noc.“ Děti slíbíly vyplniti jeho rozkaz. Brzo potom umřel otec a děti ho pochovaly jak náleží. Potom přišla první noc, a nejstarší bratr měl jíti na otcův hrob hlídat. Ale že byl ženatý, povídá ženě: Dej hlupákovi piroh, tak on půjde za mne hlídat k tatínkovi na hrob.“ Švakrová ho ihned zavolala: „Tu máš piroh, jdi a hlídej na hrobě za mého muže.“ Hlupák vzal od švakrové piroh a položiv klacek na rameno šel k tatínkovi na hrob. Jak přišel a nějaký čas seděl, uviděl potom, že otec jeho z hrobu vstává i povídal: „Nač vstáváš, tatínku?“ Otec se ho optal: „Kdo přišel hlídat?“ Hlupák odpověděl: „Já, tatínku, tvůj syn hlupák.“ Tehdy řekl otec: „Nu, hlupáku, když jsi přišel ke mně hlídat, dám ti za to dar.“ Potom stařec hvizdnul, vřísknul jonáckým křikem, bohatýrským hvizdem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř a z nozder plamen plápolá. Jak kůň přiběhl, zastavil ae před starcem jako vkopaný, a stařec řekl: „Tu máš koně, milý synu, užívej bo do smrti.“ Potom ukázal hlupákovi všecko odění jako kopí, válečnou palici a meč kalenec. Hlupák vida takoveho krásného koně poděkoval otci svému. Potom lehl stařec opět do hrobu a hlupák proseděl na jeho hrobě celou noc. Ráno šel domů, a když přišel, ptali se ho bratři: „Co, hlupáče, kdes byl?“ Hlupák jim odpověděl: „Jak kdo? byl jsem na noc u tatínka na hrobě.“ Když minul den a přišla druhá noc, měl jíti prostřední bratr hlídat na hrob. I řekl hlupákovi: „Jdi a hlídej za mne u tatínka na hrobě, dám ti za tu práci piroh.“ Hlupák vzal s radostí piroh a vezma klacek šel na hrob a přijda na hrob seděl tam hodnou chvíli; potom spatřil hlupák, že otec jeho vstal a se otázal: „Kdo přišel hlídat?“ Hlupák odpověděl: „Já, tatínku, tvůj syn hlupák.“ Tehdy řekl stařec: „Když se tvým bratrům nechtělo přijíti na můj hrob jednu noc hlídat, tož ti dám ještě jednoho koně mnohem lepšího než je první.“ Potom stařec hvizdnul, vřísknul jonáckym hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř a z nozder šlehá plamen. Když přiběhl, stanul před starcem jako vkopaný. Potom řekl stařec hlupákovi: „Tu máš, milý synu, druhého koně, a když ho budeš potřebovati, tehdy zahvízdej jako já.“ Hlupák vida, že je kůň tento lepší než první, poděkoval otci svému. Potom propustil stařec koně a lehl opět do hrobu. Když minula noc, odešel hlupák domů. Třetí noc když přišla řada na něho, aby šel hlídat, nedali mu už piroh, ale opálenou kůrku chleba. Hlupák vzal kůrku, šel k otcovi a přijda tam sedl na hrobě. Potom uviděl, jak otec jeho vstal a jak se táže: „Přišels ty, hlupáče, hlídat?“ Hlupák odpověděl, že přišel; tehdy řekl stařec: „Nu, milý synu, když jsi přišel ke mně hlídat i poslední noc, tož ti dám taky posledního koně.“ Potom stařec hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř a z nozder plamen plápolá. Když přiběhl, zastavil se před starcem jako vkopaný. A stařec promluvil: „Tu máš, milý synu, třetího koně, toho užívej, jak se ti líbí; jenom neříkej nic tvým bratrům a mým dětem.“ Hlupák povídá, že jim nic neřekne a vidí při tom, že tento kůň je mnohem pěknější než ony dva. Potom se stařec se synem loučil a řekl: „Nyní, milý synu, mne už více neuvidíš.“ Potom lehl stařec do svého hrobu a hlupák proseděv tam celou noc odešel domů a přijda neříkal svým bratrům nic. Potom počali bratři jeho děliti otcovské jmění a rozdělivše ho mezi sebou nedali hlupákovi nic. Tu povídá on: „Co to, bratři, a co mně?“ Ale oni mu řekli: „Ty hlupáku, buď spokojen tím, že tě budeme živiti.“ Potom žil hlupák svorně se svými bratry.

Nedaleko od té dědiny, kde býval hlupák, bylo město a v tom městě byl král, ten měl tři dcery, které byly už na vdaní. Jednoho dne zavolal k sobě král dcery a povídá: „Milé dcery! jste už všecky dospělé, a tak je čas, abyste myslily na vdaní.“ Dcery mu odpověděly, že jsou pod jeho rozkazem; a král jim povídal, aby si vyvolily ženichy sami. Tehdy promluvila nejmladší dcera: „Pane otče, když nám prokazujete takovou milost a dovolujete nám vybrati si ženichy, tedy dejte ohraditi popraviště a postavte tam dvanáct věnců; a kdo mě bude chtíti za ženu, ten musí na koni přeskočiti všech dvanáct věnců; a vy, pane otče, račte poslati do různých mocnářství zprávy, aby se všichni sjížděli a ustanovte den, kdy se mají sjeti.“ Král maje dceru rád neodepřel jí prosbu i kázal ohraditi popraviště a postaviti na něm dvanáct věnců. Potom poslal do různých mocnářství zprávy k různým králům a ustanovil den, kdy se mají sjížděti. Tato novina roznesla se po celém městě že se budou sjížděti kralové a silní mohutní bohatýři a z jiných zemí hrozní poslové, a konečně se novina dostala také do té dědiny, kde zůstával hlupák se svými bratry. Když přicházel ustanovený den, sbírali se bratři jeho do města, podívat se jak budou na popravišti přeskakovat různí králové a silní mohutní bohatýři přes těch dvanáct věnců, které byly postaveny na prosbu nejmladší královské dcery. Jak spatřil hlupák že se bratři jeho strojí na cestu, tehdy sedě na peci otázal se jich: „Bratři, kam jdete?“ a bratři mu odpověděli, že jedou do města podívat se na různé krále a bohatýry. Hlupák jim povídá: „Vezměte mě s sebou, bratři.“ Ale oni na něho zakřikli: „Kam pak bys ty jel, hlupče, a co pak ty víš? či abychom tě vzali za strašidlo?“ On jim už nic více neříkal; a oni se sebrali a jeli do města. Když odejeli, slezl hlupák s peci a povídá svým švakrovým: „Dejte mně koš, půjdu pro lítost do lesa a nasbírám hub, když mě bratři s sebou nevzali.“ Švakrové daly mu koš a hlupák šel do lesa na houby. Když tam přišel, shodil koš a pověsil ho na strom; potom hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř, z nozder plane plamen, a jak přiběhl, stanul před Ivanem hlupákem jako vkopaný. Potom vlezl hlupák do ucha, druhým vylezl a stal se takovým jonákem, že nelze ani pomysliti, ani vymluviti, leda v pohádce pověděti. Potom sedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu a dohnav své bratry zavolal na ně, aby mu vyhnuli. Bratři mu šli hned z cesty; ale jak jel okolo nich, počal je bičem bíti. Bratři ho prosili slzavě, aby se nad nimi slitoval a pravili, že na sobě žádné viny nemají; ale on jim řekl, proč jste hned neuhnuli? A nabiv jim hodně jel dále do města. A když přijel k tomu popravišti, kde bylo už množství králů a silných mohutných bohatýrů, a ono místo bylo všude obehnáno šraňky. Diváci vidouce takového krásného bohatýra, otevřeli ihned šraňky a pustili ho. A jak uviděli hlupáka králové a hrozní bohatýři, divili se všichni jak koni tak jemu, poněvadž takového koně nikdo neměl a nikdo nebyl tak krásný jako hlupák; všichni ho chtěli o závod spatřiti a žádali zvěděti, a kterého je mocnářství. Ale hlupák se tak mračil, že se každý obával se ho ptáti. Potom přišel čas, kdy počali přeskakovati přes dvanáct věnců; ale nikdo nemohl přeskočiti více nežli tři věnce. A když přišel pořádek na hlupáka, projel se napřed několikkrát po popravišti, potom jel k těm věncům a skočil; ale kůň jeho nemohl přeskočiti všech dvanáct, ale přeskočil jenom šest věnců. Tehdy králové a bohatýři velmi se mu podivili. Ale hlupák vida svůj nezdar, jel úprkem s popraviště nazpátek do své dědiny a v okamžiku zmizel všem s očí. Přijel k svému lesu, slezl s koně a shodil se sebe pancíř a brnění, také koně rozsedlal a zavázav koni řemeny na sedle pustil bo proskočiti se a řekl: „Nu, dobrý koni! běhej a skákej po širých polích a po zelených lukách, a jak tě zavolám, buď hotov.“ Potom oblekl své šaty, sňal koš se stromu a šel po lese hledat houby. Ale že sbíral všecky, nabral brzo plný koš a přinesl domů. Svakrové pohlednouce na ty houby a vidouce, že byly skoro samé jedovaté a muchomůrky, které nejsou k ničemu, rozhněvaly se velice na hlupáka a povídaly: „Cos nabral, hlupče, takových hub? leda bys je sám snědl,“ a počaly ho plísniti. Ale hlupák jim řekl: „To tak ještě, jdu a nasbírám hub, a ještě jim nevyhovím.“ Potom přijeli jeho bratři a počali vypravovati, že viděli množství králů a silných mohutných bohatýrů, a povídali, jaké měli koně a naposledy vykládali o hlupáku (neboť ho nepoznali ani tehdy, když je bil), jak přijel jeden bohatýr, krásných lící, šaty měl na sobě drahé a kůň byl pod ním takový krásný, že se všichni divili, a při tom byl takový drzý, že nám na cestě nemilosrdně vybil za to, že jsme mu neuhnuli s cesty.“ Hlupák sedě na peci, povídal bratrům: „Nenabil jsem vám to já, bratři?“ Bratři se na něho osopili: „Co to, hlupče, pleskáš? ten bohatýr byl velmi krásný a k tomu neobyčejně silný; a ty hlupče seď na peci a nemluv; sice to někdo uslyší, tak tě svážou a nás také.“

Když ten den minul, počali se bratři opět strojiti do města; vida to hlupec otázal se jich: „Kam, bratři, jedete?“ Bratři mu řekli: Jedeme do města podívat se na sjezd králů a silných mohutných bohatýrů.“ Hlupák je prosil, aby ho vzali s sebou; ale oni nevzali a jeli sami. Když odjeli, slezl hlupák s peci a vzav koš šel na houby. Když přišel do lesa, shodil se sebe koš a pověsil ho na strom. Potom hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř a z nozder plane plamen; a jak příběhl, stanul jako vkopaný. Tu vlezl hlupák do ucha a druhým vylezl a stal se jonákem, jakého si nelze pomysliti, ani v pohádce pověděti, ani pérem vypsati. Potom sedl na svého koně a jel do města. A že jel velmi rychle, dohnal své bratry a křičel na ně zdaleka, aby mu šli s cesty. Bratři uslyšeli, že křičí a ustoupili stranou; ale jak byl u nich, počal je bíti bičem a vybiv jim hodně, jel do města. Potom přijel k popravišti; ihned otevřeli šraňky, a hlupák, jak mile tam vjel, učinil všem bohatýrům poklonu a postavil se s ostatními do řady. A když přišel čas, kdy se mělo skákati přes věnce, počali se mnozí bohatýři rozjížděti a skákati přes ty věnce, ale nikdo nemohl přeskočiti ani šest věnců. Potom přišla řada na hlupáka. Vyjel do prostřed popraviště, obejel jedno místo několikkrát, přijel k věncům a skočil na svém koni přes devět věnců. Ale vida, že kůň jeho nepřeskočil všech dvanácti, obrátil se a jel do lesa. A když přijel k lesu, rozsedlal svého koně, sňal se sebe pancíř a brnění, zavázal koni řemeny na sedle a pustil ho proskočiti se. Potom oblekl selské šaty a sdělav se stromu koš šel do lesa na houby a nasbírav jakýchkoli šel domů a dal je švakrovým. Švakrové vidouce ty houby, které hlupák přinesl, počaly ho plísniti a řekly: „Ty houby jsou leda pro tebe!“ Hlupák neříkaje ničeho vlezl na pec a seděl. Potom přijeli jeho bratři a počali vypravovati, že viděli na popravišti množství králův; potom řekli: „a když přijel jeden bohatýr, jonák až až, ten měl koně, že takového neměl nikdo; ale při tom byl takovy drzý, vybil nám na cestě za to, že jsme hned neuhnuli s cesty.“ Hlupák sedě na peci pravil: „Nenabil jsem vám to já?“ Bratři naň zakřikli: „Co to, hlupáku, pleskáš? ještě tě svážou a nás s tebou. Hlupák umlkl a seděl celý den na peci.

Třetího dne počali se bratři opět sbírati do města a hlupák vida to praví: „Vezměte mě s sebou, bratři.“ Ale oni mu řekli: „Kam s tebou hlupákem? máme tě vzít místo strašidla, aby se nám lidé smáli?“ Hlupák mlčel a bratři jeho jeli; potom slezl hlupák s peci a vzav koš šel na houby. A když přišel do lesa, shodil se sebe koš, pověsil ho na strom, hvízdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou.“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř a z nozder plane oheň; když přiběhl, stanul před hlupákem jako vkopaný. Potom vlezl hlupák do ucha a druhým vylezl a byl takový jonák, že nelze ani pomysliti, ani v pohádce pověděti, ani perem vypsati; i oblekl oděv bohatýrský, sedl na koně a jel. Nedojeda města dohnal na cestě své bratry a křičel, aby uhnuli s cesty. Když je předjížděl, počal je bičem mrskati bez slitování. Bratři prosili: „Slituj se, pane, proč nás biješ, my jsme ti nic neudělali.“ Ale hlupák jim povídá: „Proč jste neuhnuli s cesty hned tehdy, když jsem počal křičeti?“ a bil je co se mu chtělo. Potom jel od nich do města, a přijel k popravišti; diváci otevřeli ihned šraňky a hlupák přijev poklonil se králům a silným mohutným bohatýrům a postavil se s nimi do řady. A když oni viděli jedoucího hlupáka, nemohli se koni jeho nadiviti; vidouce také, že byl hlupák sám krásy neobyčejné, chtěl každý věděti, z kterého je mocnářství. Ale že on s nikým nepromluvil, netroufal si nikdo k němu přijeti a jeho se otázati. Když potom přišel čas, počali se všichni bohatýři rozjížděti a přeskakovati přes těch dvanáct věnců; ale ze všech bohatýrů nemohl žádný přeskočiti ani devíti věnců. Konečně přišla řada na hlupáka; napřed se projel několikkrát po popravišti, potom přijel k těm dvanácti věncům a jak svého koně rozlítil, přeskočil všech dvanáct přímo ke královně, neboť ona tam seděla a hleděla na všecky krále a bohatýry. A když hlupák přeskočil všech dvanáct věnců, udeřila ho královna pečetidlem do čela a od toho udělala se mu na čele hvězda a z ní vycházela neobyčejná světlost. Hlupák jel tu chvíli opět do své dědiny, a všichni bohatýři ho chválili. Potom sešla nejmladší královská dcera s dvanácti věnců a král jí řekl: „Dcero moje milá! nyní máš, cos chtěla; ale kde najdeš toho krásného ženicha; neboť nikdo neví, z kterého je mocnářství; a může také býti, že je už ženatý. A tak, milá dcero, ti radím, vyber si ženicha z přítomných královiců, jak sestry tvé už učinily.“ Ale nejmladší dcera pravila: „Milostivý pane tatínku! Když jste nám už dovolil vybrati si ženichy po své vůli, nechtějte mne nutiti k sňatku.“ Co se toto v městě dálo, tehdy jel hlupák s popraviště přímou cestou do lesa; tam slezl s dobrého koně, sňal pancíř a brnění, potom rozsedlal koně, pustil ho proskočiti se a sám oblekl selské šaty, vzal koš a šel po lese hledat houby. Ale že bral všecky, jaké se mu nahodily, nabral jich brzo dost; čelo si zavázal hadrem, aby nebylo viděti pečetí a šel domů; přijde domů odevzdal švakrovým houby, jaké nasbíral, ale ty podívajíce se počaly ho plísniti, že nasbíral takových hub; ale hlupák neříkaje nic vylezl na pec. Tou dobou přijeli bratři jeho z města a chválili krále, kteří tam byli; potom povídali, že přijel ještě jeden bohatýr, neobyčejně prý krásný, měl koně výborného, až se mu všecko divilo; ale při tom byl tak drzý, vybil nám už třikrát na cestě bez milosti. Hlupák sedě na peci pravil: „Nenabil jsem vám snad já?“ Bratři ho zakřikli: „Co to pleteš, hlupče?“ Když potom bratři obědvali, rozvázal hlupák své čelo a osvítil celou jizbu svou pečetí. Bratři jeho zvolali: „Co to děláš, hlupáku?“ on jim odpověděl, že nic; a to udělal několikkrát.

V městě u krále bylo veliké veselí, neboť se slavily svatby jeho dvou dcer; a po tom veselí rozjeli se všichni králové a silní mohutní bohatýři po svých říších. Po jejich odjezdu prosila nejmenší dcera krále, svého otce, aby vyhlásil po vší říši, aby se všichni ministři a ministerské děti sjely do paláce; královna myslila, že mezi nimi najde svého ženicha. Král miloval svou dceru, poslal rozkazy, a ministři se sjeli v ustanovený den a hodovali v paláci; ale ona nemohla najíti svého ženicha. A tak prosila ještě svého otce, aby pozval všecek lid, vykázal mu domy a dal mu vystrojiti oběd: „neboť, pane tatínku, vy máte takové domy, tam mohou jíti do toho určitého dne.“ Potom povídala: „Ale kdo mě přesvědčí? Pane tatínku! nevím, může se státi, že je můj ženich z lidu, že se mezi prostým lidem skrývá.“ Král nechtěl dlouho přivoliti, ale konečně přece přivolil a rozhlásil po vší říši, aby se všecek lid sešel k ustanovené lhůtě. A když přišla vyhláška do dědiny, kde zůstával hlupák, počali se bratři jeho sbírati, aby jeli do města. Hlupák je prosil, aby ho vzali s sebou, ale oni ho nechtěli za nic vzíti; potom je prosily jejich ženy, aby ho s sebou vzali. Ale bratři pravili: „Když ho s sebou vezmeme, bude nám tam něco mluviti, a ještě ho svážou a nás s ním.“ Hlupák se jim zaklínal, že nebude nic mluviti. Tak ho bratři vzali s sebou. Když všecko přichystali, vzali ho s sebou a jeli do města. Jak sem přijeli, zastavili se v připravených pro ně domech. A když přišel ustanovený den a sešlo se prostého lidu mnohé množství, byl pro ně přichystán oběd. A když je všecky za stůl posadila potom po jídle počala nejmladší královna podávati nápoje. Když přišla ke stolu, kde seděl hlupák, podala všem a naposledy jemu; a když mu podala číši nápoje a spatřila, že má čelo zavázané hadrou, zeptala se ho: „Proč máš zavázané čelo?“ Hlupák odpověděl: „Byl jsem, milost paní, v lese na hubácb, upadl jsem a uhodil se do čela.“ Královna mu nevěřila a řekla: „Rozvaž, já se podívám.“ Hlupák nevěděl, co má dělati, ale postavil si hlavu a nechtěl rozvázati. Ale královna ho nutila a tak rozvázal hadr, a jak ho rozvázal, tak osvítil celý palác. Královna mu kázala vstáti od stola, potom ho utřela šátkem a vedla ku králi. Když ho přivedla, povídá: „Pane tatínku! tu je můj ženich, kterého jsem hledala.“ Král podívav se na hlupáka velmi se podivil a řekl: „Co to, dcero moje! vidíš, že je tento hlupák, a ten tam byl mladý a krásný bohatýr.“ A dcera pravila, že toto je zajisté ten, který přijel na popraviště, a prosila ho, aby si ho směla vzíti. Ať král dceru přemlouval jak chtěl, nemohl ji nijak přemluviti i musil ji dáti hlupákovi za ženu. A když bylo po svatbě, dal jim král komnaty a povídá svá dceři, že muže jejího Ivánka hlupáka už nikdy viděti nechce. A tak žila nejmladší jeho dcera ve svých pokojích nějaký čas. Potom uslyšel král, že po jeho zahájených lukách běhá jelen zlatorohý a na jeho rozích sedí po trubači a troubí. Král si přál míti takového podivného jelena i praví svým zeťům: „Zeťové moji milí! prokažte mně službu a chyťte mě zlatorohého jelena, který běhá po mých zahájených lukách.“ Zeťové nechtíce ho rozhněvati kázali si osedlati dva koně, a jak jim je osedlali, rozloučili se dva královici se svými ženami a jeli na zahájená luka. Nejmladší královská dcera přijdouc do svých pokojů pravila hlupákovi: „Co sedíš doma a nevíš nic? Dva tatínkovi zeťové jeli hledat na zahájená luka jelena zlatorohého, a ty sedíš.“ Hlupák povídal: „Což já vím? Jdi a popros krále, otce svého, aby mně dal nějakou herku.“ Žena jeho šla k svému otci a pravila: „Pane otče, darujte mému muži nějakého koníka; může se státi, že na své štěstí chytí jelena, kterého žádáte.“ Král mu kázal dáti nejhoršího koně. Potom přišla královna k hlupákovi a řekla mu: „Jeď, vyprosila jsem ti u tatínka koně.“ Hlupák vyšel přede dvéře a vidí, že mu chtějí koně sedlati, to on nekázal, ale sedl na něho bez sedla a jel do pole. A jak odjel od města asi dvě vrsty, slezl s koně, vzal ho za ocas a stáhna s něho kůži hodil na pole a řekl: „Tu máte, straky a vrány, dar od krále!“ Potom hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou jak list před travou.“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř, z nozder šlehá plamen; jak přiběhl, stanul jako vkopaný. Hlupák vlezl mu do jednoho ucha, druhým vylezl a byl jonák, že nelze ani pomysliti, ani v pohádce pověděti, ani perem vypsati. Potom kladl na koně sedlo čerkaské, podpružku bucharskou, dvanáct podpruhů s podpruhy z hedbáví šemachanského: hedbáví se netrhá, ocel se nedere, arabské zlato v blátě nerezaví. A jak sedl Ivánek hlupák na koně, tak jel po zahájených lukách jako pták. V brzké době našel jelena zlatorohého a chytil ho. Potom ho uvázal za rohy a vyvedl na cestu, tam si rozbil plátěný stan, uvázal koně i jelena a lehl, aby si odpočal. Dva královici jezdili po polích a nemohouce nikde najíti toho jelena vrátili se nazpátek s tím úmyslem, aby řekli královi, že takového jelena není. A když jeli tou cestou, kde byl stan, uviděli u stanu přivázaného jelena i pravili mezi sebou: „Vidíš-li, bratře, toto je stan toho bohatýra, co přijel na popraviště; vidíš-li přivázaného jelena: jeďme k němu a poprosme ho, aby nám ho prodal, zač jenom sám chce.“ A že byl druhý tomu rád, tedy přijedouce k stanu a smeknouce klobouky vešli do vnitř a poklonivše se hlupákovi velmi nízko mluvili: „Pane! přijeli jsme k vám koupit vašeho jelena.“ Hlupák jim odpověděl: „Rád bych vám ho prodal; ale když jsem ho chytal, umínil jsem si, že ho neprodám a učinil jsem slavný slib.“ Královici se ho otázali, jaký slavný slib učinil. Hlupák jim řekl, že slíbil dáti jelena jenom tomu, kdo mu dá prst s nohy; k tomu jim řekl, že je z daleké říše a že se nikdo nedoví, že oni sami jelena nechytili. Královici ho nepoznali a myslili, že přijel z daleké země. Chtíce ukázati ochotu králi, tchánu svému, přivolili že mu dají s nohy po prstu. Tak se oba zuli a hlupák jim uřezal po prstu; potom se obuli a vzavše s sebou jelena jeli do svého mocnářství. Když odejeli, sebral hlupák svůj stan, prsty strčil do kapsy a sedna na svého koně jel k tomu místu kde zahodil královského koně, a přijeda k tomu místu, slezl s koně a pustil ho proskočit se. Potom spatřiv, že bylo na té mrše mnoho vran a strak, popadl hůlku, hodil mezi ně a zabil velké množství vran a strak a přivázav je na provázek s kůží vlekl to všecko s sebou do paláce. U krále bylo veliké veselí pro to, že mu zeťové přivedli jelena; tehdy hlupák přistoupil pod okna a zakřikl hlučným hlasem: „Milostivý pane vy jste mně dali koně, ale on mne nesvezl; tak jsem vám přivezl jeho kůži a k tomu zvěřiny na vaše veselí.“ Král a dvě dcery smáli se mu velice, ale dvěma královicům nebylo do smíchu, neboť uřezané prsty nedávaly jim pokoje; hlupák hodiv tam zvěřinu odešel do svých pokojů. Potom přišla jeho žena a řekla mu, jak se jí smály její sestry, že si ho vzala, ale hlupak jí řekl: Nechť se smějí, přijde čas, že se jim vysměješ ty. Nedlouho potom uslyšel ještě král, že po jeho zahájených lukách běhá svinka zlatá štětinka s dvanácti prasaty. Zavolal k sobě dva rozumné zetě a praví jim: „Zeťové moji milí! máte-li mě rádi, jeďte na zahájené louky a chyťte svinku zlatou štětinku i s dvanácti prasaty.“ Zeťové nechtěli býti neposlušni i dali si osedlati dva koně jízdné a když je osedlali, jeli pro sviňku. Královna přišla k hlupákovi a ptala se: „Co sedíš doma? tatínek poslal zetě pro svinku na zahájené louky: jeď tam taky; může se přihoditi, že ji chytíš ty.“ Hlupák odpověděl: „A na čem pojedu?“ Královna šla k svému otci a prosila ho o koně hlupákovi. Král jí řekl „Dcero moje milá! koně nelituji, jenom je mi líto, že se ti všichni smějí.“ Ale dcera řekla: „Milostivý pane tatínku: ať se směje kdo chce.“ Král nemohl odolati úpěnlivé její prosbě i kázal jí dáti koně. Jak hlupák uslyšel, že dostal od krále koně, nekázal ho sedlati, ale sedl tak na něho a vyjel z paláce. Potom jel celým městem a když přijel do pole, stáhl s koně kůži, zahodil ji v poli a řekl: „Tu máte, straky a vrány, od krále dar!“ a sám hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou, jak list před travou.“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř, z nozder šlehá plamen; jak přiběhl, stanul jako vkopaný. Ivánek hlupáček vlezl jedním uchem a druhým vylezl i stal se jonákem, že nelze pomysliti, ani v pohádce pověděti, ani pérem vypsati. Potom osedlal svého koně, sedl a jel do širých polí a na zahájené louky a brzo chytil svinku zlatou štětinku i s dvanácti prasaty a vedl ji s sebou. Potom vyjel na cestu a rozbil plátěný stan, přivázal k němu koně a svinku a prasata se už od matky nikam nerozběhly. Hlupák lehl, aby si v stanu odpočal. A když poslaní dva zeti svinky nikde najíti nemohli, vrátili se nazpátek a jeli po tě cestě, kde stál stan Ivanka hlupáčka, i spatřili svinku i povídají jeden druhému: „Hle, tu je zase ten bohatýr, od kterého jsme koupili jelena; jeďme k němu a poprosme ho, jestli by nám ji neprodal.“ A tak jeli oba k jeho stanu. Když přijeli, slezli se svých koní a smeknuvše klobouky vešli do stanu a poklonivše se počali ho uctivě prositi, aby jim prodal svinku. Ale hlupák jim odpověděl, že aby mu dali s ruky po prstu. Nevěděli, co mají dělati, ale králi chtěli okázati ochotu. A hlupák jim řekl, že v paláci mohou býti v rukavičkách; a kdyby se jich král zeptal, proč jsou v rukavičkách, tož můžete říci, že vás bolí ruce. Konečně jich přemluvil, že svolili dáti mu s ruky po prstu. Hlupák jim uřezal po prstu a dal jim svinku zlatou štětinku i s dvanácti prasaty. Královici odejeli a hlupák sebral svůj stan, prsty strčil do kapsy a jel na to místo, kde pohodil královského koně. Když přijel, slezl s koně a pustil ho proskočiti se; potom spatřil na mrše množství strak a vran a popadna hůlku zabil jich velké množství a uvázav je na provázek vzal s sebou kůži a šel do paláce. Když přišel, bylo v paláci veliké veselí a bylo tam velké množství ministrů. Hlupák zvolal: „Hle, milostivý pane! jakého jste mi dali koně, že mě nemohl dovézti nazpátek do města! tu je jeho kůže a k vašemu veselí přinesl jsem zvěřiny.“ Potom odešel hlupák do svých pokojů. Potom přišla královna a vypravovala, jak se jí sestry její posmívaly. Hlupák jí řekl: „Nechť se smějí, přijde čas, že se jim vysměješ ty.“

Potom po nějakém čase zavolal k sobě král opět dva zetě a povídá jim: „Za třikrát devátou zemí, v třikrát desátám carství, v podslunečném mocnářství je sosna celá zlatá a větve má stříbrné a na ní sedí rajští ptáci a zpívají carské písně; a chce-li kdo tu sosnu dostati, nechť si ulomí jednu větvičku a přiveze domů do svého mocnářství a vsadí ji; nazejtří mu vyroste také taková sosna. I prosím vás, milí zeťové! prokažte mi tuto službu a přivezte mně tu sosnu: dám vám za to polovici svého království.“ Zeťové jeho chtíce dostati polovici mocnářství a nechtíce ho býti neposlušni, dali si osedlati dva jízdné koně a rozloučivše se se svými ženami a s králem vydali se na cestu. Potom šla královna do pokojů k hlupákovi a vypravovala mu, jak král, otec její, poslal dva zetě za třikrát devátou zemi do třikrát desátého carství, do podslunečného mocnářství pro sosnu a jakou odměnu jim slíbil. Hlupák jí řekl: „Jdi a vypros mně od krále nějakého koníka.“ Královna šla k svému otci a přijdouc pravila: „Milostivý pane tatínku! dejte mému hlupákovi nějakého koně.“ Král jí řekl usmáv se: „Dcero má milá! hlupák mně v paláci všecky koně zhubí.“ Ale dcera pravila: „Nejmilejší otče! prosím vás naposledy.“ Král nemohl déle odolati její snažné prosbě i kázal dáti hlupákovi koně. Královna poděkovala otci, šla do pokojů k hlupákovi a řekla, že mu u otce koně vyprosila. Jak mile to uslyšel hlupák, vyšel přede dveře a kázal přivésti koně; a když ho chtěli osedlati, nedal jim, ale sedl naň bez sedla a jel z města do pole. A jak vyjel za město, slezl s koně a popadna ho za ocas stáhl s něho celou kůži a pohodiv ji v poli zvolal: „Tu máte, straky a vrány, od krále dar!“ Potom hvizdnul, vřísknul jonáckym hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř, z nozder šlehá plamen; jak přiběhl, stanul jako vkopaný. Hlupák vlezl do jednoho ucha a druhým vylezl a stal se jonákem, že nelze ani pomysliti ani vypraviti. Potom kladl na svého koně sedlo čerkaské, podpružku bucharskou, dvanáct podpruhů s podpruhy z hedbáví šemachanského: hedbáví se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerezaví. A když osedlal, sedl na svého koně, bil ho po příkrých bedrách, probíjel černé maso do bílých kostí; kůň se rozhněval, odděluje se od země, zdvihá se výše lesa stojícího, níže oblaku chodícího, hory a doly mezi nohami propouštěl a malé říčky ocasem zastýlal. Jel cestou dráhou, dlouho-li, krátko-li, blízko-li, daleko-li — konečně přijel k tomu mocnářství a potom jel už přímo do zahrady, kde byla ta sosna. A když vešel do zahrady, spatřil tu podivu hodnou sosnu, přistoupil k ní a ulomil větvičku, potom uviděl vedle ní dvě studánky, v těch byla živá a mrtvá voda a těmi vodami naplnil si dvě sklínky, co měl s sebou v kapse, a nemeškaje šel ven ze zahrady. Potom sedl na svého koně a jel nazpátek do svého mocnářství. Jel dlouho či krátko, blízko či daleko: brzo se pohádka povídá, ale nebrzo se dílo dělá. Konečně přijel do svého mocnářství a nedojeda k městu zastavil se a rozbil svůj plátěný stan u silnice, sosnu postavil u svého stanu a lehl si, aby si odpočinul. A když dva královici, milí zeťové královi, tudy jeli, kde byl jeho stan, spatřili tu sosnu, která stála u stanu jeho. A že si žádali dostati to, proč je král poslal, umluvili se mezi sebou a přijeli k tomu stanu; tu slezli s koní a smeknuvše klobouky vešli do stanu, poklonili se mu s uctivostí a promluvili: „Milostivý pane! přišli jsme k vám optati se, není-li na prodej ta podivuhodná sosna, co stojí podle vašeho stanu.“ Hlupák jim řekl, že není prodejná, ale zaslíbená. Královici se tážou, jaký ten slib jest. Hlupák povídá, že jim dá sosnu, když mu dají po řemenu se svých zad. Královici uslyševše to velmi se zamyslili a nevěděli, co mají činiti. Ale že by byli královi velmi rádi posloužili, a aby o nich všichni mluvili, že všecko to oni dobyli, přivolili konečně královici a svlekli se. Hlupák jim vyřezal po řemenu a řemeny dal do kapsy; potom jim dal větvičku. Královici ji vzali a jeli do města a přijedše tam odevzdali tu větvičku královi. Král dostana takovou vzácnost velmi se radoval a učinil veliké hodování, k němuž byli pozváni mnozí ministři. A když bylo v paláci veliké veselí, tehdy sebral hlupák svůj stan, jel do města a přijel na to místo, kde ležel kůň, kterého mu dal král. A jak na něm uviděl mnohé množství sedících strak a vran, popadna hůl mrštil mezi ně a pobil jich mnoho; potom je uvázal na provázek, vzal s sebou s toho koně kůži a šel do paláce. Král spatřiv hlupáka se zasmál, ale on pravil králi: „Milostivý pane! vy jste mně dal koně, i ale ten mě nedovezl ani sem do paláce, tak tu je jeho kůže a k vašemu potěšení přinesl jsem také zvěřiny.“ Řekl to a hodil tam straky a vrány a odešel do svých pokojů. Potom přišla k němu královna a vykládala mu, jak se jí posmívali a zvláště její sestry. Hlupák řekl: „Snášej, přijde čas, že se jim budeš smáti zase ty.“

Potom po nějakém čase povídá jednoho dne hlupák královně: „Zítra se obleč do nejnádhernějších šatů.“ Královna se ho ptá nač se má oblíkat. Hlupák jí neřekl nic, že aby se jenom oblekla. A když přišel ten den, vyšel hlupák z paláce na pole a hvizdnul, vřísknul jonáckým hvizdem, bohatýrským křikem: „Sivko, hnědko, prorocká ryzko! staniž přede mnou jak list před travou!“ Kůň běží, zem se třese, z uší se valí kouř, z nozder plápolá oheň; jak přiběhl, stanul jako vkopaný.“ Hlupák vlezl do jednoho ucha, druhým vylezl a stal se jonákem, že nelze pověděti ani perem vypsati. Potom sedl na svého koně a jel do města. Tou dobou byla v královském paláci veliká hostina a bylo tam mnoho ministrů. Jak přijel hlupák do města a potom do paláce, tehdy mu vyšel král naproti se svými dvěma zeti a s mnohými ministry. Potom ho vedl za stoly dubové, k jídlům cukrovým, k pitím medovým i počali za stolem píti, jísti a veseliti se. Když se všichni přítomní hodně rozveselili, počali rozmlouvati. A jak hlupák seděl spolu s králem, pravil ku králi: „Milostivý pane! slyšel jsem, že jste měl tři dcery a že se všecky provdaly; dva vaše zetě vidím, ale třetího nevidím.“ Král odpověděl: „Příteli můj! nejmladší má dcera vzala si hlupáka, tak já mu nedám pro hanbu vycházeti z pokojů.“ Hlupák pravil dál: „Milostivý pane! přijel jsem schválně do vašeho království, abych pojal naši nejmladší dceru za ženu.“ Král uslyšev to byl velmi rád a řekl, že toho hlupáka vyžene ven z království. Ale on povstana se svého místa promluvil: „Milostivý pane! chcete pro mne vyhnati z království hlupáka, muže vaší nejmladší dcery; ale napřed se podívejte, co jsem.“ Král se na něho dívá velmi dlouho, ale nemůže ho nijak poznati, neboť měl na sobě pancíře a odění a k tomu byl v tváři velmi krásný. A když ho nikdo poznati nemohl, promluvil hlupák ku králi: „Poznejte mě, milostivý pane, já jsem váš nejmladší zeť hlupák.“ Král slyše to velmi se radoval a počal ho líbati; potom přistoupila jeho manželka, kterou s vytržením objímal. Ale že měli oba královici ruce v rukavičkách, řekl hlupák královi: „Milostivý pane! dovolte se otázati, proč vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách.“ Král odpověděl, že jich bolí ruce; ale hlupák řekl, že je on zkušený doktor. Potom prosil krále, aby jim kázal svléci rukavičky. Král jim kázal, ale oni se dlouho zdráhali; konečně je museli svléci. Jak je svlekli, spatřili všichni, že jim schází na rukách prst. Král se jich ptal, kam poděli prsty. Královici nevěděli, co mají odpověděti. Ale Ivan hlupáček řekl: „Milostivý pane! já vím, proč nemají po prstu na každé ruce.“ Potom vyndal z kapsy prsty a ukázal je královi: „Tuhle jsou jejich prsty, které mně dali za svinku zlatou štětinku.“ Potom prosil Ivan hlupáček krále, aby jim poručil zouti se. Král jim ihned poručil i spatřili, že nemají na každé noze po prstu. Ivan hlupáček ukázal jim ty prsty, kterých neměli a praví ku králi; „Milostivý pane! Tu jsou jejich prsty, které mně dali za zlatorohého jelena.“ Potom prosil krále, aby jim kázal se svléknouti. Král kázal a jak se zeti svlekli, ukázal Ivan hlupáček královi, že mají na zádech vyřezáno po řemenu, a praví: „Milostivý pane! vidíte, tu jsou jejich řemeny,“ a v tom je vydělal z kapsy a ukázal. Vida to král velice se na ně rozhněval. Ale Ivan hlupáček vytáhl z kapsy dvě sklínky, v nichž byla živá a mrtvá voda a vzav oba řemeny přiložil je k zádům, postřikl mrtvou vodou a řemeny přirostly; postřikl živou vodou, a nebylo ani znamení, že jim byly vyřezány řemeny. Potom vzal prsty, přiložil je k nohám a postřikl mrtvou a živou vodou; prsty přirostly a nebylo znamení, že byly uřezány. Potom jim dal prsty na ruce a uzdravil je. Když se královici vyléčili, padli před Ivánkem hlupáčkem a děkovali mu a prosili ho za odpuštění, že se mu prvé posmívali. Ivan hlupáček odpustil všem velikomyslně. A král udělal v paláci veliké hodování a pozval k němu všecky ministry, a bylo veselí veliké. Potom vládl Ivan hlupáček se svou královnou šťastně v tom mocnářství, a zetě propustil otec domů.

---

1. Skrácený překlad této pohádky viz u Erbena: Vybrané báje a pověsti národní.