Rudé právo/1929/8. říjen/Hra o lásce

Údaje o textu
Titulek:	Hra o lásce[red 1]
Autor:	Julius Fučík (jako –jef–)
Zdroj:	Rudé právo, roč. 10, č. 206. s. 5 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	8. října 1929
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Carl and Anna

Leonhard Frank: Karel a Anna. Hra o čtyřech dějstvích. Přel. Jarmila Haasová a Jar. Stein. Režie: Vojta Novák. Výprava: Zdeněk Rykr. Po prvé ve Stavovském divadle 5. října.

Hra o lásce, nikoli hra o válce, která se tu tolik tlačí do popředí a tak těžce leží na osudech našich hrdinů. Nikdy by bylo nedošlo k onomu hlubokému zázraku citového srůstu dvou lidí na vzdálenosti tisíce kilometrů, kdyby nebylo krutosti války, a snad ani Leonhard Frank by byl nepoznal lidské srdce tak, jak ukázal ve své novele, zpracované ve hru.

Novela »Karel a Anna« (která vyšla také v znamenitém překladu Jarmily Haasové v češtině nákladem Pokroku) je snad nejkrásnější prosaickou prací, jaká byla v posledních letech v Německu vytvořena. Je to čisté dílko co do rozměrů a dílo svými hodnotami, svou jazykovou i skladebnou dokonalostí a svou hloubkou, která zasahuje do citů nejtajemnějších, do citů, v nichž tone člověk, jehož prostota nemá dosti slov, aby je kdy vyjádřila. Frankovo básnictví zachytilo tu osud, který skutečnost zachovává v žurnálech jen v občasném resultátu: ten a ten prostý člověk skončil sebevraždou a nikdo nezná příčiny jeho smrti. V »Karlovi a Anně« není sebevraždy, neboť jejich těla řekla i uslyšela to, co by jejich ústa nikdy nebyla dovedla vyslovit. Ale ten osud, ten bohatý a krutý osud dvou milujících se proletářů, ten je tu celý. A nejen v Karlovi a Anně. Je i v Richardovi, muži, který miluje svou ženu Annu tak silnou láskou, že jeho chudá slova dovedou v zákopech vykouzlit její živou postavu před cizincem Karlem a dovedou v něm vznítit celý dlouhý život s ní.

Byla to veliká odvaha zpracovati pro scénu novelu, která je složena ze zámlk a z nápovědí, jež dopověděti je jenom na autorovi. Nevzniklo z toho také drama a žádný herec nebyl by unesl tu tíhu, kterou tu na něho autor převalil: vyjádřiti gestem nebo hlasem, co tu nesmělo býti vyjádřeno slovy. Nedovedl jsem po celou hru zapomenouti na Frankovu novelu a nemyslím, že by jeho hra byla tak svébytná, aby mohla plně působit na toho, kdo by neznal jeho prosu. Není to vlastně tedy čistý referát o divadle, jako to není čisté divadlo, které tu působilo.

Usnadnilo nám to pochopiti vlastně plně hereckou práci, která byla Karlovi a Anně věnována. Měli bychom mluviti také o režii – bylo tu na ní mnoho, mnoho úkolů, ale protože režie neexistovala, zachováme o ní slušné mlčení. Celý večer ležel na bedrech pí Vrchlické a p. Štěpánka a jeho zdar na panu Vojtovi. Pí Vrchlická jako Anna pochopila snad nejplněji, v čem je kouzlo tohoto křehkého a tak plného dílka Frankova. Její prostota a citlivost hrály tu v nejvyšších polohách. Její údiv, dětsky radostný, naivní a při tom nedůvěřivý (»Co mi to povídáte?!«) při poznávání Karla, měl intonaci, jakou Frank sám dovedl dáti své novele, ale ne zcela své hře.

Pan Štěpánek měl úlohu velmi obtížnou. Karel dopadl ve Frankově hře příliš syrově, často tvrdě, bylo těžko vésti souvislou linii a nezablouditi chvílemi do klamného naturalismu; panu Štěpánkovi bylo, tuším, nadto poněkud zápasiti s novým prostředím; obé působilo k tomu, aby se jeho hra rozpadla v řadu scén, z nichž některé zakotvily v průměru, jiné však měly neobyčejnou hereckou sílu: tak první probuzení v bytě Annině, první objetí s ní a pak okamžik, kdy se vrátí do jejího bytu a nalezne tam srdečného Richarda, kdy sedí na pohovce, zmatený, silný, zoufalý a odhodlaný – ta mlčelivá posice, to byl skvělý výkon.

Pan Vojta vytvořil v Richardovi jednu z nejlepších svých postav. I Frankovi se podařilo postaviti Richarda nejcelistvěji, nejživěji ve vlastních intencích, ale bylo v něm plno nebezpečných zákoutí sentimentality a dobrodušnosti – pan Vojta se jim dovedl vyhnouti, jeho dobrák Richard žil v celé své prosté komplikovanosti.

Je třeba si jen uvědomiti, kolik inteligence může vystihnout skutečnou prostotu, aby byl dobře oceněn výkon těchto tří. A je třeba si jen znovu uvědomiti, že hercům bylo pracovati zcela bez jednotící ruky režie, aby byla plně pochopena jejich vyspělost, s níž dovedli vytvořit tak dokonalou souhru.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Kulturní hlídka.