Rudé právo/1929/12. červen/Česká veselohra pro Národní divadlo

Údaje o textu
Titulek:	Česká veselohra pro Národní divadlo[red 1]
Autor:	Julius Fučík (jako –jef–)
Zdroj:	Rudé právo, roč. 10, č. 137, s. 4 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	12. června 1929
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Velbloud uchem jehly

František Langer: Velbloud uchem jehly. Veselohra o třech dějstvích. Po prvé na Národním divadle 10. června. – Režie Vojta Novák. – Výprava Vl. Hofman.

Langrova veselohra měla už svůj prémiový úspěch ve Švandově divadle a dovedla jej stupňovat i za hranice i za oceán. Byl oprávněný. Teď, kdy ji vidíte opět na Národním divadle, můžete se jen divit krátkozrakosti velkých oficielních scén, které ji neuvedly již před lety. Vždyť Langrovi se podařilo stvořit typ veselohry, jaká se hodí na takové divadlo, podařilo se mu stvořit typ obdobného významu pro měšťácké divadlo, jaký měla první pořádná filmová veselohra sentimentálně-sociální pro americký film. Jsme nuceni složiti poklonu způsobu, jakým to udělal: čistému, jasnému, elegantnímu způsobu, který má vtip a lehkost, který má dobrou řeč a pamatuje na zábavu. Jsme také ovšem nuceni říci, že tato veselohra je jednou z mála těch, které jsou už dokonale buržoasním – nikoli maloměšťáckým – produktem, a že tedy je něčím, co je nám docela nepřátelské. Jsou tady kapitalisté, kteří jsou degenerovaní a potřebují novou krev, nový příliv života, a proletáři, kteří znají »knify« a dovedou s těmi degenerovanými muži vyšší třídy zatočit. Jsou tady skvělé typy, které mají platnost, typy chudých podnikavců, kteří se dovedou vyšinout, jenomže jim to propůjčuje vlastnost obecnosti, něčeho, co je zcela pravidelné a k čemu společnost spěje. Je to velmi chytře udělaná veselohra, která se nebojí banalit a která si kreslí svět docela idylicky podle obrazu třídy, k níž její autor přísluší.

Nemůže býti jiná, než úspěšná – na takové scéně, jako je Národní divadlo. A protože má své hodnoty, patřila tam už dávno.

Byla podle toho také hrána. S vervou, náladou, jednolitě. V mezích, které obkličují oficielní scénu, bylo to dokonce i divadlo. Je třeba zdůraznit, že tu šlo tentokráte o skutečný herecký celek – což je vlastně na tom to nejzáslužnější, protože genrové figury této veselohry jsou pro herce právě tak vděčné a bezpečné, jak nebezpečně svádějí k vypadnutí ze souhry.

Jako téměř pravidelně kapitolou pro sebe byla pí Hübnerová, hrající starou Peštovou. To je kvalitní herecká třída po všech stránkách. Její máma rozvíjí nejtajnější citové fondy, ne v sobě, ale v divácích – je to herečka. A především, co je třeba stále zdůrazňovati, je krásný čistý zvuk jejího hlasu, bezvadná řeč, v níž nemá soupeře. Dobrým partnerem byl jí p. Vojta jako Pešta, obětavý hráč a důkladný pracovník. Ne méně je třeba říci také o pí Baldové, která zřejmě cítila se v roli Zuzky velmi doma, a o p. Veverkovi, který dovede zahrát svou nemluvnou úlohu Alana. –

I tím vším jsme viděli, jak je »Velbloud« znamenitou veselohrou pro Národní divadlo.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Kulturní hlídka.