Ruch (almanach 1870)/Vzmuž se potřetí!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Vzmuž se potřetí!
Autor: Václav Šnajdr
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 170–173.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Již všecko bylo na tom světě jednou —
povídá mudrc s žalujícím vzdechem.
Neplač, když tváře jedné lásky shlédnou,
neplač, když píseň dálným zmírá echem!

Když sbledne den a uchystá se k spaní,
i ty jdeš spat, bys zaspal bolest svoji;
nový ti život světlo vdechne ranní —
dnes zmlklá píseň poránkem tě zkojí! —

Nezoufej nikdy věčným nad zákonem! —
co zašlo dnes, to zítra zas se vrátí,
a slze s těžkým vyplakané stonem
budou jak perly nad vzkříšením pláti! —

Dvakrát jsi, lide velký, vykrvácel,
dvě rakve stesali ti na tvou matku,
dvakrát jsi život dvojí smrtí splácel,
dvě rány neseš z boje na památku!

Tam u Lipan kalich se zarděl krví,
jak slunce rdí se mraků ve návalu, —
ten musí klesnout, kdo je v boji prvý —
však první jen vítězství nese chválu!

Myšlénka krvavým jen projde křestem!
ten, kdo ji zplodil, smrtí ji vykoupí.
Kdo prvním pohanů jest věrověstem,
ten nesmí nikdy životem být skoupý!

Z Tvých útrob vyšlo krásné, božské dítě,
mělo-li žít, Tvé krve třeba bylo! —
Tys zemřel — ale ono probudí tě,
dorostší v reka, v dík že krev tvou pilo!

Nežaluj lide na svou Bílou Horu,
ta na lipanskou rakev víkem byla,
tys ranou první chořel ve úmoru —
ta druhá jen tu první rozjitřila.

Hrozná zní bolest; — dva předlouhé věky
znak smrti vryla čelo na skořené: —
bojiště pusté — jen smrtelné jeky
trhaly vzduchem; — kdož to zapomene? —

A místo písně vítězného davu
prokletý skřehot kněží z breviářů —
a ortel katův na ztracenou hlavu,
a ston a kletby z hrozných ze žalářů…

A v horách pláč zoufalých matek, dětí
smíšený s žalmem psanců srdcervoucím —
dozvuk té písně ještě po staletí
boleti bude bolem nehynoucím.

Však ten, kdo dvojí smrtí dokonává,
ten dvojnásobně také z mrtvých vstává! —
Kdo dvakrát v boji za svobodu klesá,
vítězně dvakrát vstoupá na nebesa! — —

V boj třetí los tě neúprosný volá: —
máchni svou zbraní, otřes pyšným čelem,
zvítězils dvakrát, — kdož tě skořit zdolá? —
klesnul jsi dvakrát, — vstaň omládlým tělem!

Neboj se vrahů! — hleď, již chví se strachem,
sotva že zahřměl pokřik války vzduchem;
jak divý víchor rozmetáš je prachem,
jak strašidlo je starým splašíš duchem.

Však kdybys kles — nuž, je to kletba dějů!
té nikdo nevyrval vítězství palmu —
kdo zapadnout má dějin do závějů,
vítěznou píseň steskem změní žalmů!

A kdybys kles — nuž, zemřels aspoň rekem!
líp třikrát zemřít, než žít jednou robem!…
v zoufalém smíchu, se smrtelným skřekem
odpovíš vrahům — nesprzněným hrobem!