Roztomilý Shaw

Údaje o textu
Titulek:	Roztomilý Shaw
Autor:	Jindřich Vodák (jako jv.)
Zdroj:	České slovo, roč. 19, č. 49, s. 6 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	22. únor 1927
Licence:	PD old 70

Shawova »Candida« byla už na dvou pražských jevištích, v divadle Švandově a v Městském vinohradském, ale zdá se, že teď v novém provedení Uměleckého studia na jevišti Umělecké Besedy bude své obecenstvo okouzlovat ještě více nežli dříve. Plným právem zařadil Shaw »Candidu« mezi »four pleasant plays«, mezi čtyři příjemné, půvabné hry, u ní mohlo by se přímo říci, že je hrou takřka andělskou. Ten přívlastek vztahuje se nejvíc na hlavní postavu, moudrou třiatřicetiletou ženu pastora Morella, která tak krásně rozřeší volbu mezi manželem a milencem. I ona jako známá hrdinka Balzacova a jako jiné ženy jejího věku cítí se vábena láskou mladinkého muže, devatenáctiletého básníka Eugena Marchbankse, i ona v tom shledává mnoho lichotivého, že může ještě vzněcovat útlé jinošské srdce v někom tak jemném, nadaném, bystrém a vzdělaném. Ale když se má rozhodnout buď pro manžela nebo pro milence, zůstane věrně a pevně při manželovi, poněvadž ho pokládá za potřebnějšího ženské ochrany a poněvadž je dojata jeho mužskou šlechetností a svědomitostí. A to není jediná přednost kusu, ještě více musí se líbit přímost a pravdivost, se kterou v něm osoby spolu jednají. Jiní dramatikové naprostou nutnost nepokryté pravdy jen hlásají a dovozují, Shaw ji ve své hře důsledně a krajně provádí a není u něho věcí, jíž by si jeho lidé nebyli odhodláni povědět do očí, ať by byla sebe trpčí a choulostivější. Milenec řekne bezohledně manželovi vše, co si myslí o jeho manželském chování a veřejném vystupování, žena promluví s manželem o milenci bez nejmenšího uhýbání s jasným přiznáním možnosti, že by povolila milencovu naléhání, zeť vyčte tchánovi bez ohledu jeho darebáctví, host sáhne písařce Proserpině směle do tajemství jejích citů. Ta úplná pravdivost však u Shawa lidi nerozlučuje, nýbrž sbližuje, působí mezi nimi ovzduší radostné volnosti a světlosti, dodává jim bezpečnosti a jistoty, která se s důvěrou dívá před sebe a mimo sebe. Je to jako ideál společenských styků, který potěší už plným dramatickým uspokojením.

Uměleckému Studiu se může všelico vytýkat, že se jednotliví jeho herci ke svým rolím dost nehodí, že si neumějí pro ně upravit tváře ani ostatního vnějšku, ale nikdo nesmí tvrdit, že by o svých rolích neměli správného pojmu, že by se nesnažili zahrát je co nejlépe a že by hry dostatečně nepropracovali. V »Candidě« nezbude v jejich provedení ani záhybečku nejasného nebo ztraceného, každá drobnost vynikne, všechno se rozloží, takže ani slůvko nepadne marně, a humor Shawova pojetí zvlášť vykoná svůj blahodárný účinek. V Morellovi dovede p. Gamza sloučit řečnickou kázavost s vážnou ryzostí, v Candidě sl. Hrázká vyzdvihuje úsměvné mateřství nad líbezné ženství, v Marchbanksovi pan Očásek zvlášť zachycuje chlapeckou odvahu útočnosti, kdežto strachy poněkud nadsazuje. Do tchána by p. Trégl potřeboval jen jiného zjevu, Proserpinu dělá sl. Svozilová hodně ostrou. Tentokrát se Studio vyznamenalo také charakteristickým zařízením jeviště.