Rozpravy Aventina/1933–1934/4/Český exotický tanečník Ore Tarraco

Údaje o textu
Titulek:	Český exotický tanečník Ore Tarraco
Autor:	Emanuel Siblík
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 9, č. 4, s. 39–40 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	9. listopadu 1933
Licence:	PD old 70

V poslední době vystoupil v Praze Ore Tarraco, jehož exotické jméno, tělesná konfigurace a neméně exotické tance uvádějí patrně v omyl nejednoho diváka, pokud se týče jeho původu. A přece jde o Čecha, který se dostal k tanci od zaměstnání, po výtce prosaického, bankovního úředníka. Zaměnil-li Merkura za Terpsychoru, neučinil tak náhodně nebo z rozmaru, nýbrž puzen jsa nitrným založením, usměrňovaným některými vnějšími okolnostmi.

Již jako syn lesníka věnoval sobě a přírodě více pozornosti, než to bývá zvykem u dětí jeho věku. Ostatně rodný jeho dům na Skalce je onen »Pokojný dům«, o němž Růžena Svobodová tvrdila, že se tam »v kráse rodilo a v kráse umíralo«. Tento dům ozýval se často dobrou hudbou, neboť sestra osudem poznamenaného tanečníka byla znamenitou pianistkou. Jestliže první hudební zanícení získal sedě zahloubán pod pianem, později, když přišel do Prahy na studie, přálo mu štěstí, že se dostal na byt k matce skladatele Frimla, který mu umožňoval choditi často na koncerty.

Pomineme-li jeho dětství, kdy oblékal psy a kočky za tanečníky a tanečnice, musíme vlastní zjevení tance u něho hledati teprve v Praze, kde měl příležitost viděti Ritu Sacchetto a Sent-Mahesu: prvá ho patrně orientovala za onou, tehdy módní »tanzpoesie«, druhá poodhalila mu roušku s exotického tance. Dlužno přičísti ještě vlivy literární a studie v museích. Po nějaké technické průpravě nenajdeme však ani stopy: bylo tu jen tělo štíhlé s dlouhými svaly ochotně poslušnými, snad poněkud zženštilý temperament.

Jeho prvý repertoir jeví ohlas především prvého, svrchu zmíněného vlivu. Tak jsme viděli »Pierrota a růži« na Schumanův »Karneval«, Lisztova »Rapsodie« vnukla mu »Cikánovu smrt«; »Hoch a motýl« se dával hudebně vésti Dvořákovým valčíkem. Na veřejnost vystupuje porůznu; především v Plodinové burse, v roce 1916 nacházíme ho dokonce v Alhambře a v roce 1918 béře si půlroční dovolenou z banky, aby odejel na prvé své turné do Krakova a Lvova, zakončené v Budapešti, kde ho stihla revoluce.

Se svými tanci prorážel Ore Tarraco jen poznenáhlu, neboť naše obecenstvo znalo sice už prvé dvě české moderní tanečnice, Ervínu Kupferovou a Věru Vratislavu, než solový tanečník zdál se mu zjevem kromobyčejným. Než přece téhož roku 1918 podaří se mu vystoupiti ve Variété a následujícího jara uskutečňuje pak sen svých dvanácti let, že rudolfinské kandelábry budou proň svítit. Na tomto celovečerním představení v Domě umělců, doprovázeném skladatelem Zelinkou, objevuje se po prvé exotická taneční skica a pak i španělský tanec.

R. 1920 bankovní úředník – taneční amatér opouští nenávratně banku, aby se nadále stal tanečním profesionálem. Odejel na turné do Švýcarska s partnerkou, s níž se však záhy rozešel, aby pak na programu v Zurichu a Luzernu se střídal se známou Sent-Mahesou a se slováckou tanečnici Marjou Ninou. Tato dionysská tanečnice lidové inspirace měla rovněž již jisté jméno, tak že na její doporučení byl přijat do mnichovské »Bomboniery«, tanečně dobře zapsané. Odtud vedla ho pak cesta do Jugoslavie, Řecka, Turecka, pak přes Rumunsko zpět do Prahy, kde jeho přítomnosti využil Dr. Hilar, aby ho pozval k vystupováni v »Beneši a Blaženě«. Vlastním tanečním koncertem představil se v sále německé Uranie. Ona »tanzpoesie« byla stále ústředním zájmem jeho repertoiru až vlastně do r. 1924, kdy v hamburském museu objevil exotické masky, jež roznítily jeho nadšení: sám si koupil masku Číňana, kterou natřel na bilo, aby v ni tančil černě kostymován. A když poté je angažován v Bremách do uměleckého Kabaretu, jímž prošli nejlepší tehdy tanečníci, vystupuje již v asijských tancích, jimž zůstává napříští věren.

Asijské tance. – Co omylů nebylo spácháno jejich jménem, naivními jednotlivci i institucemi věhlasu Národního divadla! Jaký je k nim poměr Ore Tarracův? Jisto je, že si neosvojil techniku studiem na místě nebo s některým tanečníkem, významu Udaje Šankara. Vyšel od pós, které našel v museích, a ty ho rovněž poučovaly o charakteru kostymu. Tu a tam viděl ovšem asijské tance v biografu. Tímto způsobem si sbíral elementy ke svým vlastním komposicím. Kdybychom k nim přiložili estetické měřítko, odvozené z taneční ethnografie orientální, tu by naprosto neobstály před podrobnější analysou. To se týče stejně pohybů jako kostymů: schází tu snaha po veridičnosti.

Jeť Ore Tarraco tanečník inspirovaný. Obrazivost nahradila u něho touhu po dokumentárnosti. Tato se u něho omezuje na taneční kostru, kterou si tanečník vybudoval z positivních znalostí. Ostatek očekává tanečník od okamžité nálady, od sugesce získané pohroužením do ducha tance. Nálada, sugesce mohou se ovšem dostaviti za příznivých podmínek, také však nemusí. Tím se stává, že tytéž tance jsou tančeny každý večer jinak, lépe i hůře. Vědomé tvoření baletní stojí tudíž na opačném pólu nejsouc vystaveno náhodám rozmarné náladovosti. V ohledu kostymním opírá se Tarraco jen o některé konkretní formy ethnografické, které si dokomponuje s nezastíranou snahou po okázalosti. – Celkem vzato neběží v kreacích Tarracových o kopie exotických tanců, nýbrž o jejich variace, nejednou značně libovolné, strhující však nepoučeného diváka obratně vyvolanou náladovostí.

Jako orientální tanečník prošel Ore Tarraco Francií, kde r. 1929 jsme ho viděli tančiti v pařížském Théâtre des Champs-Elysées, po boku Jeanne Ronsayové, která uvedla v Paříži i Udaje Šankara; přes Španělsko se dostává do Severní Afriky, pak znovu tančí v Jugoslavii, aby na to prošel celým Rumunskem s revuálním divadlem. Po jiných ještě zastávkách ocitá se opět v Praze, kde jej mnozí teprve objevili ve Fallově »Rozvedené paní« v úpravě Balling-Borově.