Rozpravy Aventina/1931–1932/9/Marie Hübnerová

Údaje o textu
Titulek:	Marie Hübnerová
Podtitulek:	(Portrét herečky.)
Autor:	Miroslav Rutte (jako Miroslav Rutte)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 7, č. 9, s. 66–67 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	12. listopadu 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Marie Hübnerová

(…dokončení)

Chceme-li hodnotiti a zařaditi herce, bývají to zpravidla dva pojmy, jimiž se nejprve obíráme: obor, jenž nám určuje rozpětí a meze osobnosti, a styl, který nám vyjadřuje generační souvislost a podstatu herecké techniky. U Marie Hübnerové nám však tato dvě slova mnoho nepomohou: nenajdeme oboru, jenž by vyčerpával její tvůrčí možnosti, ani úzkého, jednostranně vyhraněného stylu, jenž by ji vylučoval předem z kteréhokoli uměleckého úkolu. Je stejně herečkou, v níž vrcholí a krystalisuje naše obrozenecká tradice, jako jest spolubudovatelkou nového divadelního výrazu, která často projevila víc odvahy a mládí než mladí. Každý divadelní styl, do něhož bychom ji chtěli zařaditi, tísní ji jako Prokrustovo lože: vždy něčím přesahuje zároveň do minulosti i do budoucnosti. Byla proměnlivá a mnohotvárná jako sám život, aniž však ztrácela jednotu své umělecké osobnosti. Jadrný humor i bolest, propadající se do nitra, groteskní překreslení i zhuštěná psychologická studie, krevnatá zemitost i tragická monumentalita, dobrotivá něha i nenávist padlých andělů, či, vyjádřeno dramaturgicky, Tyl i Ibsen, Langer i Pirandello, Jirásek i Shaw, Shakespeare i Čapek nebo O'Neill — celý tento obsáhlý rejstřík hereckého výrazu zní v jejím díle, a, což je daleko podivuhodnější, zní ve všech polohách s touž čistotou a plností, všude byla přítomna její umělecká osobnost takřka beze zbytku. Stálé střídání úkolů, jež rozehrává různé oblasti hercovy duše a obraznosti, bylo jí takřka nezbytnou podmínkou vývoje a důležitou součástí umělecké hygieny. V neustávajícím napětí spatřovala nejlepší záruku proti duševní pohodlnosti, nepružnosti a manýře. A pak — ve stálé neuspokojenosti a pochybách, jimž každý dosažený vrchol zdá se jen nástupem k vyšší metě. »V práci«, vyjádřila se M. Hübnerová ve vzpomenutém již rozhovoru — »usnadňuje mi mnoho ta laskavost, která mne obklopuje mezi kolegy i v široké veřejnosti. Ale vlastní nepokoj, který je živlem, vydražďujícím mé síly, dere se tím více do popředí, když jsou tyto vnější překážky odstraněny z cesty. Má práce nedává mi plného uspokojení. Chce se mi stále usilovati o něco lepšího, dokonalejšího. Velké sebevědomí bych ostatně nechtěla nikdy mít, protože v nespokojenosti spatřuji vzpruhu«.

Tvůrčí úzkost, pochybování a nedůvěra v sebe rostly v podvědomí této velké umělkyně takřka souměrně s jejími výkony. Démoni, s nimiž Marie Hübnerová zápasila a z jichž temné moci se vykupovala svým uměním, nebyli jenom v jejích postavách, nýbrž i v jejím vlastním nitru. Zlo, s nímž tak neúnavně zápasila, vždy ji zároveň přitahovalo, a její obraznost, toužící po smíru, dovedla zároveň nalézt celou pekelnou stupnici pro krutost a tvrdost duše. V její pokoře bylo vždy cosi z přemožené pýchy, a její zbožnost často jako by byla vášnivě překonávaným rouháním. U Marie Hübnerové — a v tomto směru připomíná nám Dostojevského — je dobrota vždy nabita dramatičností, jakoby kdesi u spodu byla rozpolcena mezi světlo a stín. Obdobně jako mezi jejím humorem a tragikou, byl často jen úzký předěl mezi jejím dobrem a zlem. Touha po vykoupení, již vyslovuje tolik jejích scénických postav, je vždy i zápasem proti temnotám vlastního srdce a proti pokušením vlastní obraznosti. Olga Scheinpflugová, jedna z jejích nejoddanějších žákyň, zachytila nám výstižnými rysy její lidskou tvář, tak nerozeznatelnou od tváře herečky: »Dávajíc diváku sta představ rolí, které tvořila, utajila nám vlastně pravou podstatu své povahy. Měla pro každého úsměv úst, s nímž její přísné, krásné a tvrdé oči neměly nic společného. Žila strašně sama v sobě, v egoismu, který je pro kumšt nejštědřejší. Byl to děsný a mučivý egoismus radosti ze sebe, strachu ze sebe, egoismus flagelantský a zhoubný pro člověka. Byla tvorem, jehož vášně se daly večer divadlu, a pro svůj den hleděla urvat synthesu dobroty a míru. To byl její povahový program, který dřela jako úlohu«. A rovněž dr. Hilar rozpoznal bystře ve své posmrtné vzpomínce, že obor, jímž Marie Hübnerová přerostla rozměry českého divadla a v němž se vyrovnala největším umělcům světového zahraničí, byly postavy, které mohla »dovršiti básnivou fantasií osobní a neuvěřitelnou uměleckou demonií do jakési čtvrté dimense, a které byly výkony nejen genrové, ale i ďábelské. Neboť démon je v srdci každého velkého umělce, a bez něho nepovznese se umění nikdy k dionysovskému opojení.

Přehlédneme-li řadu postav, jež vytvořila M. Hübnerová za své třicetipětileté činnosti u Národního divadla a která se počíná Baruškou ze »Zkažené krve« a končí matkou v Hilbertově »Pěsti«, užasneme, kolik je tu různých typů a kolikerým převtělením prošla tato velká umělkyně, jejíž tvůrčí síla se neustále obrozovala do nové hloubky a intensity. Za třicet pět let změnilo se mnoho v divadelním světě: po naturalismu a psychologismu přišel symbolismus a impressionismus, a po nich úsilí o dynamickou zkratku, expressionistické nadnesení a nový, objektivní realismus. Mnozí z herců nesli těžce tyto příkré změny a přetvářeli se jen se sebezapřením a násilím, nebo zůstali bezradni mimo proud. U Marie Hübnerové nepostřehnete však nikdy těchto rozpaků. Vyciťovala nový rytmus doby a nový styl se stejnou bezprostředností a jistotou, s jakou chápala lidskou podstatu svých rolí. Dovedla se přizpůsobiti, aniž zapřela sama sebe. Dovedla vždy nalézti styl, jehož požadovala nová hra či nový dramatik: v tom spatřovala hlavní podmínku živého a velkorysého divadelního realismu. Proto dovedla hráti Pirandella, Shawa či Čapka s touž absolutní slohovou čistotou, jako hrála kdysi Ibsena, Jiráska a Tyla. Slovo »styl« nebylo jí nikdy překážkou, před níž by se zastavila: vyplynul takřka sám sebou z jejího hereckého hmatu, a dovedla jej někdy nalézti bezpečněji než režisér.

Dr. Hilar vypráví ve svých »Bojích proti včerejšku« vzpomínku, jež je pro uměleckou tvárlivost Marie Hübnerové charakteristická: »Když jsem se sešel ve »Hmyzu« (bratří Čapků) s chrobačkou pí Hübnerové a vyznačil jí své ryze zvukové pojetí herecké interpretace, zaintonovala mi v nejbližší zkoušce gestikulačně i hlasově roli tak sugestivně, že jsem její interpretací doplnil zvukově relief své režie celého onoho aktu«. Nuže, může být krásnější příklad uměleckého mládí, než herečka, jež po více než čtyřicetileté divadelní dráze chápe tak pronikavě mladého autora a nový výraz, že sama inspiruje výbojného režiséra?

Zdravý herecký pud převedl posléze Marii Hübnerovou i přes úskalí, jež bývá tragické v životě hereček: přes problém stárnutí. První vrásky, jež nahánějí hrůzu dramatickým umělkyním, byly jí pouze pokynem, aby rozezvučela nové polohy duše a prozkoumala nové oblasti života. Použila jich, řečeno po herecku, jen jako nového výrazového prostředku a nové součásti své duchové masky. Pochopila onu prostou a přece tak obtížnou moudrost, že jediný prostředek, jak zvítěziti nad časem, je nebrániti se mu. Měla odvahu zestárnouti, a proto zůstala až do své smrti mladá. Její umělecká ctižádost byla větší než ješitnost ženy: a jen tomu lze děkovati, že z představitelky naivek, vesnických dívek, záletných paniček a druhořadých milovnic vyrostla nám největší herečka mateřství, jíž najdeme sotva rovné na světových jevištích. A jako herečka mateřství, mateřství v jeho ponížení, obětavosti, pýše, vzdoru, osamění, zločinnosti a zoufalství zůstane nám nezapomenutelná v našich vzpomínkách. Největší postavy, jež vytvořila, náležejí do této galerie nebeských a prokletých matek: ať je to pokrytecká paní Dulská, chytrácky bodrá paní Peštová z »Velblouda uchem jehly«, výčitkami zmučená paní Alvingová ze »Strašidel«, panensky neukojená paní Landová z »Rodinné záležitosti«, biblicky tvrdá matka z »Podivné mezihry«, dobrácky hubatá Kordula ze »Strakonického dudáka«, dobromyslná kvočna generálka Jepančinová z »Idiota«, hrdinsky zločinná paní Tabretová z »Posvátného plamene«, ponížená a hříšná paní Warrenová, přízračná paní Frola z kruté komedie »Každý má svou pravdu«, či šedivá, bezbranně schoulená maminka z hry »Jak nás poznamenala«, jejíž starostlivá dobrota dusí k zalknutí — vždy je to táž hluboká lidská pravdivost, obnažené srdce, tvář Sedmibolestné. Vždy je to mateřství ve své absolutní kráse i v pozemské slabosti, mateřství jako úděl ženy, jako sladká mučírna srdce, jako velký, elementární pud života.

O Marii Hübnerové lze tedy těžko říci, zda její hra byla či nebyla realismem. Myslíme-li pod tímto slovem životní plnost, dokumentárnost a bohatství lidských zkušeností, pak byla jistě největší herečkou českého realismu. Ale její interpretace nespokojila se nikdy těmito cíli: v každé postavě, zejména v období její umělecké zralosti, vyžívala se stejně intensivně i její obraznost, její spodní temné proudy a její touha po vykoupení a jasu. Její realismus byl vždy zároveň i duchový a fantastický a směřoval ke klasické čistotě a velkorysosti typu. A právě ve způsobu, jak převáděla M. Hübnerová individuum na typ, projevuje se nám nejvýrazněji její souvislost s naší hereckou minulostí a její plnokrevné češství. To, co lze tak těžko definovat v umění a čemu říkáme národní tradice a rytmus rasy, mluví z jejího umění s touž bezprostředností jako životní pravda. Hraje-li Tyla, Klicperu, Stroupežnického či Jiráska, není to nikdy mrtvá manýra, nýbrž živé souznění, jež navazuje podvědomě na základní prvky našeho národního projevu. A vypráví-li své pohádky, její hlas zpívá a maluje s takovou živelnou intensitou a dramatickou sytostí, že reálný svět se jím proměňuje v krásnou a tajemnou mythologii, jak si ji vysnila fantasie lidových básníků.

Ale i v hrách, kde se M. Hübnerová dopracovala k ryze modernímu výrazu a expresionistické zkratce, cítíte vždy podzemní souvislost s naší hereckou minulostí, jakoby kdesi u spodu žila v ní ještě vřelá primitivnost našich divadelních počátků. I tam, kde jde o moderního autora, dovedla M. Hübnerová vycítiti souvislosti a uplatniti je v interpretaci — jako třeba ve své France z Loupežníka: její chůva je vyhnána do grotesky, ale zároveň má cosi primitivně legendárního, že cítíte, jak vyrůstá svými kořeny přímo z lidové obraznosti a z jejích typických projevů. Podobně i ostatní její chůvy: ať je to chůva z RUR, Marie Švertásková z Fausta nebo chůva Juliina, je to v podstatě vždy česká nána, obhroublá a bodrá, směšná a laskavá, hašteřivá i oddaná, jež na oko tyranisuje, aby mohla tím otročtěji sloužiti.

Češství M. Hübnerové je elementární jako její umění. Není to neplodný folklór, nýbrž živá a hluboce lidská tvorba, jež naplňuje zákon země, z níž vyšla, jež bije společným rytmem našich srdcí a vydechuje sladkost, pokoru i drsnost našeho podnebí. U této velké umělkyně není rozdílu mezi národním a lidským: a proto její češství pochopila a obdivovala i cizina, a proto mohla si M. Hübnerová dovolit svou interpretací počešťovat i postavy cizího repertoiru, aniž by jim ubrala cokoliv na jejich lidské přesvědčivosti nebo dramatické potenci. Překládala si je prostě do českého hereckého jazyka, jako básník překládá verše. Dokázala, že mluvily naší citovou řečí, aniž přestaly být tím, čím je učinil dramatik. A to jest neposlední klad této velké umělkyně: že dovedla spojit výboj s tradicí a vyhraněnou osobitost s kolektivním národním cítěním, že vytvořila umění světového formátu, které však vyrůstá všemi kořeny z životního obsahu a citu rasy. Po této stránce můžeme přiřaditi směle její dílo k hudbě Smetanově a Dvořákově, ke kresbám Alšovým a Mánesovým nebo k literárnímu odkazu Boženy Němcové a Erbena: je to týž projev národního ingenia. A po této stránce zůstává Marie Hübnerová i velkým a světlým příkladem.

Marie Hübnerová zemřela aniž nám popřála lhůtu, abychom se s ní rozloučili. Osud, jenž ji tak štědře podaroval, byl k ní milostiv i v konci: popřál jí, aby odešla včas, dříve, než by její vášnivý a nepodlomený duch poznal bezmocnost churavého těla. Neviděli jsme ji téměř odcházet, a proto žije s námi, velká, temná a legendární, jako byly její postavy. Čas přemohl její tělo, ale její duch zvítězil nad časem: neboť její veliké umění bude žít i tehdy, až bude zapomenuto. Bude žít v podvědomu všech ryzích umělců, protože tak hluboce vyjádřila podvědomo rasy. Bude neviditelnou součástí každého vývoje, protože každý zdravý vývoj zahrnuje tradici a vyrůstá z ní svými nejspodnějšími kořeny. A Marie Hübnerová je naše herecká tradice. Je ohnisko, v němž se proťala minulost s budoucností. A proto je nesmrtelná.