Rozpravy Aventina/1931–1932/7/Marie Hübnerová

Údaje o textu
Titulek:	Marie Hübnerová
Podtitulek:	(Portrét herečky.)
Autor:	Miroslav Rutte (jako Miroslav Rutte)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 7, č. 7, s. 51 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	29. října 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Marie Hübnerová

Marie Hübnerová, jíž vrcholí naše mladá divadelní tradice, byla herečkou nejen svým povoláním, ale i svým rodem, krví a osudem. Ona se herečkou narodila, jako se jiní lidé rodí básníky, milenci nebo inženýry. Byla jí už jako patnáctileté děvče, když odešla z domova ke kočovné společnosti Košnerově, a zůstala jí jako bělovlasá, matriarchální stařena, jež mezi stuhami věnců a drahými reliquiemi své dobrovolné klausury snila do posledního dechu o nových zápasech a nových vítězstvích. Hráti bylo Marii Hübnerové stejně nezbytné jako žít. Těm, kdo ji poznali blíže, často se zdálo, jako by u ní ani nebylo hranic mezi těmito dvěma oblastmi: dovedla stejně intensivně žít na jevišti jako dovedla hrát v životě; a to bylo tajemství jejích strhujících úspěchů i kouzlo její osobnosti, v níž spojovala se tak znepokojivě primitivnost se složitostí, pokora se ctižádostí a laskavá moudrost s ďábelskou obrazností.

Žila tiše a takřka přikrčena v úkrytu svého domova, v onom ibsenovsky pochmurném museu minulosti: a přece v drobné postavě této extatické vdovy burácel dravý a nezkrocený rytmus života, a v jejím srdci jako by se soustřeďovala zkušenost tisícerých osudů. jež probouzela a oživovala svým tělem. Znala život, aniž ho byla nucena žít. A mnohdy jako by ho znala právě proto hlouběji: snad žádná matka neprožila tak do dna celé nebe i peklo mateřské lásky, jako tato opuštěná stařena, jež nepoznala mateřství. U Marie Hübnerové pocítili jste často, že genius je v jakémsi podzemním, tajemném svazku se světem, a že život projevuje se mu s ohromující bezprostředností a jednotou. Životní empirie — to byl základ jejího umění, ale v jejích výkonech bylo vždy cosi více než pouhá zkušenost: bylo to démonické vědění, nahý dotyk skutečnosti a lidského srdce, vnitřní poznání intuicí, které je pro uměleckou tvorbu vždy rozhodující. V Marii Hübnerové byla nejen zkušenost vlastního osudu, ale i prazkušenost racy, a jadrnost venkovanky byla v ní podivuhodně doplněna vzrušenou obrazností řeholnice.

Pro umění Marie Hübnerové je příznačné, že k svému povolání neměla průpravy ani učitele: počala prostě hrát, a její technika vyvíjela se jen z její vlastní osobnosti, z jejího temperamentu a obraznosti. Byla to nesporně cesta obtížnější, ale měla svou výhodu: nebylo tu nic z druhé ruky, co by nebylo prošlo její vlastní krví a nemělo plnost zážitku. Proto v jejích výkonech nenajdeme nikdy vnější herecké manýry, proto její výraz je tak samorostlý a přímo nabitý životními obsahy, i když se lecčemu později přiučila od vyspělých herců na Nár. divadle: neboť jejím hlavním učitelem zůstal vždy život, jak jej vnímala svými smysly a zhodnocovala svým intelektem. A tento zdravý a neporušený instinkt ženy vedl ji s bezpečností na její umělecké dráze od prvních kroků až k vrcholům. Instinkt poučuje ji hned od počátku, že pravda vnější nekryje se s pravdou vnitřní, že to, co nazýváme skutečnost, je souhrn a prolínání obou těchto pravd, a že jevištní zpodobení skutečnosti požaduje na umělci nejen pružnou charakterisační schopnost a znalost života, nýbrž i napětí srdce a obraznosti, živý tvůrčí čin.

Tento poznatek, intuitivní jako vše u této velké umělkyně, chrání ji ihned na počátku od tří chyb, jež podryly tvárnou sílu oficielního realismu: od samoúčelné drobnokresby, plošné popisnosti a jednostranného pessimismu. Člověk je snad sobecký, zlý a směšný, soudíme-li ho dle vnější pravdy; ale za touto pravdou leží ještě druhá pravda, jeho vnitřní pravda, jež může měniti smysl pojmů a vášní jako prudký barevný reflektor. Je to pravda nadosobní, pravda osudová. A zahledíme-li se na člověka s hlediska této druhé pravdy, může být snadno jeho směšnost ubohostí nebo prostotou srdce, jeho zloba úzkostí nebo zneuctěnou láskou a jeho sobectví jen slepotou. Marie Hübnerová, čím více dozrávalo její umění, tím důsledněji pokládala za hlavní úkol herecké tvorby, aby našla v každé postavě nějaký průlom, třeba jen sebe menší skulinku, jíž by bylo lze zahlédnouti tuto druhou pravdu, aby divák poznal, že i tvář nejvíc malicherná a nejvíc pokřivená byla stvořena k obrazu Božímu. A Marie Hübnerová dovedla nalézti tuto skulinku i ve svých nejopovrženějších postavách: u Akuliny z »Vláda tmy« je to zvířecí tupost, jež ani neví, co činí a nad její paní Warrenovou, jež obchoduje láskou, aby zaopatřila přepych sobě i své jediné dceři, jakoby zněla slova Kristova: »Odpouštějí se jí hříchové její, neboť milovala mnoho«. A nebo vzpomeňte si třebas na její Dulskou, na onen ďábelský výlupek maloměšťáckého pokrytectví, jak čmuchá a slídí v květované spodničce po svých dětech, jak je tyranisuje a dusí a jak schovává své poťouchlé kuplířství pod nalíčenou počestností. Byl to odporný ženský Tartuffe, pekelná orgie malichernosti, banálnosti a hrubosti — a přece na konec pocítili jste i v tomto netvoru zkřivené srdce matky, jak bije jako srdce poplašeného ptáka.

Toto zlidštění, tato živá, dobrotivá moudrost, jíž Marie Hübnerová neustále probojovávala proti zlu ve světě i temným vírům v sobě, bylo hlavním tajemstvím a silou jejího podmaňujícího umění. A stalo-li se někdy, že v postavě básníkově nebylo lze nalézti tuto skulinku k dobru, tuto katharsi z vnitřní pravdy, našla si ji Marie Hübnerová v absolutním mateřství, v mythické síle a zákonech přírody, jako třebas v »Posvátném plameni« nebo »Podivné mezihře«. Obhájiti matku, jež zabíjí vlastního churavého syna, vysvětliti ji z lidského soucitu, zdálo se M. Hübnerové nad možnosti i této druhé vnitřní pravdy. A tu její matka Tabretová vyrůstá v jakési nadlidské, absolutní mateřství přírody, jež chrání zdraví proti rozkladu a život proti smrti. Obdobně i taková paní Ewansonová z »Podivné mezihry«, která nutí svou snachu, aby se zbavila těhotenství, protože její churavý syn by nesnesl vědomí, že zplodil mrzáka; to není už žena-matka v pozemském smyslu, ale starozákonní přízrak, přikazující bez smilování oběť ve jménu vyšších principů. V hovoru, který zaznamenal dr. Veselý, M. Hübnerová uvědomuje si sama velmi jasně a přesně tvárnou sílu, již má tato touha po katharsi a zlidštění v její umělecké tvorbě: »To krásné, to velké, to, co je nad syrový životní materiál, do sféry umění povznešené, vyrostlo pomocí naší lásky. Člověka, kterého milujeme, povznášíme ve svých očích tak, že aspoň zčásti snažíme se ho očistiti. Postavu, která je zlá, snažíme se omluvit. Docílíme toho tím, že se zachytíme některého jejího rysu, vycházejíce z předpokladu, že zlo prýští vždy z nějaké bolesti, z nějakého utrpení. Není to tak lehké, neboť po dobu práce, kdy si takové zlo jaksi zlidšťujeme, máme stále i v soukromém životě co dělat, abychom nad zlem zvítězili, abychom sami nedali se strhnouti postavou, kterou tvoříme. Náš výkon, v kterém jsme se role plné zmocnili, znamená tedy vítězství lásky«.

Analysovati herecké výkony M. Hübnerové není právě lehkým úkolem. Není v nich ideové výstavby, jako třebas u Vojana, jíž by se bylo lze zachytiti: neboť i když stojí oba na vrcholu českého herectví, representují nám přes to jeho dva odlišné typy. Vojan — toť nezapomenutelný herec českého intelektu a složité sensibility, herec ironie, trpkého výsměchu a stále obnovovaného zápasu proti záporu a nicotě. M. Hübneravá byla naproti tomu herečkou českého životního citu v jeho elementárních projevech, herečkou životního kladu a ženství. Při jejích výkonech zdálo se vám často, jako byste stáli tváří v tvář přírodě a jejím živelným jevům, jako byste nenadále spatřovali známou životní skutečnost v jakémsi novém a nezvykle ostrém světle, v potencované reálnosti. Umění M. Hübnerové nebylo intelektuální, nýbrž vyvěralo z životního pracitu, mělo v sobě sladkost i hrůzu nahých instinktů země. Její pohyby, hra a melodie slov otvíraly ve vás vaše vlastní zkušenosti, obnovovaly a zhušťovaly vaše vlastní zážitky a navazovaly bezprostředně na váš rasový rytmus — neboť u ní nebylo gesta, jež by nemělo svůj konkretní životní obsah.

(pokračování…)