Rozpravy Aventina/1931–1932/4/Vrah Dimitrij Karamazov

Údaje o textu
Titulek:	Vrah Dimitrij Karamazov[red 1]
Podtitulek:	(Uvádí Slaviafilm.)
Autor:	Karel Smrž (jako ksž)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 7, č. 4, s. 31 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	8. října 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Vrah Dimitrij Karamazov

Není bezvýznamné, že Dostojevského román realisoval právě Rus — a pro hodnotu filmu je důležité, že tímto Rusem byl režisér »Žluté knížky«, Fedor Ozep. Přeložiti literární dílo do řeči oživlých obrazů — i když jim byla dána moderní filmovou technikou akustická řeč — není úkol snadný. Sta příkladů, jež se objevují na projekčních plochách kin, dokazují, jak i z předlohy, dějově nejhutnější, může vzniknouti dílo mělké, v němž marně hledáme hodnoty knižního vzoru. Scénář tohoto filmu však psal Leonhard Frank a tím je řečeno velmi mnoho. Nejde otrocky ve šlépějích románu. Neopisuje text, aby byl prostě ilustrován oživlým obrazem, nýbrž přepisuje jej do mluvy filmu. To je velmi mnoho. V rukou režisérových je pak, aby dal dílu citlivě rytmisované tempo — největší hodnotu, kterou film svým uměleckým vývojem objevil. Fedor Ozep tu znovu a v míře ještě daleko větší projevuje to, co jsme obdivovali již ve »Žluté knížce«: hluboký smysl pro mluvu neživých věcí. Ať je to větrem vzdouvaná záclona v dokořán otevřeném okně Karamazova domu, kde leží mrtvý stařec, větve, na nichž se v šedivém jitru lesknou kapky deště, lustr s planoucími svícemi, visící v zábavném lokále, nebo pára, valící se z lokomotivy, připravené k odjezdu, nikdy to nejsou jen vynucené výplně, dějová »vata«, nýbrž promyšleně vybrané složky filmové komposice, skvěle obrazově zabírané a především mistrně rytmisované. Ozep bezpečně ví, kde má montovat čtvrt a půlmetrové filmové pásy v prudké rapidmontáži a nebojí se, ponechati střídající se obrazy ruské trojky, na níž ujíždí Dimitrij Karamazov od domu, v němž doměle spáchal vraždu, kopyt koní a vrcholků stromů, ubíhajících proti těžkému nebi, poměrně velmi dlouho, aby divákovi vsugeroval duševní stav Karamazův. Režisér má rovnocenné spolupracovníky v představitelích všech postav filmu. Grušenka Anny Stenové je především přesvědčivá. Dovedete pochopit, že je to žena, pro kterou Karamazov může rázem zapomenout na svou lásku, hodnost i čest. Je lhostejná, lživá, svádějící, zhnusená, nenávidící, studená a tvrdá — a zase zjihlá dětským úsměvem, před nímž se vztek rozplývá v pokoru a posvěcená vzplanutím prvé skutečné lásky, která se neleká jít do desetiletého dobrovolného vyhnanství na Sibiř. Dimitrij Karamazov v interpretaci velkého německého herce F. Kortnera je živoucí postava, člověk, kreslený v pevných rysech, zmítaný vášní, osudově ho zachvátivší, žárlivostí a nenávistí, zalitý zlobou a sevřený úzkostí z hrůzy zločinu, který doměle spáchal. Umírněnost gest a mimiky je jeho velkou předností. V úloze Karamazova, spíše, než kde jinde, poněvadž právě tady je nebezpečně blízko k překreslení, jež by sílu účinu postavy zcela znehodnotilo. I v ostatních rolích je film interpretován dokonale. Krásná fotografie využívá všech možností promyšlených obrazových záběrů a je dokonalým realisátorem myšlének režisérových. Spontánní úspěch filmu je pak novým dokladem toho, že i film skutečně umělecký může být také obchodní.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Filmy.