Rozpravy Aventina/1931–1932/3/Dostojevského »Věčná přítelkyně«

Údaje o textu
Titulek:	Dostojevského »Věčná přítelkyně«
Autor:	Václav Tille (jako V. Tille)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 7, č. 3, s. 18 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	1. října 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Fjodor Michajlovič Dostojevskij

(…dokončení)

Polina schovala sice pečlivě oba Dostojevského listy, ale v zápisníku se nezmínila, poslala-li mu peníze, čili nic. Zdržela se v Paříži přes tři neděle, ale teprve ve Spa, kam dojela 16. září, zapsala si své poslední zažitky, než Paříž opustila navždy. Odjížděla nerada, rozčilena, teprv ve Spa se uklidnila.

Když přijela se sestrou do Paříže, pozvala si L. M., jen proto, aby se s ním setkala. Kdo je tento muž, nevím. Ale mluvila s ním hned při prvním setkání o Gaultovi; souvisí tedy asi s pobytem v Montpellieru. L. M. přišel znovu, pak na týden zmizel, byl prý churav. Pak chodil častěji, ale byl roztržit; snažil se marně mluvit s ní v soukromí. Když mu s pláčem sdělila, že musí odjet, byl rozčilen a hltal ji očima. Polina popisuje podrobně, jak ji žhavě zamrazilo »jako kdysi«, jak se po dvě hodiny objímali, sedíce na divaně a vesele žvatlali. Ale sotva ho opustila a odjela k hraběnce, uvědomila si, že ji nemiluje opravdově. Druhý den přišel znova, byl útočnější, ale pochopil, že Polina se mu neoddá. Den nato se omlouval, Polina odložila odjezd. Byla u hraběnky, hraběnka jí mateřsky radila, Polinu to hluboce dojalo; klesla jí k nohám a plakala. Hraběnka jí druhý den oplatila návštěvu a Polina rozčilením onemocněla. Nakonec došlo k rozčileným výkladům s jiným nápadníkem, Usovem, jež skončily také objetím a rozchodem. Zakázala mu, přijít druhý den na dráhu, ale přišel přec a byla tomu ráda. Odjela v slzách.

V těchto chvílích smutku a zoufalství myslila mnoho na Gaulta. Jistota, že je jí přítelem, že s ní cítí, že jí rozumí, ji snad zachránila. »Nyní teprv jsem pochopila cenu přátelství a úcty lidí, kteří pocházejí z téže vrstvy, a v jistotě, že mám přítele, našla jsem odvahu, sílu a sebeúctu. Opustí mne někdy moje pýcha? Ne, to se nestane nikdy. Raději zemřít, raději žalostí zemřít, ale zůstat neodvislá od vnějších věcí, věrna svým přesvědčením, a předstoupit před Boha s duší tak čistou, jako…« O Dostojevském ani zmínky. V závěru zápisníku je stručný zápis z Petrohradu, psaný 2. listopadu roku 1865. Ten den přišel k ní Dostojevský. Nabízí jí již delší čas sňatek a tím ji jen zlobí. Přeli se, Dostojevský mínil, provdá-li se, že do tří dnů bude svého muže nenávidět; Polina se zmínila o Gaultovi, který asi měl mnohem větší význam v jejím životě, než vyplývá ze zápisek, a Dostojevský konečně řekl: »Nemůžeš mi odpustit, že ses mi jednou oddala, a chceš se na mně mstít. To je rys čistě ženský«. Polina se tím rozhorlila. 6. listopadu byl u ní Dostojevský opět, ale záznam o tom, jímž zápisník končí, je jakoby úmyslně zcela bezvýznamný.

Je těžko předpokládat, že Polina zůstala ještě delší čas v Petrohradě a stýkala se s Dostojevským, aniž o tom co zapsala do zápisníku.

Polina cítila se v Rusku asi hodně nešťastna. Koncem prosince psala hraběnce, a to již z venkova. Hraběnka dostala její list 3. ledna a plakala nad ním. Odpověděla hned druhý den. Polina žádala ji o radu, jaké knihy o Anglii má číst. Je u své rodiny na venku, všichni se s ní mazlí a hýčkají ji. Psala asi o venkovských paničkách, jak falešně si představují ženskou emancipaci: (ujet s milencem muži i dětem do světa). Hraběnka píše srdečně, vroucně. Přeje Polince, aby si zalíbila hodného, počestného muže, vzala si ho a vychovala čestné děti. »To je pro ženu nejlepší. Dívčí život je osamělý a chci tvrdit i bezradostný. Žena má potřebí lásky. Nezapomeňte, že muž, mládenec, má vždy milenku, poměr… ale svobodná žena je vždy osamělá«.

Dalších zpráv o tom, co Polina dělala r. 1866, není. 2. června 1866 byla vykonána v jejím bytě, v Tambově, prohlídka a sebrány její papíry. 4. července žádala, aby jí byly vráceny rukopisy, připravené k tisku. Dostala je zpět. To je všecko.

Její snaha, působit na ruském venkově, vzdělávat, učit děti, probouzet v ženách touhu po vybavení z nedůstojného postavení, všecko, o čem snila, když se léčila ve Spa a o čem asi hodně hovořila s hraběnkou, ji zklamalo. S Dostojevským v té době se vůbec nestýkala, sotva také byla asi v Petrohradu. Byla by musila vědět, že se Dostojevský znovu oženil. V dubnu 1867 mu napsala z Moskvy list. Dostojevský sám píše, že celý rok o sobě nevěděli a líčí jí v drážďanském listu z 5. května 1867 jak se oženil. Měl do 1. listopadu 1866 dodat rukopis románu, ale mimo to psal jiný román pro Ruský Věstník; 4. října ještě nový román ani nezačal. Vzal si tedy stenografku, Annu Grigorjevnu Snitkinu, dvacetiletou, hezkou studentku z dobré rodiny, a do konce října jí nadiktoval román »Hráč«. Zpozoroval, že dívka se do něho zamilovala a nabídl jí sňatek. V únoru 1867 se vzali. »Věkový rozdíl je strašně veliký, dvacet a čtyřiačtyřicet, ale jsem stále víc a víc přesvědčen, že ji učiním šťastnou. Má srdce a umí milovat«. Na cestu se dali proto, aby měl klid k nové práci a aby jeho padoucnice polevila. Polinino psaní dostal v Petrohradu pozdě, přímo před odjezdem, tak že nemohl hned odpovědít. (Bylo adresováno na společného známého.) Dojalo ho bolestně. Psala, že je jí velmi smutno. Patrně po všech zklamáních s osvětnými snahami, a snad i v srdečných věcech, vzpomněla na starého přítele, netušíc, že je již zaujat jinou ženou. Dostojevský píše jí vroucně jako oddaný přítel a lituje jí. »Považuješ lidi vždy znovu buď za nekonečně povýšené, oslňující bytosti neb za lotry a ničemy. Soudím z vlastní zkušenosti. Závěr z toho všeho musím přenechat Tobě. Na shledanou, Ty, má věčná přítelkyně!« Dopis je laskavý, ale je psán poměrně pozdě.

Polina psala, že z Moskvy brzy odjede. Když dostala od Dostojevského odpověď, nepochopila, že je nadobro konec, a usilovala navázat s bývalým přítelem znovu přátelské styky.

O tom vypravuje deník druhé ženy Dostojevského, psaný v Drážďanech. Devátého května (27./4.) píše, že našla v psacím stole svého muže Polinin dopis. Když dočetla, byla rozčilena strachem, aby muž se nevrátil k své staré lásce a žárlila. Šestnáctého května (4./5.) píše, že zašla na poštu a našla tam nový list od Suslové, nefrankovaný. Vyplatila jej a doma otevřela. »Byl to hloupý a velmi hrubý list, a neprojevoval rozum té osoby. Jsem přesvědčena, že se pořádně zlobí na Feďovu svatbu, a tón jejího listu dává tušit její hněv. (Mé domnění se potvrzuje. Psaní bylo Feďovi posláno z Drážďan.) Četla jsem je dvakrát: nazývá mne v něm brilkina…«

Poznámka, že list byl poslán »z Drážďan«, je nesrozumitelná. Snad chybila překladatelka, a má být místo »aus Dresden«, »nach Dresden«. Paní Dostojevská tím chce říci, že její tušení, které ji pudilo jít na poštu a ptát se po poste restante, se potvrdilo.

Tento list Polinin nemáme, ale patrně byl odpovědí na list Dostojevského z 5. května, v němž se Dostojevský zmiňuje, že v Petrohradě, před odjezdem, mluvil s jejich společnou známou, Globinou Brilkinou o Polině, a Brilkina že ji má ráda. Žárlivá paní vztahovala slovo brilkina, hlupačka, na sebe. 27. května (15./5.) píše Anna Grigorjevna, že Dostojevský se vrátil do Drážďan z Homburku, kde hrál a jako obvykle i prohrál. Ptal se po čaji na poštu, podala mu Polinin list. Četl jej s trpkým úsměvem, byl pak roztržit a nevěděl ani, co mu povídala.

10. června (29. května), píše Anna Grigorjevna, že dostal Dostojevský dva dopisy: jeden byl od Majkova, v druhém bylo několik listů, které došly do Petrohradu na jeho adresu. Dva z nich byly prosby švagrové o peníze, třetí, jak prý pozorovala, byl od Suslové. Dostojevský se o tomto listě nezmínil, a to ji rozrušilo. Žárlivá žena se pravděpodobně mýlila. Proč by byla Polina psala po třetí do Petrohradu?

8. července (26. června) došlo mezi manžely konečně k výbuchu: pohádali se ostře, ale Anna Grigorjevna dosáhla, co chtěla: styk Dostojevského s Polinou ustal.

Polina koncem roku 1868 složila na moskevské universitě zkoušku a otevřela v prosinci ve vsi Ivanovo dívčí školu, která však byla po dvou měsících zavřena, jak oznámily 29. března 1869 Petrohradské vědomosti, chválíce její zakladatelku, které vláda vyčítala, že nosí modré brýle, krátké vlasy, a nechodí do kostela.

Ljuba, Dostojevského dcera z druhého manželství, v životopise svého otce, vydaném roku 1919, líčí přepjatě a zbytečně romanticky, jak se Dostojevský s Polinou setkal naposled.

Bylo prý to ke konci let šedesátých: k Dostojevským přišla dáma v smutku, se závojem, nechtěla říci své jméno a ptala se po Dostojevském. Dostojevského choť nebyla doma, Dostojevský přijal návštěvu v pracovně. Neodpověděla na jeho otázku, kdo jest, jen odhrnula závoj. Když ji Dostojevský nepoznal, vyskočila a utekla. Dostojevskému potom pozdě napadlo, že to byla Polina; řekl prý pak ženě, aby nepouštěla děti z domu, protože Polinu smrtelně urazil a bojí se, aby se mu na dětech nemstila. To je jistě přehnáno, ale je pravděpodobno, že Polina po různých zklamáních se pokusila ještě jednou najít duševní útěchu u toho, jenž byl její první láskou.

Roku 1872 je Polina zapsána na moskevské universitě, ale brzy na to se stěhuje k bratrovi, jenž právě ovdověl, opatrovat mu děti.

Roku 1880 vdává se devětatřicetiletá Polina za čtyřiadvacetiletého studenta Vasilje Vasiljeviče Rozanova, nadšeného ctitele Dostojevského. Ale v šestiletém manželství má Rozanov dvě děti s jinou ženou, a Polina jej roku 1886 opouští. Rozanov se pak marně pokouší přimět ji k rozvodu, aby se mohl oženit; za to jí odpírá 1890 svolení, aby mohla dostat samostatný pas. Teprve roku 1897 svoluje, ale Polina ještě roku 1902 v svém domě v Symferopolu, odmítá prosbu Rozanovova přítele o rozvod.

Později žila v Jižním Novgorodě, obklopena památkami a vzpomínkami na Dostojevského; umřela po převratu a je pochována v Jižním Novgorodě.

Toto je asi vše podstatné, co se dá vyčísti z knížky, kterou vydali v Mnichově u R. Pipera René Fülöp-Miller a Fridrich Eckstein pod názvem: »Polina Suslowa, Dostojewskis Ewige Freundin«. Fülöp-Miller dodal asi material a F. Eckstein napsal předmluvu, překlad ruských textů pořídila Rosa Symchovičová, a Ecksteinovi opatřil data profesor S. Dolinin v Leningradě. Fülöp-Miller vydal před nedávnem dvě velká díla, o ruském a americkém divadle. Podařilo se mu sebrat znamenitý materiál, ale vydání jsou nepřesná. I knížka o Polině Suslové je nová a zajímavá, a také nepřesná. Je v ní otištěn denník Polinin, počínající 19. srpna roku 1863 v Paříži a končící roku 1865, 6. listopadu v Petrohradě. Čtyři listy Dostojevského Polině: z Wiesbadenu, 22. a 24. srpna 1865, Drážďan 5. května 1867. Její dva listy, jeden nedatovaný koncept o jejich vzájemném poměru před odjezdem, a druhý z počátku roku 1864, jako odpověď na neznámý jeho list z 2. června téhož roku, psaný patrně z Německa. Pak list sestry Naděždy z Curychu, listy hraběnky M. E. Saliasové, pak tři z roku 1864, dva z roku 1865 a poslední z Kolína n./R. z 4. ledna 1866; konečně dva listy, které psala Polině paní Ogariova po rozchodu v Montpellieru.

Předmluva pana Ecksteina není valná. Jsou v ní zbytečné omyly a nedbalosti: píše na př. (s. 11.), že Dostojevský psal z Říma Strachovovi zoufale o peníze 18. září; ze zápisníku Polinina vysvitá, že Dostojevský byl ještě 24. září v Livorně. List Dostojevského je asi datován dle ruského kalendáře a psán 30. září. Na stránce 27. je řečeno, že Dostojevský jel podruhé do západní Evropy v červenci 1862, ale dvě stránky na to píše Eckstein sám správně, že odjel koncem léta 1863. Na stránce 39. mluví o listu, jejž Dostojevský adresoval Polině (z Wiesbadenu) 25. srpna do Kolína, ale z otištěných dopisů Dostojevského je zřejmo, že se jedná o list, poslaný Polině 22. srpna přímo do Paříže, v kterém Dostojevský vzpomíná, že Polina tu dobu (co on píše) uvázla snad v Kolíně, nemajíc dosti peněz na cestu. V zápisníku druhé ženy Dostojevského, citovaném podle vydání z r. 1925 u Pipera, ponechal Eckstein datování podle ruského kalendáře, bez jakéhokoliv upozornění. Ani v zápisníku Suslové nepoznamenal, podle kterého kalendáře je datován. A nezpozoroval, že některá data se neshodují. Text úvodu je nesrovnalý, zbytečně opakuje fakta, a úsudky nejsou, zvlášť po psychologické stránce, přesné.

Ale materiál, který knížka podává, je pro životopisce Dostojevského vzácný. Eckstein otiskuje také překlad povídky Polininy »Jeden a jediný«, v které Polina popsala svůj poměr k Dostojevskému v roce 1863. »Losnický« jede k své milé do Petrohradu, jeho »Anna« mu sdělí, že přijel pozdě; zamilovala se do svého učitele zpěvu, Itala. Odejde, po několika dnech přijde Anna k Losnickému, pozve ho k sobě, řekne mu, že její milenec se žení. Po šesti měsících je Anna s Losnickým v jihoněmeckém městečku. Svolila jet s ním, ale nechce být jeho milenkou. Jejich vzájemný poměr je stále chladnější, až jednou Losnický marně čeká na Annu; najdou ji v řece.

Polina vylíčila v povídce, schválně tragicky zbarvené, scénu shledání s Dostojevským v Paříži a jeho pokus v Baden-Badenu, získat opět její lásku, zcela tak, jak je popsala v zápisníku. Škoda, že Eckestein neotiskl také překlady dřívějších jejích povídek. První je naivní řešení otázky emancipační před poměrem s Dostojevským; druhá s významným názvem »Před svatbou«, pochází z doby jejich prvních milostných styků, třetí, nazvaná »Vlastní cestou«, je z počátku roku 1864, kdy súčtovala nadobro s poměrem k Dostojevskému i k Salvadorovi. Možno, že ve všech třech by se daly najít prvky, ukazující vztahy autorčiny k Dostojevskému. Eckstein dvakrát praví, že Dostojevského »Zápisky z brlohu«, vydané v prvním čísle Epochy, a »Hráč«, nadiktovaný v říjnu 1865, dotýkají se vztahu Dobrovského k Polině; ale neprovedl srovnání podrobněji. Škoda, že vzácné doklady, jež Fülöp-Miller dostal do rukou, nenašly povolanějšího vydavatele.