Rozpravy Aventina/1931–1932/2/Dostojevského »Věčná přítelkyně«

Údaje o textu
Titulek:	Dostojevského »Věčná přítelkyně«
Autor:	Václav Tille (jako V. Tille)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 7, č. 2, s. 9 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	24. září 1931
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Počátkem let šedesátých žil v Petrohradě Prokovjev Suslov, správce statků hraběte Sermetěva. Pocházel z okolí Jižního Novgorodu, býval hraběcím nevolníkem, ale nabyl svobody ještě před zrušením nevolnictví a zůstal v službách svého pána. Koncem let šedesátých měl vlastní továrnu. Z jeho tří dětí (měl dvě dcery a syna) nejstarší, Apollinarja, narodila se roku 1841. Dcery byly vychovány bezpochyby v Moskvě, v drahém pensionátě, a v Petrohradě chodily na universitu. Polina chtěla být spisovatelkou, učila na nedělní škole, překládala životopis Franklinův; Naděžda studovala lékařství.

Studenstvo obdivovalo Dostojevského jako mučenníka i genia. Polina toužila ho poznat a napsala mu naivní vyznání lásky, jež Dostojevského dojalo. Byl tehdy nešťasten; jeho žena, kterou si vzal v Semipalatinsku brzy po propuštění z »mrtvého domu«, ho klamala.

Polina dala Dostojevskému svou povídku »Zatím«, naivně sentimentální příběh o ženské emancipaci. Dostojevský otiskl povídku 1. září 1861 ve Vremeni, mezi pokračováním svého románu »Uražení a ponížení«. Dívka se mu zalíbila; byla štíhlá, pružná, měla tmavé vlasy s rudým nádechem a zářivé, výrazné oči. Polina později vzpomíná, že se oddala »třiadvacetiletá« čtyřicetiletému muži. Znamená to asi tolik, že k skutečnému poměru mezi nimi došlo teprve počátkem roku 1863. Tehdy napsala povídku »Před svatbou«, a Dostojevský ji otiskl v třetím čísle Vremene, časně z jara téhož roku. Pak odjela Polina do Paříže studovat.

Dostojevský ji před odjezdem vybízel, aby spolu jeli do Italie, a Polina souhlasila. Smluvili se asi, že Polina odjede dřív a na Dostojevského počká. Je zbytečno předpokládati, že Polina již tehdy byla zklamána. Sama píše později, že v Paříži téměř do poslední chvíle snila o té italské cestě. Cítila asi úzkost a jakési pokoření z poměru, jenž mezi nimi nastal po důvěrném styku, ale pozdější popisy toho stavu jsou psány pod vlivem pozdějších dojmů. Dostojevský měl za ní přijet brzy, ale zdržel se starostmi s listem i jinými překážkami.

Polina dostala od něho teprve 19. srpna v Paříži psaní, že přijede za několik dní. Ale bylo už pozdě.

Kdy dojela Polina do Paříže, není jisto. Zapsala si jen, že Německem chvátala, v Berlíně se nezdržela, pokud nemusila, a v Drážďanech nešla do galerie jak původně zamýšlela. Bydlila v Paříži u známých své matky; co dělala hned po příjezdu, o tom zápisník nepovídá nic. Počíná teprve ve středu, 19. srpna. Ten den, když dostala Dostojevského list, napsala mu psaní (v otisku je psaní datováno, patrným omylem, 9. srpna): »Přicházíš poněkud pozdě: ještě před nedávnem jsem snila o tom, jak půjdu s Tebou do Italie a počala jsem se dokonce učit italsky. Za několik málo dnů, v týdnu, všecko se změnilo… zadala jsem srdce v několika dnech, na první výzvu, bez zdráhání, bez jistoty, ba téměř bez naděje, že mne také miluje… Ráda bych Tě viděla, ale k čemu by to vedlo?«

Z dalších zápisků vysvítá, že se seznámila se španělským medikem Salvádorem, jenž měl sotva chmýří pod nosem, ale choval se aristokraticky. Rychle se sblížili; dal jí lék, když si stěžovala, že je churava; vypravovala mu, že má jet do Italie. Salvádor ji brzy svedl. Od onoho dne, kdy v noci s hrůzou myslila na to, co se sběhlo ve dne, uplynul do prvního zápisku sotva týden. Píše, že přišla pak ve středu k němu; byl líný a mrzutý, líbal ji, ale říkal, že jeho švagr ho nutí jet do Ameriky. Děvče nechápalo a naivně mínilo, že by mohlo jet s ním – otec by peníze dal. V sobotu se sešli zas, Salvádor byl mrzut; když začala činit narážky na sňatek, nechtěla však se vyjádřit otevřeně, rozzlobil se. Přišel přítel, Salvádor jí v předpokoji ještě vytýkal, že si nečistí zuby. Smluvili se na úterek, ale Salvádor ovšem v úterý nebyl doma, a Polina po marném čekání nechala mu tam vyčítavý lístek psaný uboze školáckou franštinou.

Druhý den dostala lístek od Dostojevského z Paříže. Poslala mu připravené psaní (asi list z 19. srpna), ale přišel dřív, než jej dostal. Požádala ho, aby s ní jel do svého bytu, a Dostojevský pochopil, že ji ztratil. Vyznala se mu ze všeho, Dostojevský ji litoval: »Věděl jsem to! Mne sis zamilovala jen omylem, protože máš velké srdce. Třiadvacet let jsi čekala: jsi jediná žena, která nežádá závazků, a proto je vzácnější než kterákoliv jiná! Muži a ženy nejsou totéž! Muži berou, ženy dávají!«

Konejšil ji; je prý přes to šťasten, že ji poznal. Nabízel jí, aby jeli do Italie jako přátelé. (Tato rozmluva je datována ve středu, 27. srpna, ale má být, podle dřívějších dat, 26. srpna.)

Ve čtvrtek šla k Dostojevskému opět. V pátek ráno našla doma list, ve čtvrtek přinešený, v němž jí Salvádorův přítel Bascavan sděluje, že Salvador leží nemocen tyfem u svého příbuzného, a že její návštěva by mohla vzbudit podezření. Polina ještě nepochopila ničemnost svého svůdce; byla rozčilena domnělým nebezpečím, jež mu hrozilo, psala Bascavanovi o zprávy a plakala u Dostojevského. Přestěhovala se zatím do pensionátu, v kterém později bydlila na stálo, a marně čekala na list. V sobotu podvečer potkala u Sorbonny Salvádora. Tvrdil, že opravdu stonal, hájil se, že schůzku měli smluvenou na čtvrtek, ne na úterý, zlobil se na přítelovo psaní, ale nezajímalo ho; Polina konečně pochopila. Šli spolu kousek, Salvádor se vymlouval, že musí jít vlevo, pak konečně vběhl do domu, jen aby se jí zbavil.

Polina celou noc přemýšlela, jak to skončit; spálila, co by ji mohlo kompromitovat, druhý den časně ráno vzbudila Dostojevského a pozvala ho k sobě. Dostojevský ji těšil: pravil, že ovšem se potřísnila, ale je to jen náhodné, netřeba se tím příliš zabývat. Polině, jež před přestěhováním bydlila u známých svých rodičů, šlo také o to, aby ušetřila matku. Dostojevský řekl, že se obával, aby neprovedla hloupost. Polina trvala na tom, že se chce pomstít. Myslila, že »probudí jeho svědomí« a že ho potom potrýzní. Psala mu, poslala mu jakési peníze, chtěla ho urazit a vyprovokovat, ale Salvádor se neozval.

Pátého září je Polina s Dostojevským již v Baden-Badenu. Cestou stále ještě myslila, jak se pomstít, Dostojevský se marně snažil ji rozveselit. Najali si dva pokoje, spojené dveřmi a chystali se na cestu do Italie. Dostojevský byl k Polině pozorný a zdrženlivý, ale večer, když pili čaj, pozorovala Polina na něm neklid, a on se přiznal, že je jí zaujat. Polina popsala si podrobně jeho nepokoj, jeho vyznání, jeho váhání odejít, a když konečně za ním zamkla dveře, cítila uspokojení. Píše druhý den, jak si vše rozvážila; je odhodlána, jet s ním do Italie, ať ji Naděžda třeba prokleje, ale nechce se mu znovu oddat, nemá závazků. Dostojevský hrál pak a jako obvykle prohrál; bál se, že jim nestačí na italskou cestu peníze.

14. září byli v Turině, 22. v Janově, 24. dojeli lodí do Livorna, nedlouho na to byli v Římě. Z Říma psal Dostojevský příteli Strachovovi list, v němž úpěnlivě prosí o peníze. Činí nejasné narážky, že je mu nevyslovitelně trapno, že je doslova zničen, opakuje čtyřikrát, že nutně potřebuje peněz, ale příčiny, proč se octl bez peněz, neudává, ačkoliv přítel věděl, ze vezl sebou dost, aby vystačil. Dostojevskému bylo trapno nechat Polinu platit, zvlášť když poznal, že o lásce nemůže již být mezi nimi řeči. Šestého října jsou v Neapoli. Cestou na lodi seznámil ji Dostojevský s Hercenem a s jeho rodinou. Sám poznal Hercena na své první cestě do západní Evropy, rok před tím, kdy schválně k vůli němu zajel do Londýna. Polinu představil Hercenovi jako svoji příbuznou a choval se k ní jako k sestře, až byla ta důvěrnost Hercenovi nápadna. Polinu zajímal Hercenův syn, a Dostojevský žárlil.

Kdy odjeli z Neapole, Polina nezapsala. Připomíná jen, že se poslední den pohádali o ženskou emancipaci, ale na lodi se, vlivem setkání s Hercenem, smířili. »Od toho dne nebylo mezi námi nedorozumění, a já se chovala k Fjordovi Michajlovičovi téměř tak, jako za starých časů, a bylo mi velmi těžko se loučit«.

Polina přijela do Paříže 22. října 1863, ve čtyři hodiny ráno, a nastěhovala se do známého pensionu. Návrat v ní vzbudil živou vzpomínku na Salvadorovu zradu, touhu po pomstě a touhu po zrádném svůdci. 26. října dostala psaní od Dostojevského, jenž (v Hamburku?), se pokusil získat hrou peníze, prohrál, a prosil, aby mu pomohla. Neměla peněz – zaplatila právě účty – ale její domácí jí půjčila na měsíc těch tři sta franků, které mu chtěla poslat.

Když odesílala peníze, zahlédla na poště Bascavana. Napsala pak Salvádorovi list; když neodpověděl, psala druhý, a konečně 15. listopadu vyhrůžku, že se obrátí na policii. Dva dny na to ji navštívil Salvádorův starší bratr, vytýkal jí, že jeho bratra urazila, ale byl ochoten, sdělit jí jeho adresu. Odmítla a přestala na svůdce myslit. Flirtovala bezúčelně s hosty v pensionátu a bloudila bezradně. V pensionátu ji litovali; zaslechla na sylvestra, jak o ní hovoří – »pauvre fille«.

Teprve v dubnu 1864 oživla trochu duševně, poznala dvě ruské spisovatelky. Hraběnka Eugenie Saliásová, píšící pod pseudonymem Eugenia Tur, byla vášnivá ctitelka Hercenova. Když Turgeněv minulého roku se Hercena dopisem, psaným ruské vládě, zřekl, přerušila s ním styky. Markěvičova, známá pod pseudonymem Marko Vovčok, zůstala Turgeněvovi věrna. Polina shledává Markěvičovu zdrženlivou, chladnou a vypočítavou. Ale dala jí přece přečíst svou novelu a těšilo ji, když byla pochválena. Byla to asi povídka »Vlastní silou«, otištěná téhož roku v Epoše. U hraběnky se scházela společnost významných ruských emigrantů, a Polina byla hraběnkou od prvního setkání vášnivě zaujata. Když se v květnu rozstonala, hraběnka ji ošetřovala a vzala ji s sebou pak do Versailles.

Z Versailles psala Polina Dostojevskému – snad on sám dříve jí oznámil, že je v západní Evropě. Na svůj list dostala odpověď z 2. června a psala hned nový list. Lékař jí právě nařídil, odjet do Spa na léčení. Míní, že by ji Dostojevský mohl snadno z Cách navštívit. Obává se, že bude v Spa v špatné náladě, ale myslí na to, že se s Dostojevským pak zas dlouho neuvidí: on se chce zdržet v Paříži jen krátce a ona se do Ruska tak brzy nevrátí; zůstane na zimu v Paříži. Vyčítá Dostojevskému, že píše »skandální« povídku. »Nelíbí se mi, že píšeš cynické věci, to nesmíš, to se nehodí k obrazu, který jsem si dříve o Tobě učinila«. Mrzí se na Dostojevského; napsal v svém listu, že se mu její povaha přestala líbit. Dřív prý o její povaze zpíval chvalozpěvy, až se proto rděla a mrzela. Na konci píše podrážděně, že ji zbytečně, z pouhé zdvořilosti, napomíná, aby se šetřila.

V polovině června je Polina již v Spa. Píše hraběnce hned, dvakrát, hraběnka jí 24. června odpovídá. Polina stará se o sestřiny studie v cizině a přemýšlí o tom, jak bude působit v Rusku. Třicátého srpna jest opět ve Versaillích u hraběnky, ale je dráždivá a nespokojená.

V září se stěhuje do Paříže, do svého pensionátu a stále postonává. Ošetřuje ji medik Benni, jemuž žertem říká »Leibmedicus«. Benni je chudý student, jenž ji také učí za honorář francouzsky, miluje ji zdrženlivě a je mu trapno, když je nucen požádat ji o půjčku. V pensionátu je nějaký Rumun, jenž se jí zřejmě koří, i mladí lidé z kruhu hraběnčina se o ni živě zajímají. Hraběnčin syn, jemuž říkají Vadim, se jí s počátku nelíbí, ale pak jsou dobří přátelé. Polina ráda se baví s mladými muži, ale časem na ni doléhá těžkomyslnost, je nervosní, koncem roku má i s hraběnkou nějaké nedorozumění. Jednou v mrzuté chvíli lituje Polina, že necítí k Bennimu, jenž je nejvytrvalejší a nejoddanější ctitel, lásky; nakonec to odnáší Dostojevský, aspoň ve vzpomínce. »Když vzpomenu, jak jiná jsem byla před dvěma léty, počínám Dostojevského nenávidět, – protože on první zabil moji víru«.

Počátkem roku 1865 opět myslí na Salvádora. Jde hledat dům, v kterém Salvádor bydlí, potká ho však na ulici s dámou. Jde za nimi, sleduje je, až se stává nápadnou, je rozrušena, ale konečně odejde na návštěvu k hraběnce. Hraběnka se k ní chová chladně a diví se, když Polina žádá, aby ji někdo doprovodil domů, ačkoliv není ještě příliš pozdě. Jeden ze známých, Utin, nabídne se jí za průvodce. Polina stojí na tom, že půjde do domu, kde Salvádor bydlí, zeptat se na něho. Utin ji varuje, aby nedělala hlouposti, ale Polina stojí na svém, je domovníkem nevlídně odbyta.

Počátkem března je Polina v Montpellieru. Zápisky z Montpellieru jsou nejasné a zřejmě zatajují podrobnosti jejího styku s mužem, jenž sluje Gaulty a na kterého později vzpomíná jako na jediného věrného přítele. Je operována, neočekávaně a bolestně. Lékař jí dává naději, že po té operaci bude moci mít děti, ale Polina odpovídá příkře, že si jich nepřeje, protože by je nemohla vychovat. Hraběnka jí píše v polovině května srdečný list z Neuilly. Nevěří klepům, které o Polince kolují. »Byla byste skvělé děvče, kdybyste nebyla zapadla do petrohradského bahna, kde Vám popletli a pobouřili hlavu. Ale máte jemnocitné srdce, jste počestná a upřímná. Bůh Vás osvěť!«

Z dvaadvacátého června je v zápisníku několik řádek, psaných v Curychu, kde se snad setkala se sestrou Naděždou (Naděžda později v Curychu na základě skvělé disertace se stala doktorkou lékařství a byla na Rusi slavena jako první praktická lékařka a průkopnice emancipace).

Počátkem června a počátkem července 1865 psala Polině paní Ogariová, s kterou se seznámila v Montpellieru. V prvním listu ji zve do Bernu, aby si prohlédla lidovou školu, která se Hercenovi líbila. Druhým odpovídá na Polinin list a dodává: »Hleďte provést opravdově myšlenku emancipace žen, myšlenku o právu žen na život a práci; přesvědčte ty, kteří nevěří, vážností svého života, přísnou sebekázní. Všichni, kdo staví nové cesty, nejsou zcela pány svého života, jejich život patří věci; je třeba obětovat mnoho osobního, má-li být v tomto starém světě uskutečněna nová idea«.

V srpnu se setkala Polina – jistě jen na krátko – s Dostojevským ve Wiesbadenu. Víme o tom jen z listu, který za ní poslal Dostojevský 22. srpna 1865 z Wiesbadenu do Paříže, Neviděli se od října 1863, kdy se rozešli po italské cestě, snad v Janově, neb v Turině. Podle dopisu soudě, přijela Polina cestou na Paříž do Wiesbadenu. Dostojevský byl ve finančních nesnázích, Polina mu půjčila asi nějaké peníze a odjela pravděpodobně 20. srpna. Dostojevský v dubnu roku 1864 ovdověl, pak ztratil bratra, zaručil se za jeho dluhy, musil se starat o jeho rodinu, psal do úmoru, aby dluhy splatil, ale přece jen se mu to zplna nepodařilo. Odjel s málo penězi na západ a doufal, že mu snad bude přát štěstí ve hře.

Dostojevský počíná list úzkostnou otázkou, jestli dojela do Paříže; děsí se, že jí v Kolíně n. R. nestačily peníze na další cestu, a že zůstala tam sama a bezradná. A jestli stačily peníze na lístek, trpěla jistě hlad. Sám sedí bez peněz v hotelu a čeká marně, jestli mu něco pošle Hereen, jemuž psal do Ženevy.

Po Polinině odjezdu oznámili mu ráno, že nedostane jíst. Hostinský svolil dávat mu jen čaj, ráno a večer. Prosí Polinu, aby mu poslala stopadesát zlatých; má dostat z Ruska peníze a splatí dluh. Dostane-li peníze, chce hned jet do Paříže, aby ji spatřil. Po dvou dnech píše znovu, nefrankovaně. Hercen neodpovídá, jemu je bídně, píše o jedné hodině v noci, zoufalý, že ztrácí čas, nemůže pracovat. Prosí znovu o peníze, je hlady zesláblý, připadá si jako Chlestakov: ani svíčku mu nechtějí obnovit. Ve čtyři hodiny dodává, že dostal od Hercena vyhýbavý list bez peněz. »Co si mám však počít? Polino, má přítelkyně, vysvoboď mne, zachraň mne! Sežeň někde sto padesát zlatých. Víc nepotřebuji«.

(Dokončení příště)