Rozpravy Aventina/1930–1931/3/Synáček

Údaje o textu
Titulek:	Synáček [red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 6, č. 3. s. 35 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	9. října 1930
Licence:	PD old 70

JACQUES DEVAL: SYNÁČEK. Hra o 3 dějstvích. Přel. Jaroslav Poch, režie F. Salzer, výprava Jos. Wenig. Městské divadlo, po prvé 25. září.

S Freudem se chodí nebo alespoň do nedávna chodilo na všechno možné, proč by tedy Devalův Synáček (Etienne) nebyl případ mateřského komplexu? Ovšem, mohlo by se říci, že dávno předtím, než Freud vynašel psychoanalysu, bylo známo, že matky se pravidelně chovají k ženám svých synů s reservou a mateřská žárlivost byla příslovečná. U Štěpánovy (V. Boček) matky, paní Lebarmecidové (A. Iblová) je to žárlivost na první milenku sedmnáctiletého gymnasisty, možno si myslit, že je to mateřská bolest, když dítě jako by umíralo, protože z chlapce se stal muž. Ale je to žárlivost tak nemíšená, tak jednoznačně vášnivá, jež vybuchuje tak prudce a cílí tak přímočaře, je tak krutá a tak mstivá, že chcete-li aplikovat Freuda, je typicky sexuální. Nicméně je to vše v celku tak neprogramové, tak hluboce viděné, tak jistě kreslené, i chlapecká puberta i matčina hrůza, že s Freudem i bez Freuda je to mistrovsky básnické.

Žárlivost paní Lebarmecidové je ostatně až v závěru kusu, závěr velmi efektní; ale nic ve zlém, proč vytýkat efektní závěr, když všechno k němu (ač se vynoří s překvapivou náhlostí) směřuje hned od začátku tak logicky? Pan Lebarmecide (M. Nový j. h.) je starý nezdolný fešák a holkař, paní si zvykla na mužovu nevěru a soustřeďuje svůj životní zájem na syna Štěpána, špatného studenta a zlomyslného uličníka. To uličnictví je jen vzpourou proti otci, protože Lebarmecide činí nešťastnou jeho matku. Intrikami, jež jsou vesele klukovské, připraví otce o možnost snadného styku s ženami. Nastává rodinné štěstí ve třech, ale Štěpán se zapletl do lásky k Doře (L. Freslová), cizoložnice ve velkém, a teď se historie vyzdvihne k tragice zkrvaveného mládí a mateřské žárlivosti.

Deval rozvíjí své divadlo nenápadně a střídmě, s básnickým vcítěním, jehož projev však tlumí. F. Salzer se chopil Devala právě se stránky jeho střídmosti, nenápadnosti, neefektnosti. Dal hře pomalý, rytmický a nepřerušovaný tok, jasné, podrobné a velmi střízlivé prokreslení postav a vztahů. Vytvořil přišeřelou, všední, nudnou atmosféru průměrné domácnosti – nikoli dusnou, což by bylo levnější a efektnější. J. Wenig pomohl režisérovi mírně stylisovaným a uvážlivě přeplněným maloměšťáckým salonem. M. Nový podal herecky kultivovaný a precisní typ starého zálety, krasořečníka, domácího despoty, docela francouzského a spíše ještě pařížského – myslím ne na abstraktní druh, ale živý typus, muže s několika myšlenkami, retoricky vzdělaného žvanila, před sebou samým spravedlivého, v jádře nikoli ohavu. A. Iblová měla šťastný večer, od resignované manželky rozvila se k prudkému zaplání nenávistné žárlivosti, byla to kreace velkého formátu a čistého obrysu. V. Majer (Pustiano) vypadl z vyrovnané souhry ensemblu přehnaným ohněm, který těsně hraničil s karikaturou. V. Boček má především přirozenou nenucenost a nemá-li ještě dosti zkušenosti, aby dělal postavu dokonale souměrnou a vyváženou, má dosti vkusu a míry, aby ji nepřeforsíroval.

Pochův překlad je přesný, čistý, divadelní i devalovský.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.