Rozpravy Aventina/1930–1931/2/Když struny lkají

Údaje o textu
Titulek:	Když struny lkají[red 1]
Podtitulek:	(Výrobek A.-B. film. továren.)
Autor:	Karel Smrž (jako ksž)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 6, č. 2. s. 21 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	2. října 1930
Licence:	PD old 70

Na projekční stěně kina »Alfa« se objevil v těchto dnech prvý česky mluvený film. Je to událost pro československou kinematografii téměř historické důležitosti a nedivme se proto, že bylo jeho uvedení očekáváno s napjetím. Snad tím větší je proto zklamání. Jest třeba přísně rozlišovati chyby, jež jsou dány nedostatkem zkušeností v novém oboru práce a chyby zásadní, jež neomlouvá nic. Neklape-li všude synchronismus, je to otázka laboratoře. Zní-li někde hlasy dutě, nebo zkresleně, je to technická chyba, kterou bude lze příště snadno napravit. Jsou-li leckdes interiéry v celkových scénách podexponovány, je to nedostatek zkušenosti s novými zdroji atelierového světla — žárovkami — a lze se nadít, že příště bude fotografie dokonalá. To všechno jsou vady, které provázejí každý začátek a není třeba nad nimi lomiti rukama, poněvadž není nic snazšího, než se jim příště vyhnout. Zklamání z prvého mluveného filmu českého je však jiného rázu. Počíná slzavým, kalendářovým námětem, jehož autory jsou J. Feher a M. Mareš. Žena statkářova, vypuzena despotickým jednáním manželovým, prchne i se svým malým synáčkem z domova, živí se jako animírka velkoměstského baru a nakonec umírá právě tehdy, kdy se má setkat se svým synkem, jenž utekl od své surové »vychovatelky« z venkova a přišel za ní. Takovýto námět by potřeboval režiséra geniálních kvalit, aby byl přetvořen na hodnotný film. J. Féher jím však rozhodně není. Některé prvky jeho střihu a montáže až zarážejí svou naivitou. Ukáže ženu, prchající sněhovou plání za strašlivého skučení vichřice — ale zcela tenký stromek, který se objeví na scéně, sotva pohybuje sporými větévkami…! Československý folklor dostane do filmu tím, že nechá v hospodě tancovat hochy a děvčata, oblečené ve všech možných krojích a že návštěvníci periferijní noclehárny zpívají národní písně. Nezvyklé záběry fotografické a rapidmontáže nedodají snímku hodnoty moderní ruské produkce, na níž asi režisér při své obrazové komposici myslel a mine-li se tu — dokonce dvakráte — matka se synáčkem, ačkoliv jsou jen několik metrů od sebe, vzpomeneme jen s povzdechem na Chaplina, který dovedl z této situace vytvořiti hlubokou tragedii. Fotogenická tvář, umírněná mimika a prostota výrazu působí, že nejlepším hereckým zjevem celého filmu je neherec, virtuos Jar. Kocián, který je dobrý i ve svých partiích dialogických a jehož houslové přednesy patří k nejlepším zvukovým prvkům filmu. Václav Vydra selhává ve scénách despotického vzteku — hlavně vinou chabé hlasové reprodukce, ale přesvědčivě sehrál duševní zhroucení, když mu hraje »do ouška« flétnista cikánské kapely. Je to jedna z nejlepších scén celého filmu. Magda Sonja dala už od počátku své roli příliš sentimentální tragiky. Malý Jeníček Feher hraje dobře a přirozeně, dokud nepromluví. Dialogy odříkává »s citem«, jako školní básničky. Nevím, do jaké míry spolupracoval na filmu F. Kodíček. Rozhodně však asi měl hodně obmezenou pravomoc, neboť jinak by sotva měly dialogy filmu úroveň pimprlového divadla, jakou tu mají. Bylo už předem jasné, že prvý český zvukový film bude trpět dětskými nemocemi; vždyť je to zcela nové pole působnosti a každý začátek je těžký. Měly však být jiného rázu. Zkušenost z této prvé produkce továrny A.-B. nabádá k tomu, aby její vedoucí činitelé byli příště úzkostlivější při volbě těch, jimž budou svěřovati umělecké vedení svých filmů, aby se už neopakoval trapný případ Lkajících strun.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Filmy.