Rozpravy Aventina/1930–1931/12/Karlo Vokáč: Cizinec

Údaje o textu
Titulek:	Karlo Vokáč: Cizinec[red 1]
Podtitulek:	A. Šefl, Beroun 1930. Str. 92.
Autor:	Antonín Grund (jako A. G.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 6, č. 12, s. 143 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	11. prosince 1930
Licence:	PD old 70

Básník Pavoučího stínu, podbrdský samotář Karlo Vokáč pokusil se v lyrické próze, kterou nazval náznakově Cizinec. Jde o strohé příběhy vyhoštěnce, poznamenaného hned při zrodu, když matka umírá a otec železničář potácí se na pokraji šílenství. Takovéto ovzduší zmaru a životní desiluse je Vokáčovi doposavad hlavním a nejvlastnějším zdrojem inspiračním, v jehož rámec pak zapřádá své přecitlivělé vidiny pubertální a zážitky válečné. Totéž jsme mohli vyčísti již z jeho veršů. Bylo-li však v nich vše sevřenější a náladově výraznější, rozlévá se v Cizinci Vokáčova próza do širokých lyrických pasáží, jejichž přeplněná obrazová představivost žádá si důrazně autorovy sebekázně. Vokáčovo nadání je po výtce lyrické, pečující o přiléhavé vyjádření. Do důsledků slohotvorných žene na př. svou snahu, naladiti vše do pohybového rytmu jedoucího vlaku, jehož představa je jaksi úhelným kamenem skladby: „večer rozevírá nad krajem svůj černý deštník; podél chodníků defilují žárovky“, dokladů by bylo sdostatek a nikoliv nezajímavých. Je si tedy jenom přáti, aby Karlo Vokáč protrhl již jednou energicky svoji ošidnou jednostrunnost inspirační a motivickou. Doufejme, že tehdy také jeho výraz zmužní a vyhne se náladové plytkosti, do níž někdy upadá.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Knihy.