Rozpravy Aventina/1930–1931/11/Pěst

Údaje o textu
Titulek:	Pěst [red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 6, č. 11, s. 130–131 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	4. prosince 1930
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Pěst

JAROSLAV HILBERT: PĚST. Hra o třech dějstvích. Režie a scenerie K. H. Hilar, scénická výprava A. Heythum (s použitím původních dekorací z Vinohradského 1920). Stavovské divadlo, po prvé 26. listopadu.

Toto dílo sedmadvacetiletého Hilberta je značeno talentovaným, výbojným a cele se dávajícím mládím. Jakoby bylo koncipováno a ztvárněno hned jako celek, bez kombinace, bez přestavování, bez retuší, jedním tvořivým hmatem, intuitivním a přímo bezděčným. Co nejosobnější zkušenost exteriorisovaná do naprosto neodvislé objektivnosti horoucí intimní zpověď přetavená v život a čin. Dnes necítíme nábožensko-politického ostří, pro které byla hra 1897 konfiskována. Dnes má méně o protiklerikální aktuálnost a tím zřejměji vyniká její absolutní hodnota. Kříž a věčná lampa nejsou jen devocionálemi určitého ritu, ale symboly pro nepojmenovatelné, mimo člověka nebo v člověku samém. Milena Matušová, která se smlouvá a bije s Bohem o své dítě, střídavě modlářka a rouhačka, to je člověk, s něhož až na nahé dřevo byla sedřena kůra zkušeností o příčině a následku. Denní zvyk myslet logicky a věřit zjistitelnému je odvát a smeten a člověk je obnažen a k temným, prastarým a pudovým základům své bytosti, k jakýmsi divošským a naivním kořenům, kdy není s to mechanickou a slepou sílu vnímat aniž by ji zbožňoval, v okamžiku úzkosti a rozdrcení roste odkudsi temná a nesmyslná naděje i rozumem nekontrolovatelná nenávist. Tak jako dítě prosí a bije neživé věci. Cit, intonace, atmosféra, jež proniká všechny a všechno na scéně a zasahuje i celou oblast, jež si za ní domýšlíme. Ani stopy po abstraktnosti, úmyslu, po ideologickém plánu, kterým chladne divadelní život třeba tematicky sourodého Joba. V plné a samozřejmé konkrétnosti a s nepochybnou jistotou o jejich zapjetí v životní skutečnosti vnímáte Milu, Matuše, starou paní, Vordrena, kteří zároveň jakýmsi nepostižitelným přepodstatněním jsou vyzvednuti k vyššímu stupni platnosti a důsažnosti, k nenásilné a sugestivní symbolice.

Rozdíl Hilarova představení ve stavovském 1930 a na Vinohradech z 1920 je určen samými jmény Sedláčkové a Steimara. Proti strohosti nadměrně vyhnaných kontrastů, proti temnému patosu tragiky jakási samozřejmá jednoduchost a prostota pohledu na věc, jež tím silněji dává žíti pravému a živému jádru díla. V Míle A. Sedláčkové, herečce úžasného instinktu, který jí čas od času dává stvořit ne roli, ale živoucí a nezapomenutelnou bytost, byla ideologie, obsažená v dramatě, jen domyslitelným korelátem fysiologicko-psychologických faktů. Proti robustnímu a tvrdému Matušovi Vydrovu je Steimarův Matuš v světle a prostě životní, ve smyslu optimistického Steimarova temperamentu (který nechal jej poněkud na holičkách v 2. aktu ve scéně se Zdenkou, před křížem). Jeho pendantem, v jiném myšlenkovém okruhu, byla stará paní M. Hübnerové, životní zkušenost, jež došla až k bodu, kde největší moudrost a největší naivita se stýkají v naprosté pokoře. Lékař E. Kohouta, provátý dechem hrůzy z mystické nevypočítatelnosti života a služka E. Engelbertové vylaďují soulad hry souboru, který ruší herecky nezralá Zdenka (Beranová).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.